The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

SAD END - Part 2

Nevím, jak dlouho jsem do něj plakal, ale opět se ozvalo zaklepání a vešla matka. Zdvihnul jsem hlavu z polštáře a uviděl přes okno, jak poletují vločky. Krásné, vznešené, snášely se pomalu k zemi a mně hlavou opět prolétla vzpomínka na Leviho. Na jedno z našich prvních setkání. Jak jsem za ním přišel do kostela zasněžený jak sněhulák a on mě huboval, že jsem si neočistil boty před tím, než jsem vstoupil dovnitř. Ponořil jsem se do dalších vzpomínek, které ale najednou začaly být zmatené. Hezké vzpomínky najednou vymizely a zběsilou rychlostí se mi hlavou míhaly ty, které jsem chtěl zapomenout!

Jean, ten parchant, zneužil mě, zneuctil Leviho. Nechal ho skoro zmrznout v lese, zmrzačil mu ruku a tím mu vzal všechno, pro co chtěl žít. Možná to sám chtěl ukončit, a proto to u té operace vzdal...

Všechny ty zoufalé pocity, které jsem tenkrát prožíval, byly zpět, jen znásobeny bezedným smutkem z jeho ztráty. Proč? Proč si se mnou mé podvědomí tak krutě hraje, cožpak už nemám naloženo dost jen tím, že Levi je mrtvý?!

„Erene, Erene, Erene! Prober se zlato, tak se prober! Mluv se mnou, Erene!!!" cítil jsem máminu ruku, jak mě propleskává, a na čele studený, mokrý ručník.

„Grisho, volej sanitku," slyšel jsem mámu, jak v panice volá do vedlejší místnosti, kde už otec s někým hovořil.

Špatné vzpomínky byly pryč a máma do mě mermomocí tlačila aspoň doušek vody. Má ústa začala lačně polykat kýženou tekutinu. Když jsem se zakuckal, matka láhev odložila.

„Za chvíli ti dám zase..." hlesla, když viděla, že jsem při smyslech.

Za nějakou dobu přijela sanitka, napojili mě na spoustu hadiček, a odvezli do nemocnice. Mně to však bylo jedno. Měli mě nechat umřít.

Civěl jsem do bílé zdi a zase si vzpomněl na Leviho, ovšem nyní mě lapila neveselá vzpomínka z nemocnice, jak tu Levi ležel a pro změnu zíral na stěnu on. Pomalu jsem chápal, co ho na té zdi tak fascinovalo. Byla prázdná, bílá, bez emocí, pohledem na ni si člověk mohl vyčistit hlavu a vidět jen sám sebe, svou zlobu, hněv, výčitky, smutek, zoufalství! To vše se na ní odráželo, aniž by něco jiného poutalo pozornost. V dokonale uklidněné hlavě se však narodila jen jedna myšlenka, čistá jako sníh, a já si byl jistý, že je jediná správná!

Prudce jsem se posadil a jedním tahem ze sebe serval všechny ty hadičky, které mě měly udržovat při životě. Proč? Nač se snaží? Proč udržovat tělo v chodu, když duše je již téměř mrtvá. Já už nikdy nedokážu žít normální život, copak oni to nepoznali? Nevidí to, že se v tomto světě jen trápím? Musím jít za ním, to je jediná varianta, jak se vyhnout tomu infernu, které ve mně zuří, které mě rozežírá pomalu, mučivě, kousek po kousku a pokračovalo by to dál, celá léta! Ne, to nechci, tohle přece nemám zapotřebí!

Rychle jsem na sebe natáhl džíny, mikinu s bundou, boty a vyběhl na chodbu. Netušil jsem, kolik bylo hodin, ale podle klidu, který tam panoval, musela být hluboká noc. Rozběhl jsem se dlouhou chodbou až k výtahům a jediný zvuk, který jsem slyšel, bylo moje srdce a podrážky bot otírající se o nemocniční dlažbu. Nikoho jsem nepotkal a udýchaný se svezl po zdi výtahové kabiny. Byl jsem tak slabý, a moje obavy, že nezvládnu udělat to, co musím, abych se vysvobodil z těchto muk bolesti a výčitek, rostly každým krokem, který jsem byl nucen udělat. Vyšel jsem už mnohem klidněji ze dveří nemocnice a nechal svou tvář ošlehávat ledovým větrem, který příjemně štípal do mých bledých tváří. Užíval jsem si tu bolest, která byla tak jiná než ta, která obklopovala mou duši. Možná by bylo příjemné jen tak si sednout na lavičku a nechat zimu, aby prostoupila každým pórem mé kůže. Snad by dokázala znecitlivět i mé myšlenky, otupit můj žal a odvést mě někam jinam, tam, kde už neexistuje utrpení, které útočilo na všechny mé smysly a nenechalo mě dál žít. Schoulil jsem se na lavičce v parku a oči se mi začaly klížit únavou.

Netušil jsem, jak dlouho jsem byl mimo, ale probudila mě nejen vtíravá zima, která se mi zabodávala snad do všech částí těla, ale také známý hlas a ruka na mém rameni, která mnou lehce třásla.

„Erene! Ty pako, prober se! Přece tu nechceš zmrznout!" byl to Mike, kamarád a taky dealer, od kterého jsem občas kupoval, když nebyl Jean ve městě. „Pojď dovnitř, zvu tě na panáka a ty mi vysvětlíš, proč mrzneš venku. Co tě to napadlo?"

„Nechtěj to vědět!" dokázal jsem jen šeptat, mé hlasivky byly vysušené jako troud z nedostatku tekutin a zmrzlé z ledového vzduchu, který jsem dýchal.

Respektoval mě a dál se na nic neptal, podepřel mou paži a pomalu mě postrkoval ven z parku. Poznával jsem to tady, kousek za rohem je gay klub, kam jsme často a rádi chodívali v dobách, kdy jsem bral.

Uvnitř bylo teplo, ale mě jímaly mrákoty, nedokázal jsem už stát na nohou a pomalu jsem se sesunul do boxu, ke kterému mě dovedl.

Přijal jsem panáka whisky a kopnul jej do sebe. Oči se mi rozšířily, když štiplavý alkohol projel mým vysušeným hrdlem, sklouzl do útrob prázdného žaludku a zažehl uvnitř oheň. Vítal jsem jakoukoli jinou bolest, která dokázala mé tělo rozechvět, a proto jsem kývnul i na nabídku dalšího.

„Co se děje, Erene?" přeřvával Mike hlasitou hudbu, která v klubu hrála.

„Neptej se, Mikeu, nechci o tom mluvit!" šeptl jsem. Nemohl mě slyšet, možná jen odezíral z úst, ale pochopil.

„Já vím, že už jsi s tím praštil, ale možná by ti jeden úlet udělal dobře."

Kývnul jsem, nepřemýšlel jsem nad následky, proč taky, bylo mi jedno, co se se mnou stane, jen malý osten svědomí mě na chvíli bodnul z pomyšlení, co by na to řekl Levi. Rychle jsem jej zaplašil a přijal od Mika psaní.

Nerozpakoval jsem se a nasosnul se přímo u stolu. Bylo mi to jedno, jestli mě někdo vidí, a na záchod bych se stejně nejspíš nedobelhal.

Mým tělem projel známý pocit uvolnění. Na tváři se mi usadil malý úsměv, zaposlouchal jsem se do hudby, a konečně po dlouhé době jsem se cítil o trochu líp. Ale i přes fetem omámenou mysl jsem věděl, že to není navždy, je to jen na chvíli, na tu malinkou chvilku, kdy mě ovládal euforický pocit z koksu, a ten nikdy netrval dlouho.