The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XL. Volané číslo je dočasně nedostupné

EREN:

Z policejní služebny mě Hanji zavezla zpět domů. Plácnul jsem sebou na gauč a konečně vypustil vodopád slz, které jsem nechtěl ukázat těm chladným policajtům. Vyptávali se mě na takové podrobnosti, nutili mě vzpomínat si na detaily, které jsem chtěl zapomenout. Všechno se to zase vrátilo. A pak bude ještě soud a tam zase znova a znova bude vzpomínat na ten nejhorší Štědrý večer v mém životě. A Leviho to čeká taky. Neměli by ho trápit, řekl jsem jim všechno, mají lékařské zprávy, tak proč chtějí týrat nadále jeho už tak zničenou dušičku?

Rozhlédl jsem se kolem sebe, a i přes závoj slz viděl, že něco není v pořádku. Chyběly věci na stole, nebyl tu notebook, v knihovničce chyběly knihy a skříň byla pootevřená... a prázdná. Zbylo tam jen pár mých věcí, ale skoro všechno Leviho oblečení bylo pryč!

Notebook i knihy bych pochopil, jak jinak se zabavit v nemocnici, ale na co mu tam bude tolik oblečení?

Začala se mi podlamovat kolena. Scénáře, které mi probíhaly hlavou, byly neveselé. Levi se odstěhoval. Tajně, někam, kam mě nechce vzít s sebou. Z nemocnice mě vyhodil, takže určitě nechtěl, abych věděl, kde bude bydlet.

Nějaký čas nejspíš stráví u Daniela, jenže jsem vůbec netušil, kde bydlí. Seděl jsem stále jako hromádka neštěstí a dál propadal zoufalství, mozek se mnou přestal spolupracovat a jen jsem tupě zíral na prázdný byt.

Najednou mě napadla spásná myšlenka, jak jsem mohl být tak hloupý? Vždyť Levi je přece ještě v nemocnici, nemohli jej tak brzy po operaci pustit domů. Takže nejspíš jen někoho poslal, aby ho přestěhoval.

Zběsile jsem začal po kapsách hledat mobil, který mi vrátili policajti, a jakmile jsem jej objevil, třesoucími prsty jsem začal hledat číslo na taxíka. Hanji už je dávno doma, trvalo by, než by se pro mě vrátila, kromě toho se také musí někdy vyspat. Takže taxík je nejrychlejší řešení!

Do nemocnice jsem vlítnul jako uragán a spěchal k jeho pokoji. Neobtěžoval jsem se klepáním a rozrazil dveře s tím, že vychrlím na Leviho výčitky, že se svému příteli ani neobtěžoval sdělit, že se odstěhoval.

Jeho postel byla ale uklizená a prázdná.

Nohy mi vypověděly službu a já jsem se musel posadit na židli.

Chvíli jsem se staženým hrdlem analyzoval situaci. Kam mohl tak náhle odejít? Vždyť doktoři neříkali, že by jej pustili. Co když se mu nějak přitížilo a museli ho odvézt někam jinam? Třeba měl ještě jiná zranění, která se projevila později. Pane Bože, co když umřel?!

Začaly se mi dělat mžitky před očima a měl jsem pocit, že každou chvíli omdlím.

Na vratkých nohou jsem se přemístil k umyvadlu a ledovou vodou si opláchl obličej. Ve chvíli, kdy jsem už si byl jistý, že sebou nepraštím, vyběhl jsem z pokoje a začal hledat nějaké doktory, kteří by mi mohli odpovědět na mé otázky.

„Doktore, prosím vás, počkejte!" utíkal jsem chodbou za bílým pláštěm. „Kde je pan Ackerman?"

„Chlapče, ty jsi rodinný příslušník?" podíval se na mě přísně doktor skrz černé obroučky brýlí.

„N-ne, jen jeho kamarád," odpověděl jsem tichým hlasem.

„Tak pak ti nemohu nic sdělit."

„A-ale já m-mám o n-něj hrozný s-strach, n-neumřel, že ne?" klepal jsem se jako osika a nohy začaly opět vypovídat službu.

Doktor viděl, že v mém psychickém rozpoložení bude nejlépe, když mi řekne, co se stalo, aby neměl ještě dalšího pacienta.

„Ty jsi Eren, viď?"

„Ano."

„Pan Ackerman dnes ráno podepsal revers a odjel se léčit na specializovanou kliniku."

„A kde ta klinika je? Musím s ním mluvit!"

„To ti nemohu sdělit."

„Proč ne?"

Doktor si povzdychl, když viděl můj utrápený pohled. „Protože si to nepřál."

„On nechtěl, abych já věděl, kam odjíždí?" musel jsem se ujistit, jestli jsem to dobře pochopil.

Doktor jen pokýval hlavou a já cítil zase své slzy, které uvízly v krku.

„Ale proč?" nechápal jsem.

„To já nevím, hochu," zadíval se na mě soucitně.

Sklopil jsem hlavu a nechal dvě slzy utvořit cestičku na mé tváři.

„T-tak d-děkuji a na shledanou."

Mé nohy byly těžké, jako bych měl na nich olověné boty, pomalu jsem se plahočil ven z nemocnice a polykal slzy, které nešly zastavit.

Venku padal drobný déšť, občas proložený sněhovou vločkou. Nechal jsem jej dopadat na mou tvář a dešťové kapky se úspěšně mísily s mými slanými slzami.

Vytáhl jsem z kapsy telefon, otřel si slzy a začal hledat Leviho číslo.

Volané číslo je dočasně nedostupné, zavolejte, prosím, později.

Proč jsem čekal, že bude zvonit? A že mi to vezme? Byl jsem tak naivní! Jestli se mnou nechtěl mluvit, tak je samozřejmé, že si telefon vypnul.

Nevěděl jsem, na koho bych se mohl obrátit. Přece někdo bude vědět, kam Levi odjel. Možná Hanji? Ale kdepak, vždyť byla celé dopoledne se mnou na stanici, ta nic vědět nemůže. Na Daniela číslo nemám, ten by určitě věděl, kde Levi je. Ještě poslední záchrana, i když nejspíš opět velmi naivní, je má matka. Bavila se přece s lékaři, když jsem seděl u jeho postele. Třeba jí něco sdělili.

„Volané číslo je dočasně nedostupné, zavolejte, prosím, později." Uslyšel jsem dnes již podruhé otravnou hlášku.

To není možné, moje matka si nikdy nevypínala telefon, možná snad jen v letadle. A ona cestovala pouze s otcem. Překonal jsem svou nechuť a vytočil jeho číslo. Potřetí jsem si vyslechl, že se nikomu nedovolám.

Matka někam letí s otcem. To je zvláštní, vím jistě, že by mě tu nenechala samotného, po tom, co jsem si prožil.

Jenže jsem chápal i svou matku, měla sice o mě strach, ale já jsem se na ni taky kdysi vykašlal. Místo abych jí dělal oporu a nenechával ji s otcem despotou samotnou, raději jsem zdrhl. Uznávám však, že matka je rozená diplomatka a vždycky to s otcem nějak zvládne. Taky věděla, že mě nechala v dobrých rukou tety Hanji. Domlouvali se na tom, jenže já pak Hanji přemluvil, že si chci odpočinout doma. Měl bych jet zpátky na faru, třeba se někdo ještě vrátí pro Leviho další věci. Také otec Farlan by možná něco o Levim mohl vědět.

Kostel byl však zamčený, nikde ani noha, jen na dveřích byl oznam, že odpolední bohoslužby se do odvolání nekonají.

Doma na faře jsem se schoulil do klubíčka na pohovce a přemýšlel, co budu dělat dál. Asi bych se měl odstěhovat, alespoň na dobu, kdy bude Levi pryč.

Ale proč se mnou nemluví, proč mi neřekne, kde je, jestli se vrátí, a hlavně proč mě tak nenávidí? Měl by mi to říct do očí, přece není takový slaboch, aby se mi nemohl podívat do tváře a říct, jaký jsem strašný idiot, že jsem ho dostal do takového průšvihu. Jasně, že mě nenávidí, vždyť jsem mu zničil život, jeho víru, možnost hrát, o to všechno přišel kvůli mně.

Věděl jsem to a začínal chápat, že mě nechce ani vidět, natož se mnou mluvit. Nejspíš mi to nikdy neodpustí a já se utrápím. Další a další slzy se mi draly z očí a já cítil, jak je mé srdce svázáno a neumožňuje mi se pořádně nadechnout. Přinutil jsem se dýchat a v té chvíli zavibroval můj telefon.