The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XXI. Tajemství

Navlékl jsem ho do vánočního kostýmu a nemohl jsem se ubránit širokému úsměvu. Byl krásný, kouzelný, nevinný vánoční skřítek!

Pak jsem se nahastrošil i já a on se mohl potrhat smíchy.

„Co se směješ?" zeptal jsem se ho nechápavě.

„Promiň, ale tváříš se jak satanáš, měl bys trénovat úsměvy, jinak se tě ty děti leknou a budou mít zkažené Vánoce!"

„Děti se neleknou, protože mě znají a mají mě rády, ale ty tam budeš nový a budeš si muset vybojovat jejich lásku."

„Ty tam chodíš často?"

„Každých čtrnáct dní tam chodím hrát na piano, jednou za čas tam zpíváme se sborem a všechny děti ke mně chodí na hodiny náboženství. Takže ano, já je znám a ony znají mě."

„A proč jsi mi nikdy neřekl? Šel bych s tebou."

„Nevěděl jsem, že bys o to měl zájem. Nechci tě zatahovat do mé práce, máš svých koníčků a školy dost. Kromě toho, vždycky v tu dobu chodíte s Arminem na squash."

„Příště mi řekni, ano? Půjdu s tebou!"

„Jak myslíš..."

***

Teď si to tedy vyzkoušel a bylo znát, že se mezi dětmi cítí jak ryba ve vodě.

Odehnal jsem vzpomínky na příjemný večer, zavrtěl jsem se a tím Erena probral.

„Skřítku, musíme jet domů."

„Já vím... však já nespím," šeptl rozespale a zívl.

„Tak se zvedni, jedeme, jsem taky unavený a na rozdíl od tebe, já zítra musím do práce!"

„Vždyť je zítra sobota, to nemáš nikdy volno?"

„Před Vánoci ne."

„Mohl bych ti pomoct..."

„To nemusíš."

„Já bych ti ale rád pomohl, ani nevíš, jak je mi líto, když tě vidím večer unaveného a bez nálady. Zítra není škola a já se přece nebudu celý den válet v posteli, když vím, že ti můžu být nějak k ruce..."

„Válet v posteli se rozhodně nebudeš, mohl bys někdy doma taky uklidit, v poslední době na to nemám čas a začíná tam být binec," zamyslel jsem se.

„Já vím. Pouklízím a pak za tebou přijdu do kostela," slíbil.

„Dobře, děkuji, určitě pro tebe nějakou práci najdu," pousmál jsem se na něj. Byl jsem tak rád, že není lenivý sobec jako převážná většina puberťáků, co se vyhýbají práci jak čert kříži.

EREN

V noci mě probudily výkřiky tak zoufalé, až mě zamrazilo. Levi sebou házel a třásl se, jako by ho popadl démon. Celý vyděšený jsem se jej pokoušel opatrně budit, ale on dál setrvával v noční můře. Prosil kohosi se slzami v zavřených očích, aby toho nechal, volal o pomoc hlasem, jaký jsem u něj nikdy neslyšel.

Nevěděl jsem, co mám dělat a zkusil jsem jej chytit za ruku, jestli se třeba neuklidní, bylo to ale ještě horší, zmítal se ještě mnohem víc a odmítal mou ruku i pohlazení.

Musím ho z toho snu dostat stůj co stůj!

Opatrně jsem s ním zatřásl, ale odpověď byla překvapivá. Jeho ruka se vytrhla z mého sevření a sevřená v pěst dopadla na mou tvář.

„Au," zaječel jsem bolestí i překvapením a on se v tu chvíli probral. Otevřel oči a podíval se na mě s útrpným výrazem a v tu samou chvíli si uvědomil, že tu ránu nedal svému snovému mučiteli, ale mně.

„Erene, promiň, omlouvám se, já... nechtěl jsem ti ublížit, prosím tě, odpusť mi to!" po tvářích mu tekly slzy jako vodopád.

Objal mě, pevně k sobě přitiskl a do hrudi mi pořád šeptal slova omluv. Přitiskl jsem ho k sobě víc a tichými slůvky ho ubezpečoval, že se nic nestalo. Hlavně ať už nepláče, trhalo mi to srdce, ale i přesto jsem se tetelil blahem, že ho mám tak blízko, a tak trochu má radost sobecky přebíjela starost o něj.

Po chvíli se uklidnil, neplakal, ale stále se v mé náruči třásl. Vytušil jsem, že tohle nebyla běžná noční můra. Bylo to něco, co ho trápilo, nějaký děs, který v sobě střádal a ten nejspíš jednou za čas vyvstane ve snech, v nichž jsme zranitelní.

Opatrně jsem jej od sebe odtáhl, ale pořád zůstával hodně blízko.

„Levi, neomlouvej se. Nic se nestalo, tak se už uklidni. Neublížil jsi mi!"

„Ale Erene, já tě uhodil, to přece..." vzlykl.

Vzal jsem jej opět do náruče, tentokrát už jemněji.

„Pověz mi, co se ti zdálo? Vypovídej se, uleví se ti."

„Nemůžu... prosím, nechtěj to vědět," upřel na mě zoufalé oči, ve kterých stály slzy.

„Proč? Byl to jen sen," opáčil jsem.

„Ano, byl to jen sen..." hlesl.

„Tak vidíš," řekl jsem jemně.

„Ten sen byl kdysi realita!" přiznal se.

Tušil jsem to správně, nějaké děsy z minulosti ho trápí dodnes. Ale kolik já toho o něm vím? Málokdy o sobě mluví, a přitom v sobě nosí démona, který ho nejspíš ničí. Možná se mu něco stalo v dětství, nikdy se o něm nezmiňoval, jeho hovory byly vždycky jen o době, kdy už bydlel s Danielem. Nejspíš před tím prožil nějaké peklo. Kéž bych mu mohl nějak pomoci!

„Nechceš o tom mluvit?"

„Někdy ti to řeknu, ale dnes nemohu."

„Dobrá, já na tebe nechci tlačit, ale kdykoliv jsem tu pro tebe. Můžeš si ze mě udělat vrbu, ano?"

Přikývl.

„A už neplač, nikdo ti neublíží, já bych to nedovolil!"

Pousmál se: „Děkuji, ale to já mám být ten, kdo tě má chránit..."

Nevydržel jsem se dívat do jeho očí, ve kterých se stále leskly slzy a opět jsem jej k sobě lehce přivinul. Byl bych ho držel a chránil na věky věků. V této chvíli působil tak zoufale a křehce. Nejraději bych kolem něj utvořil bublinu, aby mu nikdo už nikdy nemohl ublížit a smazal ty hrozné vzpomínky, které ho tak trápí.

„Můžu pro tebe něco udělat?"

„Asi po tobě teď budu žádat moc a klidně mě odmítni, jestli by ti to bylo nepříjemné nebo nepohodlné."

„Řekni si!"

„Zůstaneš tady se mnou, budeš mě držet až do rána?"

Zalapal jsem po dechu.

Spát s ním v jedné posteli? Být k němu přitisknutý a být obklopen jeho vůní, cítit vedle sebe jeho pevné tělo, po kterém jsem tak dlouho toužil? Splněný sen nebo zhouba? To bude velká zkouška, kterou si chci naplno užít. Když odsunu vedle své sobecké zájmy, chci a musím mu být oporou, aby se jeho noční můra nevrátila. Vzhledem k tomu, jak je jindy vyrovnaný a nad věcí, musí to být něco opravdu hrozného a já mu chci pomoct!

Donesl jsem mu sklenici vody a beze slova si k němu přilehl a objal jej.

„Děkuji," zašeptal.

Jeho tělo se stále třáslo, ale čím víc jsem jej k sobě tiskl, tím více se uklidňoval. Po chvíli už pravidelně a klidně oddechoval.

Nadechl jsem se jeho vůně a spokojeně se k němu přitulil. Jemné vlasy mě lechtaly na obličeji a já mu do nich vtiskl jemný polibek. „Miluji tě, už ti nikdo nikdy neublíží, lásko," řekl jsem tak potichu, aby to neslyšel ani on, kdyby náhodou jeho spaní nebylo tak hluboké.