The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XXXII. I to poslední

E R E N

Zoufalstvím se mi zastavilo srdce. To snad ne! Proč to dělá? Táhne ho ven, bez oblečení a dneska je tam taková zima...

Chce ho mučit? To přece nemůže! Takový přece nemůže být ani on! Musím něco udělat, nesmím ho nechat zemřít rukou tady toho vypatlaného psychopata. Musím se odtud dostat a nějak je zastavit!

Začal jsem horečně přemýšlet, jak se dostat z pevných úvazů. Jsem tu teď sám. Kdybych tu židli, na které jsem seděl, dokázal o něco rozmlátit...

Adrenalin rozpumpoval svaly i můj mozek. Byl jsem slabý, celé mé tělo se třáslo vyčerpáním a stresem, ale věděl jsem, že něco udělat musím. Nedokázal jsem si ani představit, co s ním chtějí venku dělat, ale jen to, že jej neoblékli, může být pro něj fatální. Do toho všeho mi hlavou běžely útržky filmu Umučení Krista od Mela Gibsona, který jsem sic viděl už dávno, ale na rozdíl od Jeana, se kterým jsem se na to koukal, jsem se já po shlédnutí cítil hodně otřeseně. Snad i proto mi ho teď podvědomí nabídlo a já vyděšeně zjišťoval, že se mi do očí opět hrnou slzy.

Teď nesmím řvát, musím jednat, protože jestli se Jean chce tímto filmem inspirovat... raději nemyslet...

Bylo mi jasné, že Jean není při smyslech a je schopný všeho. Dokázal by ho však i umučit? Nepochyboval jsem, že ano. Nechápal jsem jeho jednání a důvod, proč to dělal, vždyť tohle nemělo žádný smysl, ale chápal jsem, co drogy umí udělat s lidským myšlením, jak ho dokážou pokroutit tak, že člověk nepřemýšlí nad svými činy ani nad tím, jaké budou mít následky. Chce se pomstít mně, že jsem ho opustil, a Levimu, o němž si myslel, že to byl on, kdo mě přemluvil, abych skončil s drogami i s životem, který byl nesmyslný a hloupý.

Židle nebyla nijak zvlášť pevná, a dokonce se trochu i viklala, jak jsem se na ní pořád vzpínal, takže by nemusel být problém ji o něco rozbít a dostat se z provazů, kterými byly mé ruce pevně přivázány k dřevěné opěrce.

Postavil jsem se, v předklonu se židlí na zádech jsem se vydal ke krbu, který byl obložen přírodními kameny, a začal s ní o ně mlátit. Nevím, kolikrát jsem židli zasadil úder, než se začala rozpadat...

Židle se pode mnou rozsypala a provazy povolily. Rychle jsem se z nich vymotal, sebral bundu a koutkem oka zahlédl na stole klíče od auta. Možná se budou hodit...

Strčil jsem je do kapsy a vtom jsem si uvědomil, že nemám žádnou zbraň, kromě svých roztřesených pěstí. Oni jsou však tři! Musím je překvapit. Těkal jsem očima po místnosti, co bych mohl použít jako zbraň. V koutě u plápolajícího ohně jsem uviděl krbové nářadí. Zkusil jsem je potěžkat a na chvíli se pousmál. Jean na něm nešetřil, bylo masivní a násada robustní. Dokonalá zbraň, jen jsem musel najít moment překvapení.

Vyběhl jsem do tmy a ledový vítr a mráz se mi okamžitě zakously do pokožky, která nebyla chráněná. Kdy byl naposledy v Paříži takový mráz? Opět jsem si uvědomil, že Leviho nijak neoblékli a vytáhli ho ven úplně nahého. Jak dlouho může člověk přežít takovou zimu, aniž by se podchladil?

Byla tma jako v pytli, měsíc byl v novu a světla velkoměsta daleko. Chvíli jsem musel přizpůsobovat svůj zrak z osvětlené chaty na tmu v lese, abych viděl aspoň na krok. Jejich halekání mě ujistilo, že jdu správným směrem a mé oči již byly schopny vidět alespoň tak, abych se po cestě nepřerazil o nějaký spadlý kmen nebo pařez. Rychle jsem se rozběhl.

L E V I

Mrazivý vzduch se mi okamžitě zaryl až do morku kostí. Třesoucí se a rozbolavělý jsem zaznamenal, že Jeanovi kumpáni na něj čekali venku. Odhodil mě směrem k nim, neměl jsem sílu stát na vlastních nohou, ale oni mě vytáhli do vzpřímené polohy a táhli kdesi do hloubi lesa. To choré zvíře Jean se ještě vrátil do chaty a po chvíli jsem již slyšel jeho hlas, kterým dával pokyny svým ovcím. Přehodili mě přes velký kmen padlého stromu a za pár sekund jsem pocítil to, pro co se nejspíš vrátil ho chaty. Na má zmrzlá záda poprvé dopadl konec biče. Oči se mi rozšířily překvapením a neskutečnou bolestí, vyhrkly mi slzy, ale skousnul jsem ret, abych nevykřikl. Neudělám mu tu radost...

Sadistický blázen však nemínil přestat, další a další rány dopadaly na mé tělo, až jsem bolest nevydržel a z mého hrdla vyšel výkřik.

„No tak sláva, neztratil jsi hlas!" Zajel mi prsty do vlasů a tvrdě zvrátil mou hlavu, tak aby se mi podíval do očí. Uviděl ale jen můj prázdný pohled a v očích zaschlé slzy.

„Když mě teď pěkně poprosíš, nechám tě už být!" I přesto, že jsem chtěl, aby mě už netýral, prosby z mých úst nikdy neuslyší. Tento poslední kousek důstojnosti si ponechám!

Ještě párkrát dopadl konec biče na má záda, a kromě dalších slz, které se proti mé vůli vykoulely z očí, se žádné další reakce nedočkal.

„Dobrá, jak myslíš!"

Otočil mě na záda, roztáhl ruce a s pomocí jeho zparchantělých kamarádů mě za zápěstí přivázal lanem ke kmeni. Drsná kůra kmene se mi zarývala do čerstvých ran, měl jsem pocit, že za chvíli ztratím vědomí – bolestí, nebo možná zimou, která mi začínala paralyzovat tělo. Zavřel jsem oči a věděl, že za chvíli mé utrpení bude nejspíš u konce. V tu chvíli už to nebylo nepříjemné, upadal jsem do bezvědomí a okolo mě se rozezněl zvuk varhan

Někde v dálce jsem slyšel hlasy...

Nevěnoval jsem jim pozornost...

Varhany utichly...

Na dlani levé ruky jsem pocítil palčivou bolest, která mě probrala z bezvědomí. Jen silou vůle jsem pootočil hlavu, abych se podíval, co ji způsobilo, a mé oči spočinuly na rukojeti velkého rybářského nože, jehož ostří bylo zabodnuto v mé dlani...
Během sekundy mi došlo, že tímto mi sebral i to poslední, co mi ještě zbývalo, tou rukou už si nezahraju. Teď chci opravdu umřít.

Ještě, než jsem opět upadl do milosrdného bezvědomí, uslyšel jsem zoufalý křik: „Ruce ne!!!"