The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XXXVI. Ortel

LEVI

Zvrácené podvědomí, které si celou dobu se mnou pohrávalo a nechávalo mě bloudit někde mezi vědomím a snem, mě bez varování vykoplo do reality. Tmavý pokoj byl osvětlen pouze tlumenou září nepříjemně pípající obrazovky, na které se ukazovaly mé životní funkce.

Naivní představa, že bych se mohl ocitnout někde v ráji, v kraji za zrcadlem, na druhé straně řeky Acherón, či jinde, kde naše duše odcházejí, když tělo selže...

Ne, takhle jednoduché to pro mě Bůh nepřipravil...

Mé oči sjely po bělostném prostěradle a zastavily se u pevné, bílé sádry, která obepínala mou ruku. Necítil jsem ji – celou dlaň – jako bych neměl ani prsty. Měl jsem chuť tím bílým fáčem praštit o pelest postele, abych alespoň něco ucítil, ale v tom se otevřely dveře a vpustily do pokoje proužek světla z chodby. Hned za ním vešly dva bílé pláště a rozsvítily malou lampičku na stolku u okna.

„Jsem rád, že už jste vzhůru, pane Ackermane. Budu upřímný. Já pro vás bohužel nemám úplně nejlepší zprávy. Dokázali jsme vyrovnat a zrekonstruovat nějaké kosti, které byly roztříštěny, hlavní šlachy, takže ruka nebude deformovaná, ale nervy vedoucí k prostředníčku a prsteníčku u nás nahradit nedokážeme. Tyto dva prsty budou pohyblivé přibližně na dvacet procent a nebudete v nich mít cit. Zbytek prstů je v pořádku. Váš kamarád mi řekl, že jste klavírista. Je mi to líto, že jsem pro vás nemohl udělat více, ale v našich podmínkách jsme udělali maximum," podíval se na mě omluvně doktor. Věřil jsem mu, že je mu to líto, avšak jeho slova potvrdily to, co jsem už věděl, nicméně přesto jsem doufal, že se stane zázrak, který mi ruku zachrání. Jsem naivní – kolikrát jsem si to už za poslední hodiny říkal. Teď už ale budu realista – stal se ze mě mrzák. Jediná opuštěná, horká slza mi vyklouzla z oka.

EREN

Seděl jsem unavený, zničený na lékařském pokoji, kde mě Hanji nechala, ať se aspoň trochu vyspím. Odmítl jsem odejít domů, nemohl jsem, zbláznil bych se...

Bylo mi důrazně doporučeno, že se mám vyspat aspoň na pár hodin, ale copak jsem mohl zamhouřit oko? Moje nervy už dávno odešly do věčných lovišť a mé nehty padly za oběť zubům, které je nervózně okusovaly až ke kůžičce. To čekání bylo zničující, minuty se táhly jak vojáci do boje a moje trpělivost dosahovala vrcholu, o kterém jsem si myslel, že jej ani nejsem schopen dosáhnout. Ať už mi někdo přijde říct, jak to dopadlo s Levim! Potřeboval jsem vědět, jestli už je po operaci, jestli mohu jít za ním. Zoufale jsem jej potřeboval vidět. Ujistit se, že je v pořádku a že mu možná dokázali zachránit ruku.

Opláchl jsem si obličej a uviděl svou tvář v zrcadle. To snad ani nejsem já, zestárl jsem za dva dny nejmíň o deset let. Koukaly na mě zelené oči, které ztratily jiskru, kterou jsem v nich vždycky míval, a snědé baculaté tváře byly nyní bledé a propadlé zoufalstvím. Do mladé tváře se zaryly vrásky, kterých se už nejspíš nikdy nezbavím, a navždy mi budou připomínat mou hloupost, že jsem si kdy začal s fetem. Protože to je původce celého toho neštěstí!

Uslyšel jsem vrznutí dveří, a když jsem se otočil, už mě držela Hanji v náručí a v její tváři jsem četl, že je něco špatně.

Odtáhl jsem se od ní. Stála tam jak hromádka neštěstí, pro její temperament něco absolutně nemyslitelného, a já jsem dostal strach, že mi snad sdělí, že Levi umřel.

„Co se stalo? Co je s Levim? Mluv!"

Přešlapovala na místě, až jsem to nevydržel.

„Hanji, mluv!"

Ona – vždycky tak ukecaná a optimistická, najednou hledala slova. Podíval jsem se na ni, jako bych od ní opravdu čekal sdělení, že to Levi nezvládl. Ale to přece není možné, jeho zranění přece nebyla smrtelná...

Začal jsem od ní couvat, kroutil jsem hlavou a z očí se mi začaly koulet slzy.

„Neumřel... Ne! Řekni, že neumřel..." klepal se mi hlas a měl jsem dojem, že brzy zvrátím všechny žaludeční šťávy.

„Probůh ne, Erenku, neumřel, jen ta ruka... no, nemá ji tak v pořádku, jak by potřeboval, ale..."

„Co ale...?"

„Hlavně je úplně na dně psychicky..."

„No však to je tvoje práce, Hanji – tak za ním běž a pomoz mu!"

„Mám obavy, že o mou pomoc nestojí."

„A to tě někdy odradilo? Padesát procent tvých pacientů odmítá tvou pomoc a nikdy jsi to nevzdala, tak kde je problém?!" už jsem na ni skoro řval.

„Možná bys za ním měl zajít ty, třeba ho dřív přesvědčíš, že mu tímto život nekončí," sklopila oči za hranatými brýlemi.

„A můžu za ním? Proč jsi mi to neřekla dřív!" vystřelil jsem ze židle, na kterou jsem si před malou chvílí musel sednout, protože se mi podlamovaly nohy.

„Ano, běž, je vzhůru," vydechla.

Zaklepal jsem na dveře a vstoupil.

„Ahoj Levi," pokusil jsem se usmát, ale moje snaha byla dost marná a tváře se nejspíš zkroutily do šklebu Batmanova Jokera.

LEVI

Chtěl jsem se začít utápět ve svých depresích, když se znovu ozvalo nesmělé zaťukání na dveře. To mi opravdu nemohou dát pokoj? Aspoň na chvíli být sám... Chci tak moc? Jen chvilku na to, abych vstřebal krutou pravdu, že na varhany už můžu zapomenout?

Z otevřených dveří vykoukla střapatá hlava. Jeho smutný úsměv se mi zabodl do srdce. Nejistě vstoupil a zavřel za sebou dveře.

„Ahoj Levi," pokusil se úsměv rozšířit, „chtěl bych se ti omluvit za všechno, co se stalo! Vím, že je to jenom moje vina, to... co ti udělal... promiň... je mi to strašně moc líto! Pochopím, jestli mě už nikdy nebudeš chtít vidět, ale dej mi šanci. Prosím! Nechci takto ztratit přítele, který je mi tak drahý. Ten, který mi pomohl se vrátit zpět do normálního života!"