The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XXII. Černá díra minulosti

LEVI

Zděšeně jsem zíral na kaluže krve, které byly všude okolo mě, i já jí byl potřísněný. Dětskýma očima jsem se díval na své ruce, které ještě před malou chvílí pevně držela matka. Měl jsem dojem, jako bych se ocitl v samotném pekle. Krk i hlasivky jsem měl v jednom ohni, křičel jsem, a přesto bylo ticho. Na hrudi jsem cítil tíži stovek tun kamene a nebyl jsem schopen se nadechnout. Otočil jsem se dozadu a uviděl ji. Měla rozbitou hlavu, nepřirozeně pokroucené tělo a mluvila na mě. Neslyšel jsem ji. Mé kroky k ní směřovaly, ale ona se mi vzdalovala a stále mi něco zoufale chtěla sdělit.

„Mami, neodcházej, zůstaň tu se mnou!" Uviděl jsem sám sebe, jako malého chlapce, který vztahuje ručičky ke zkrvavené matce a pláče. Vtom ke mně přišel Kenny a beze slova mě začal bít. Zase byla všude krev, tentokrát ta moje. Prosil jsem jej, ať mě nechá, ale on se škodolibým úšklebkem do mě bušil pořád víc a víc. V tu chvíli jsem se vzchopil a pocity malého dítěte, které nevědělo, co se děje, se vytratily. Byl jsem dospělý muž, který se umí bránit. Jakmile jsem se však pokusil pohnout, nebylo mi to umožněno, tělo bylo jako paralyzované, nechtělo spolupracovat. Kenny toho hned využil, stáhl mi kalhoty a tvrdě do mě vrazil čnící penis. Okamžitě mi vytryskly slzy bolesti, zmatku a ponížení.

„Nech toho, nedělej to, prosím, nechej mě být!"

Chytil mě za ruku a já jsem se najednou mohl hýbat a dal jsem mu pěstí.

„Au," uslyšel jsem z dálky hlas, který nepatřil Kennymu.

Posadil jsem se v panice na posteli a uvědomil si, že jsem ublížil nepravému. Kenny je dávno mrtvý. Je mrtvý! Uviděl jsem Erena, jak si tře čelist, na které se mu začínala tvořit podlitina. V důsledku adrenalinu a černých pocitů, které jsem měl otištěny na duši, ale také kvůli studu i výčitkám svědomí jsem se vrhl Erenovi do náručí a začal se mu omlouvat za ránu, která nepatřila jemu – kterou si on nezasloužil. Slzy se mi nezadržitelně draly z očí a nedokázal jsem je zadržet, stále kanuly a máčely Erenovo tričko. Pomalu jsem se uklidňoval v jeho objetí a konejšivá slova, jež mi šeptal do ucha, mi dodávaly zdání bezpečí. Výčitky však nezahnala – uhodil jsem toho nejhodnějšího kluka, který si nic takového nezasloužil.

***

Ráno už mi strašný sen připomněla jen modřina na Erenově bradě, ale stále jsem cítil obrovské výčitky, ačkoliv jsem věděl, že tyto sny nemohu nijak kontrolovat, ani se jich nijak zbavit. Jednou za čas prostě přijdou. Vzpomněl jsem si, jak mě Daniel coby malého prcka tahal po psycholozích, a nakonec i různých babkách kořenářkách, ale ani novodobé čarodějnice, ani vystudovaní lékaři mi nedokázali nijak pomoct. Čím jsem však byl starší, tím méně se hrůzné noční můry objevovaly, ale já se stejně smířil s tím, že kruté dětství nikdy úplně z hlavy nedostanu.

Eren mě ujišťoval, že mě chápe a téměř mi nadával, že jsem se stále nesmyslně obviňoval za něco, co jsem nemohl ovlivnit. Během dne jsem se uklidnil natolik, že jsem se mu dokázal podívat do očí a užívat si jeho blízkost a smích. Pracoval se mnou celý den v kostele a k mému překvapení jsem zjistil, že dokáže být velmi pracovitý. Po odpolední mši jsme se unavení, ale spokojení, vrátili domů.

Doma jsme ovšem zjistili, že zásoby v lednici i spíži klesly na nulu.

„Do prkenné podlahy!" zaklel jsem a Eren se na mě udiveně podíval. Copak si jednou za čas nemohu ulevit?

„Nechce se mi do marketu, tam zase bude spousta lidí," stěžoval jsem si.

„Víš, co? Chtěl jsem si stejně jít na chvilku zaběhat, tak prostě skočím dolů do té malé večerky a nakoupím aspoň základ na večeři a zítřejší snídani," nabídl se Eren.

„To by bylo skvělé, fakt se mi nechce... zvlášť v tuto hodinu je nakupování peklo."

Eren se oblékl a vyběhl do mrazivé noci.

Jakmile odešel, pustil jsem se do úklidu.

Prostě, pokud jsem si dům neuklidil sám, nebylo to ono. Všichni o mně věděli, že jsem tak trošku přecitlivělý na nepořádek a možná jsem to někdy i přeháněl - to tvrdíval Eren. Jenže on je od přírody bordelář a já jsem rád, že jsem ho alespoň trochu naučil pořádek udržovat. Nechat ho ale uklízet? Ne, to nemůže fungovat. Nanesl jsem leštěnku na hadřík, ale místo toho, abych se cítil spokojený nad činností, která mě bavila, měl jsem neustále dojem, že je něco špatně. Postupem času tento pocit sílil, až jsem jej nemohl ignorovat. Posadil jsem se vedle dokonale vyleštěné skříňky a kouknul na hodinky. Byl už pryč víc jak hodinu a nějaký šestý smysl na mě pořád útočil a našeptával mi, že se Erenovi něco mohlo stát. Tohle jsem nemohl ignorovat, v rychlosti jsem se oblékl a vyrazil do parku. Možná se jenom s někým zapovídal, snad panikařím zbytečně, ale nemohl jsem jen sedět doma a čekat.

V dálce u lavičky někdo byl. Co tam proboha dělají? Byla tma a nejbližší lampa je pramálo osvětlovala. Ježíši Kriste, Eren... Jean... ta svině, co tam s ním dělá? Rozběhl jsem se a neblahá domněnka, že si na té lavičce určitě jen nevykládají, se mi záhy potvrdila. Pane Bože...