The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

L. Paříž

LEVI:

Konečně jsem se dočkal dne, kdy jsem mohl jako právoplatný zaměstnanec římskokatolické církve zasednout za varhany v unikátní katedrále. Cítil jsem se jako malé dítě u vánočního stromečku, když mě Padre Tiziano nechal hrát i v otevíracích hodinách, které byly vyhrazeny na prohlídku. Vzhledem k mé znalosti účetnictví a nesmyslného papírování, které se bohužel nevyhne ani stánku Božímu, mě poté zasvětil do neuvěřitelného chaosu, ve kterém ho měl. Poznal jsem, že Tiziano je skvělý člověk s neuvěřitelnou vyřídilkou a neskutečnou schopností přesvědčit člověka o nemožném. Celé odpoledne do mě hučel, abych se vrátil ke kněžskému poslání, k tomuto mě ale nepřinutil. Přesto jsem mu byl vděčný za jeho přízeň, ale i za to, že ze mě netahal rozumy, proč jsem se své duchovní kariéry vzdal.

S Petrou jsme si byli stále blíž a já se pomalu seznamoval i s jejími přáteli, kteří se po čase stávali i mými. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli a všichni naši kamarádi si neustále klepali na čelo, proč ještě nejsme pár, když si tak dokonale rozumíme. Jen Petra věděla, co mě – nás k tomu vede a rychle vždy tyto připomínky zamluvila, protože dobře znala okolnosti, jak mě to přivádí do rozpaků.

Samozřejmě mě nakonec přemluvila na vzpomínanou dovolenou do Paříže. Ani jí to nedalo tolik práce a já se začal těšit, že zase uvidím své rodné město, které jsem přes to všechno, co se mi tam stalo, stále miloval.

Měla pravdu – jaká byla pravděpodobnost, že tam potkám někoho známého, kterého potkat nechci? Nulová!

Těšil jsem se na Daniela, kterého jsem neviděl už nejmíň čtyři měsíce, protože mu práce příliš nedovolovala opouštět Paříž, i na všechna známá místa, která jsem měl rád.

*

Hned po opuštění letištní haly mě praštil do nosu typický pařížský vzduch. Byl jsem doma. Dýchal jsem stejný vzduch jako Eren.

Co asi teď dělá? Jsou prázdniny, tak se asi někde fláká s kamarády nebo toká se svou přítelkyní či přítelem.

Z této myšlenky mě bodlo u srdce. Žárlil jsem, stále a pořád mně to nedalo pokoj a nedokázal jsem si byť jen představit Erena v náručí někoho jiného, aniž by moje srdce nezačalo protestovat.

Zaplašil jsem myšlenku na něj a užíval si pohled na známá místa.

Ubytovali jsme se v hotelu Ritz, stejně jako Robert Langdon, a hned druhý den po snídani jsme se vydali po jeho stopách. První, co chtěla Petra vidět, stejně jako většina turistů, kteří přijedou do Paříže, byla Eiffelova věž. Z hotelu jsme šli pěšky, není to až zase tak daleko a centrum Paříže je celkově působivé. Tak jako v Římě byla mojí průvodkyní a studnicí informací Petra, tak já jí to zde vracel.

Dlouho jsme se zdrželi v Tuilerijských zahradách, které přiléhají k Louvre, a k Eiffelovce jsme došli až k poledni. Nahoře v restauraci jsme si dali oběd a Petra byla unešená krásou sluncem ozářeného města.

Později odpoledne, když jsme se dokochali nádherným výhledem a prošli zahrady kolem věže, volal Daniel, že je v Saint Sulpice, ať se tam za ním stavíme. Nakonec je to jeden z bodů naší trasy po stopách Browna – tam dovedla falešná stopa Silase, aby našel úhelný kámen, pod kterým se skrývala informace, kde leží zlatý grál. Prohlédli jsme si kostel i proslulý mosazný pás Růže.

Poté jsme strávili příjemný podvečer v Danielově domě, kde jsme na můj vkus vypili až příliš mnoho vína.

Unavené, ale spokojené nás taxík vyhodil před hotelem a já ještě pozval Petru k sobě na pokoj. Neměl jsem odvahu po všech těch upomínkách, které na mě dýchaly ze známých míst, zůstávat sám a nejraději bych se opil ještě víc, abych pak jen lehnul a hned usnul, bez otravných vzpomínek, které na mě dotíraly z každého koutu tohoto města.

Petra mi nejspíš četla myšlenky, když po zaklepání vešel poslíček s lahví vína a sýrovou mísou.

„Petro, ty do mě vidíš jak do otevřené knihy," usmál jsem se na ni.

„Podíváme se na dnešní fotky, mám na tebe spoustu otázek, a přece u toho nebudeme sedět nasuchu," culila se na mě. Projela mnou tak neskutečná vděčnost, že tu teď byla se mnou, že jsem nebyl sám, nejen teď, ale i v posledním půlroce.

„Petro, chtěl bych ti poděkovat za všechno, co pro mě děláš. I za to, že jsi mě na tuto dovolenou přesvědčila a umožnila mi podívat se domů. Sám bych se sem neodhodlal přijet. Chci ti jen říct, že to možná kolikrát není vidět a vypadám mnohdy jako nevděčník, ale jsem ti vděčný za všechen čas, který jsi se mnou doposud strávila," nejistě jsem se na ni podíval a ona se chápavě usmála.

„Levi, ty sám víš, jak jsou chvíle s tebou pro mě vítané. Nemáš přece vůbec zač!"

Vtom jsem udělal něco, co jsem chtěl udělat už dávno. Políbil jsem ji, pomalu a opatrně, abych ji nevyplašil. Uvědomil jsem si však, že v první řadě jsem nechtěl vyplašit sám sebe.

„Nevím, jestli se ti dokážu oddat naplno, ale je to můj první krok k tomu, abych se odpoutal od minulosti, tak měj se mnou ještě chvíli trpělivost. Lhal bych ti, kdybych ti teď řekl, že tě miluji, ale mám tě neskutečně rád a už věřím, že někdy v budoucnu ti snad tato slova budu moci říct," zašeptal jsem, jako bych mohl silnějším hlasem rozbít tuto křehkou chvilku. „Chtěl jsem to udělat už dřív, ale čekal jsem, jak na mé city zahraje známé prostředí, kde jsem se svou láskou žil."

„Děkuji ti, Levi."

*

Druhý den, s mírnou bolestí hlavy, jsme se vydali k Louvre. Tento výlet byl rozhodně na celý den.

Jako vždy mnou projel záchvěv obdivného úžasu, když jsem se pohledem marně pokoušel obsáhnout celou masu budovy. Za prostranstvím gigantických rozměrů se proti pařížskému nebi jako mohutná pevnost zvedalo impozantní průčelí Louvre. Tento palác ve tvaru podkovy je nejdelší budovou v Evropě a s jeho majestátní šířkou nedokáže soupeřit ani devět hektarů otevřeného prostoru mezi oběma křídly.

Petra obdivovala kontroverzní neomodernistickou skleněnou pyramidu, pod kterou podle Browna dlí svatý grál. Do katakomb nás nejspíš nepustí, abychom to zjistili, ale rozhodně se můžeme těšit na díla mistrů, kteří jsou zde doma. Mona Lisa – snad nejznámější, další klenot z Brownovy knihy pak Madona ve skalách, taktéž od da Vinciho, a další, které mně, stejně jako poprvé i nyní, vyrážely dech. Petra na tom byla podobně a mě jen udivovalo, že s jejím přehledem starého umění, Louvre navštívila poprvé.

Po obědě nastal odpočinek v přilehlých Tuilerijských zahradách, které bych mohl z fleku přirovnat k Central parku v New Yorku.

Opět nám přálo počasí a oba jsme si užívali sluneční paprsky, které nám laskaly tvář.

Procházka v nekonečné zeleni zahrady byla tak osvěžující, že mě i hlava přestala bolet. Náhle jsem ale zaslechl známý hlas...