The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

LIII. Toccata per Amore

LEVI

„Ahoj Danieli," objal jsem jej hned v letištní hale. Od léta jsme se neviděli, a tak shledání bylo bouřlivé, alespoň z jeho strany. Držel mě dlouho v náručí, až jsem jej musel upozornit, že kufry už jsou na cestě a měli bychom je vyzvednout.

„Tolik jsi mi chyběl, synu!"

„Ty mně taky, a teď už pojď."

Druhý den byla zkouška a setkání se všemi vystupujícími. Mnoho z nich jsem již slyšel, Daniel se znal však se všemi a postupně mi je představil. Byl jsem mezi nimi nejmladší a cítil jsem se tak nějak nepatřičně, jako bych si to nezasloužil, hrát s těmito velikány. Ale Otec Tiziano si to tak přál, a i oni sami, jak mě slyšeli hrát, tvrdili, že mezi ně skvěle zapadám a poznali Danielovu školu.

Když jsme druhý den stáli před dvaceti tisící lidmi, myslel jsem, že se propadnu, jakou jsem měl trému. Nikdy jsem jí netrpěl, ale také jsme nikdy nehrál pro tolik lidí.

„Neboj, tam nahoře je neuvidíš, budeš tam jen ty a varhany, to zvládneš," šeptal mi Daniel, když viděl, že se začínám trochu klepat.

Opravdu ze mě tréma opadla hned, jak jsem se poprvé dotknul kláves. Hrál jsem Bachovu toccatu, to nejlepší, co jsem mohl dostat. Při těch tónech jsem opět, jako vždy u této skladby, vzpomínal na naše první setkání s Erenem. To tato skladba jej přivedla ke mně do kostela a měl jsem pocit, jako bych ji hrál jen pro něj. Věděl jsem, že je to nesmysl, co by tu dělal, ale pocit přetrvávala a jsem ji zahrál tak bravurně, jako ještě nikdy předtím.

Prsty mi klouzaly po klaviatuře úplně volně a svobodně a myšlenky se toulaly celým tím pěkným obdobím, jako by to bylo včera. Tak bych si přál, aby Eren seděl někde tam dole mezi těmi lidmi a byl na mě hrdý, že jsem něco dokázal a že mám právo hrát s těmito lidmi. Bylo to scestné přání, které se mi ani teď, ani nikdy jindy nemohlo vyplnit. Asi bych ho měl kontaktovat, alespoň mu napsat, že se mám dobře a že na něj myslím, ale mělo cenu jitřit staré rány? Stejně už na mě nejspíš zapomněl. Vždyť už to byl rok!

EREN

Nastal den D, já se tetelil štěstím, že konečně zase uvidím Leviho a také varhany jsem neslyšel už nějakou dobu. Ty kostelní vlastně celý rok. Kvalitní syntetizátor je sice dokázal velmi věrně napodobit, ale to bych si ho musel donést do kostela, nebo velikého sálu s dokonalou akustikou a s kvalitními bednami, aby se to aspoň trochu přiblížilo majestátnosti zvuku píšťal v kostele. Rozesmál mě ten nápad. Opravdu už mě napadaly samé kraviny.

Spíš než přemýšlení nad hloupostmi, bych si měl připravit řeč, kterou na Leviho dnes večer vybalím. Stále jsem totiž nevěděl, jak jej oslovit.

Koncert začínal ve dvě hodiny, ale já vyrazil s předstihem dřív, i když jsem to měl k Santa Marii kousek. Už v jednu hodinu byl před vchodem nával. Věděl jsem, že se dovnitř vejde dvacet pět tisíc lidí, a tak jsem jen doufal, že kostel takto plný nebude.

Mýlil jsem se, katedrála byla totálně natřískaná, ale našel jsem si skvělé místo pro poslech.

Ten duchovní, který mi prodával lístek, měl proslov, který jsem moc se svou italštinou nepobíral, ale slyšel jsem nějaká jména, mezi nimiž bylo samozřejmě i Danielovo a Leviho. Sami vystupující se nakonec shromáždili vedle kněze. Levi vešel jako poslední.

Málem se mi zastavilo srdce a měl jsem co dělat, abych za ním nevyběhl hned teď. Tak moc mu to slušelo, až mi stekla slza dojetí. Zase mnou projel neskutečné lásky k němu a hrdost, že tady teď stojí mezi těmi velikány varhanního světa. On byl viditelně dost nervózní a Daniel mu něco šeptal. On jen těkal očima po lidech a byl bledší než obvykle.

Tóny píšťal mi rozechvívaly každičký nerv ve stejné tónině, jako zněla katedrálou. Mezitím se mi vynořovaly vzpomínky, jak jsem sedával v Saint Eustachu a hrával mi Levi. Ten hrál předposlední před Danielem. Měl jsem tak nutkavou chuť za ním vyběhnout na kůr a dívat se, jak mu prsty tančí po klaviatuře...

Nastaly velké ovace a poté se lidé pomaličku začali trousit ven. Jen pár vyvolených a známých zůstávalo a čekalo, až se všichni přemístí do vedlejšího obrovského sálu, kde byl připraven raut a nějaké přednášky.

Bylo tam mnoho lidí, mezi kterými jsem se lehce ztratil. Seděl jsem v docela tmavém rohu u baru a těkal očima, abych našel toho, kdo sídlí v mém srdci. Už jsem myslel, že tu snad ani není, ale můj předpoklad, že si každý jednou zajde pro nějaký drink k baru, se potvrdil.

Věděl jsem, že celý večer nebylo možné popíjet jen šampaňské, které tu roznášely sličné servírky, a musím uznat, že ještě sličnější číšníci, ale já teď měl oči jen pro jednoho. Stál jen kousek ode mě, ale byl otočen zády ke mně a plně se věnoval hovoru s Danielem a slečnou, která byla stejně malá jako on.

Roztřepal jsem se nervozitou a sbíral odvahu za ním přijít. Připravenou řeč jsem samozřejmě neměl, prostě jsem na nic nepřišel, budu muset nějak improvizovat. Tep jsem měl aspoň dvě stě dvacet a pocit, že ze sebe nedostanu ani slovo, sílil každou minutou, kdy má odvaha dostávala na frak mou nerozhodností.

Začalo mě popadat zoufalství a litoval jsem, že celou dobu, co tu sedím, jsem odmítal číšníka, který mi chtěl mermomocí namíchat jeden z alkoholických koktejlů. Alkohol by mi snad aspoň trochu přidal odvahy, která mi teď chyběla. Rychle jsem si, i přes překvapení číšníkovo, objednal absinth. Snad se mi rychle dostane do krve...

Celou dobu jsem skenoval trojici, která popíjela právě nějaké z těch proslavených koktejlů, o kterých mi tu ten číšník básnil.

Nadechl jsem se – byl jsem připravený.