The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XLVI. Přátelství

Napil jsem se čaje, který jsem si okamžitě po příjezdu uvařil a který mi celou dobu v nemocnici chyběl. Jde vidět, že je Daniel opravdu pozorný, že ani na takovouto maličkost nezapomněl.

Mé oči upoutal černý podlouhlý kufr v rohu pokoje. Tak ani na toto Daniel nezapomněl – moje staré klávesy. Bodlo mě u srdce. Měl bych je schovat někam do skříně, možná prodat, ať mi nepřipomínají mou bolest a zoufalství, které jen pohledem na ten černý kufr cítím.

Přesto jsem je vytáhl z obalu a spolu s ním vypadly i noty.

Klavírní skladby pro jednu ruku.

Prolistoval jsem sešit a vypadl z něj lístek s Danielovým rukopisem.

„Levi, nemysli si, že jsem nad tvou rukou zlomil hůl, ale vím, že si budeš chtít plnohodnotně zahrát i dříve, než se tvá ruka plně vyléčí. Tyto skladby jsou přesně pro tebe – prozatím. Přeji pěkný den Daniel."

Pousmál jsem se. Starostlivý Daniel – myslel opravdu na všechno.

Neodolal jsem tedy a vyzkoušel. Sotva se ozvaly první tóny, přepadl mě pocit, že jsem nehrál celé roky. Bylo to... uklidňující. Celý život bych takto hrát nechtěl, ale nyní, v této situaci, jsem se cítil zase šťastný.

Po extázi, kterou mi po dlouhé době přinesla hra na piano, jsem se začal zaobírat praktickými věcmi. Chtěl jsem žít v Itálii, takže by bylo vhodné se naučit italsky, nikdo tu se mnou francouzsky mluvit nebude, anglicky se tady také moc nemluví. Dokázal bych to snad i sám, znalost latiny by mi v tom hodně pomohla, ale stejně by bylo dobré mít učitele. Jenže kde najít někoho, kdo mluvil plynně francouzsky, aby mě učil.

Chvilku jsem brouzdal po internetu, kde jsem mimo jiné zabrousil i na sociální sítě. Byl jsem na nich bombardován zprávami od Erena, jistě – udělal bych to samé. Nechtěl jsem ty zprávy číst, stačily dvě a cítil jsem z nich zoufalství, které čišelo z jeho slov. Hledal mě – zoufale mě hledal. To přejde, jednou to vzdá! Teď to bylo ale čerstvé a on byl zmatený. Smazal jsem vše, na čem by mě mohl kontaktovat. Všechny sociální sítě, změnil jsem email. Telefonní číslo už mám dávno italské a podle absence jeho zpráv, Carla drží slovo a Erenovi ho nedala.

S hledáním dobré duše, která by mě připravila na život v italsky mluvící zemi, jsem úspěšný nebyl. Snad bych mohl zkusit jazykové školy...

Toskánské slunce zašlo za obzor, a ačkoliv bylo ještě brzy, lehl jsem si již do postele, znaven dnešním dnem a přesunem z nemocnice.

Usnout jsem ale nemohl, do mých myšlenek opět vstoupil Eren. Bodlo mě u srdce, když mi postupně docházelo, jak moc mi ten kluk chybí. To bylo přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout. Nepřipustit si nikoho k tělu, aby nemohl okupovat mé city, tak moc to bolelo, až jsem málem zvednul telefon a chtěl vytočit jeho číslo.

Ano, nechal jsem si ho, neměl jsem tu sílu ho vymazat a teď... tak moc jsem chtěl slyšet jeho hlas. Lákalo mě přitisknout ten palec na jeho jméno zářící z displeje mobilu. Nemohl jsem to však udělat – nesměl jsem, k čemu by to bylo? Jen by to jitřilo rány, které se snad začaly zacelovat. Položil jsem telefon na noční stolek a zadíval se do všech čtyř rohů.

Říká se přece, že když někde spíte první noc a podíváte se do rohů u stropu, můžete si něco přát a pak se to splní.

Moje přání bylo jasné. Toužil jsem, aby mě Eren miloval tak, jako já jeho. Věděl jsem ale, že má jinou lásku, naznačil to přece v nemocnici v Paříži, když se mi omlouval za to nechutné video.

Zařekl jsem se, že na něj musím přestat myslet, rychle si najít práci a nějak svou hlavu zaměstnat. Možná bych si měl najít holku. Ano, chtěl jsem zažít lásku, která bude opětovaná. Jakmile ji totiž člověk jednou ochutnal, byla jako droga, potřeboval jí víc a víc a když ji ztratil, všechny myšlenky se upíraly k tomu, znovu ji získat.

Nevrátím se už ke svému povolání, o kterém jsem si byl tak jist, že pro mě bylo to pravé. Nebylo – byl jsem závislý na tom titěrném citu, a to se neslučovalo. Daniel měl před léty pravdu a já ho měl poslechnout. Ale to bych nepotkal Erena! Toho, který ve mně žár lásky zažehl a ten stále planul, neopětovaný, smutný a sám. S myšlenkou na něj jsem usnul neklidným spánkem.

***

Dny plynuly monotónně, já se přes den courával po historickém centru a obcházel kostely a katedrály, jestli někde nepotřebují varhaníka. Samo sebou jsem ještě nemohl hrát, abych jim předvedl své kvality. Neznali mě jako třeba Daniela, kterého pověst předchází, a nechtěl jsem mít protekci v tom, že bych jim přiznal, že jsem jeho žák. Přesto všechno se mi ozývali, nejspíš se na mě informovali, takže teď zbývá jen poctivě rehabilitovat, abych se jim mohl předvést v celé své kráse. S prsty jsem už přes velké překvapení primáře pohyboval docela slušně, jen cit se mi ještě nevrátil. Tvrdili mi však, že se tak může stát ze dne na den a neměl bych si z toho dělat těžkou hlavu.

Zjistil jsem, že ačkoli jsem samotář a nikdy jsem neměl přátele, tak mi lidská společnost chybí. V Paříži jsem vlastně býval pořád mezi lidmi. Jeden podvečer jsem se tedy rozhodl, že navštívím kavárničku, která se nacházela kousek od mého bytu a každé úterý a čtvrtek se z ní linuly tóny klavíru. Netušil jsem, jestli ta hudba je reprodukovaná, nebo někdo hraje naživo, to přes zavřené těžké dubové dveře nebylo poznat. Jak jsem chodíval kolem, několikrát mě tóny lákaly vstoupit dovnitř, ale pokaždé mi do toho něco vlezlo, ať již domluvený skypový hovor s Danielem, nebo okamžitý nápad na novou skladbu. Ano – začal jsem psát muziku, protože jinak bych se asi nudou ukousal. Pořád jen číst nebo se courat po památkách také nešlo a já poznal, že jsem v jádru docela workoholik. Kromě toho jsem musel neustále zaměstnávat svůj mozek čímkoli, jen aby se mi tam nastálo nezabydlel Eren.

Dnes jsem si ale návštěvu hospůdky naplánoval. Kavárna byla celá obložená ve dřevě, velmi útulná a úplně plná. Naštěstí se zrovna uvolnil malý stolek pro dva poblíž pódia, a tak jsem jej rychle obsadil. Na pódiu vévodil klavír, za kterým ale dosud nikdo neseděl. Nejspíš se zde opravdu hrálo naživo. Už dopředu jsem záviděl hudebníkovi, který zasedne za nástroj a oživí ho všemi deseti prsty.

V tom jsem si všiml, že poblíž stojí drobná žena přibližně v mém věku a bezradně se rozhlíží po volném místě. Zadívala se mým směrem a oslovila mě rychlou italštinou: „Aspetta qualche accompagnia, oppure posso sedermi? Non c'é posto da nessun altra parte."

Nerozuměl jsem ani slovo, ale nejspíš požádala o místo nebo o židli. Zkusil jsem se omluvit anglicky, že nerozumím, přece zde více lidí tento jazyk zvládá. Zářivě se na mě usmála a promluvila francouzsky.