The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XLVII. Naděje

„Vy jste Francouz, že ano?"

„Ano. Prozradil mě můj přízvuk?" pozvedl jsem obočí a pousmál se.

„Jistě, vaše specifické er je nepřeslechnutelné. Zopakuji tedy svou otázku – čekáte nějakou společnost, nebo si k vám mohu přisednout? Nikde jinde totiž není místo."

„Nikoho nečekám a budu rád, když mi budete dělat společnost, jestli vás o to mohu požádat," jako vždy galantní, ale tato slečna vypadala mile, a také to byl jediný člověk, se kterým jsem si tu mohl promluvit svým rodným jazykem. A toho jsem velmi rád využil.

„Samozřejmě, velmi ráda, jmenuji se Petra Ral," vztáhla ke mně ruku, kterou jsem přijal a představil se také. Měla ji stejně malou a drobnou jako já.

Začali jsme si vykládat přirozeně a bez rozpaků. Vyzařovalo z ní cosi, co mě nutilo zahodit ostych a obezřetnost, které jsem cítil vždy při setkání s někým cizím. Byl jsem sám ze sebe překvapený, jak jsem dokázal být ve společnosti té ženy uvolněný. Její francouzština byla bezchybná a jen minimální italský nádech prozrazoval, že to není její rodný jazyk.

Prozradila mi, že vyučuje jazyky na místní vysoké škole, bydlí kousek odtud a miluje klavírní hudbu, ačkoliv sama nehraje, protože prý nemá talent. Já jí na oplátku pověděl můj příběh, i když dosti osekaný. Jen tak, aby pochopila, jak jsem se vlastně ocitl ve Florencii. Zatajil jsem, že jsem býval kněz, zrůdnost Jeanova činu jsem shrnul jen, že se mi stal úraz, a z Erena jsem udělal pouhou nešťastnou lásku.

Fascinovaně na mě zírala, když jsem jí vyprávěl, jak jsem se dostal k hraní na piano a později na varhany. I mě samotného překvapovalo, jak moc jsem se dokázal otevřít před úplně neznámým člověkem, ale cítil jsem, že tímto začalo přátelství, které jsem potřeboval k tomu, abych se znovu postavil na vlastní nohy.

„Chtěla bych vás slyšet hrát!"

Beze slov a se smutkem na tváři jsem vytáhl svou levou zjizvenou ruku.

„Je mi to strašně líto!" řekla upřímně.

„To nemusí, budu hrát. Já vím, že to jednou dokážu a rád vám zahraju."

Usmála se tím nejzářivějším úsměvem. „Už teď se těším."

V té chvíli zasedl za piano mladý muž a mně vstoupily do očí slzy ještě dřív, než začal hrát. Rychle jsem je zaplašil a zaposlouchal se do smutné písně. Nerozuměl jsem jejím slovům, které mladík zpíval italsky, ale přesto jsem pochopil, že tato píseň je o nešťastné nebo neopětované lásce. Opět jsem si vzpomněl na Erena, na srdce mi sáhla ledová ruka a já znovu uvažoval, jak dlouho toto utrpení potrvá, než otupí. Piano utichlo a já si po delší době všiml, že na mě Petra mluví.

„Pardon, já... zamyslel jsem se," omlouval jsem se.

„Chápu, jsou to velmi emotivní písně, zvlášť pro lidi, kteří si prošli něčím takovým jako vy."

„Ano," řekl jsem zasněně, „ale už je to pryč a já musím jít dál."

Ano, měl bych si už konečně zakázat utápět se v depresích, na které neměl žádnou léčbu ani psycholog, kterého jsem začal navštěvovat hlavně z důvodu, že mi to bylo doporučeno. Díky doktorovi jsem už dokázal překonat následky, které na mně zanechal Jean, ale s neopětovanou láskou jsem se mu nesvěřil. Nemělo by to cenu, nechtěl jsem o tom mluvit, nechtěl jsem to s nikým probírat, protože jsem věděl, že tohle si musím přetrpět jen já sám. Setkání s touto mladou dámou byl první krok k tomu, abych začal znovu. A na ten popud mě napadla skvělá myšlenka.