The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XLV. Nový domov

Účinky kokainu odezněly a já se sesunul podél zdi na chodbě a spustila se mi záplava slz i krev z nosu. Už mi bylo jedno, co bude. Jestli mě odvleče domů a tam mě otec zmlátí, nebo mě zavře někam do léčebny, bylo mi to jedno. Nechtěl a nemohl jsem si připustit, že bych mohl žít dál, když má láska je bůhvíkde a odmítá se se mnou spojit. Jsem jen prázdná skořápka a už jsem utopil všechny své city v záplavě kokainu. Zahrabal je do toho bílého prachu, aby je nikdo nikdy už nemohl najít. Nechci už nic cítit!!!

Matčina ruka mi opatrně otírala krev z tváře a já se už poslušně podvolil jejímu rámě a nechal se odvést do auta.

Jako hadrovou panenku mě uložila do své postele a odešla plakat vedle do pokoje. Všem jen přidělávám starosti, co jsem to za syna, který dokáže rozbrečet svou vlastní matku? Nadávat jí, vyhazovat ze svého života! Vždyť je to jediná čistá duše, která mi v mém bídném životě ještě zbyla. Jediná, která mě má ráda, takového, jaký jsem a neopustila mě. Vytáhla mě z toho kvartýru a nenechala mě tam umřít. Zabil bych se. V té chvíli bych to dokázal, vím to! Už nikdy víc! Zabořil jsem hlavu do polštáře a nechal své slzy kanout, jak se jim zlíbí.

Druhý den jsem vyšel z pokoje jako spráskaný pes. Nemohl jsem se matce podívat ani do očí. Strašně jsem se styděl. Směs kokainu, alkoholu, pubertálních hormonů a nešťastné lásky je vražedná a neslučitelná kombinace, při které se naprosto změní osobnost, tedy aspoň u mě. Všechno, co jsem udělal a řekl, jsem si pamatoval. Bylo mi ze sebe špatně, jsem špatný člověk a musím jen doufat, že mi to matka odpustí.

„Mami?"

Otočila ke mně rudé uplakané oči. „Je mi to tak strašně líto, nechtěl jsem ti ublížit, nechtěl jsem ti říkat takové věci, to jsem nebyl já, mohla bys mi to, prosím, odpustit?" upřel jsem své stejně zarudlé oči na ni, čekaje netrpělivě na odpověď. Kdyby mě teď vyhodila z baráku, vůbec bych se jí nedivil. Ona ale přišla za mnou a objala mě.

„Už mi to nikdy nedělej!"

„Neboj, mami, tohle už nikdy neudělám! A slibuji, že už se nikdy tak nezřídím. Nikdy, už nikdy se nechci cítit jako včera!"

„I přesto, že ti nedám adresu Leviho?"

Přikývl jsem.

„Promiň, Erenku, já ti nechci ubližovat, ale tvůj včerejší záchvat mě přesvědčil, že jsem udělala dobře. Ty se od něj musíš odpoutat a zapomenout na něj. To už není přátelství, co k němu cítíš, to je nezdravá a zhoubná závislost, on ji z tebe nejspíš cítil, a proto to utnul. Je to takhle lepší pro oba dva, chápeš mě? A chápeš už jeho, proč to udělal?"

„Ano, mami, máš pravdu," přitakal jsem jí jen proto, abych ji uklidnil.

Kdybys jen věděla, že to, co nazýváš nezdravou a zhoubnou závislostí, je jenom a pouze nejkrásnější lidský cit, a to je láska. Ta mě zabíjí a nemůžu se jí střepat, drží se mě ten cit jako klíště a nechce odejít. Já vím, je to moje chyba, já ji totiž nechci nechat odejít, a tak je tu se mnou, jako věrná společnice a trhá mi srdce na tisíc kousků, pomalu, mučivě...

Musím se odpoutat a žít dál, musím ji vyhnat z mého srdce dřív, než mi ho rozcupuje úplně...

LEVI:

Po novém roce jsem se z nemocnice přesunul hned do svého nového hnízda. Nakonec mi Daniel sehnal krásný prostorný byt blízko centra, a hlavně blízko nemocnice, kde strávím ještě spoustu času na rehabilitacích a kontrolách. Netušil jsem, kdy to stihl, ale kompletně ho vybavil a zařídil.

Podíval jsem se z okna a výhled mi padl na katedrálu.... a k němu přilehlý park. Byla to nádhera, připadal jsem si jako v ráji. Slunce svítilo do pokoje, a ačkoliv byl leden, bylo poznat, že je to jižní sluníčko, které mělo i v zimě sílu a dokázalo zahřát na duši.

Jak by se tady asi líbilo Erenovi? Ach ne, už zase na něj myslím. Jak se asi má?

Nechtěl jsem volat Carle, bylo mi to prostě hloupé, měl jsem pořád pocit, že by mi mohla odvětit, že když to chci vědět, ať se ho zeptám sám. Opravdu jsem si z ní nechtěl dělat prostředníka.

Nepochyboval jsem, že naléhal, aby mu sdělila informace o tom, kde jsem. Ale věřím, že ho to přejde. Nebo se také mohu mýlit a dávno na mě zapomněl. Na jednu stranu tato myšlenka zabolela, na druhou by to však takto bylo v nejlepším pořádku. Tak jsem to přece chtěl, tohle jsem plánoval a takto to bude pro nás oba nejlepší. Byl jsem si tím jistý.

Jednou, za nějaký čas ho tady sám pozvu, aby se mnou sdílel krásu tohoto historického města. Bude-li ještě chtít...