The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XXXI. Bez boje

E R E N

„A ty Erene, to budeš mít v přímém přenosu, z první řady a budeš se dívat!" v puse se mi hromadily sliny, chtěl jsem volat víc a víc, ať uteče, ať se nenechá zničit, ale vycházely ze mě jen nesrozumitelné zvuky, a slzy, které jsem nedokázal udržet, mi znemožňovaly dívat se na jeho bezemočně prázdnou tvář. Možná je to dobře. Nehodlal utéct, měl jsem pocit, že ani bránit se nebude, jen rezignovaně čekal, co s ním Jean provede.

Dlouhá vychrtlá Jeanova ruka ho vzala okolo pasu a jemně položila na postel. Nebránil se. Udělal všechno, co Jean chtěl, jako by neměl ani svou vlastní vůli, jako by ztratil víru v to, že všechno dopadne dobře. Jako by mu bylo úplně jedno, co s ním Jean provede, že mu vezme to nejcennější, co má a co z něj dělá služebníka Božího.

Svlékl ho a chvíli ho jen zvráceným pohledem pozoroval. Viděl jsem do Leviho očí, ve kterých se na malou chvíli odrazila bolest a zklamání.

Jean od něj odpoutal zrak a šel si dát lajnu.

Zkoušel jsem se dostat z pout, ale marně. Proč nic nedělá? Proč se nepokusí utéct? Nechápal jsem, co se s ním stalo.

On se jen schoulil do klubíčka a oči upřel do zdi. Ani jednou se na mě nepodíval, jako bych tam vůbec nebyl...

Jean se vrátil s rozšířenými zornicemi i úsměvem.

„Jsi tak krásnej, takový tělo by mělo bejt ilegální, řekni, proč ho schováváš pod černej kněžskej plášť? Ta bělostná jemná pleť..."

Jeho ruka začala jemně bloudit na každém místečku Leviho těla. „Chci tě, tak strašně tě chci a teď jsi můj! Budu opatrný, neboj se mě, já ti nechci ublížit, jsi můj anděl z kostela."

Zíral jsem na tu scénu a měl jsem dojem, že mám snad halucinace. On je jím opravdu posedlý a nebránil bych se to nazvat nějakým druhem totálně zvrhlé lásky. Kde se v něm vzala ta něžnost? Skoro jsem nedýchal a na chvíli jsem doufal, že Levi promluví. Možná, kdyby ho poprosil, ať ho nechá, že by to byl Jean schopen splnit. V této chvíli totiž vypadal, že by mu byl schopný snést modré z nebe.

„Levi..." pomazlil se s jeho jménem a já marně přemýšlel, jak zná jeho křestní. Musel si o něm zjistit mnohem více věcí, a to mě děsilo. Vzápětí jsem si však vzpomněl, že jsem o něm mluvil jako o Levim.

Jean nevnímal okolí a soustředil se jen na nahé tělo před sebou a upřeně zíral do světlých očí, které byly stále upřeny na zeď.

„Levi, dotkni se mě."

Nijak nereagoval, nepohnul ani brvou, vypadal, jako by se jeho duše toulala kdovíkde, ale tady s námi určitě nebyla.

„Tak, sakra, dotýkej se mě, nechci tu ležet s hadrovou pannou, slyšíš?" zvýšil hlas, popadl jeho ruku a položil ji na svůj stojící klacek. Ruka a celé tělo bylo jako bez života, a kdyby se mu nezdvihal hrudník, přísahal bych, že je mrtvý.

„Tak už se nějak projev, ty parchante!" Jean se změnil během sekundy z vnímavého milence na krutou bestii a silně ho uhodil do tváře. Vykřikl jsem do roubíku a opět se začal zmítat v poutech. On nejspíš nic takového nečekal, nebo ho tou fackou jen Jean vrátil do našeho světa, ale jen zamrkal a znovu upadl do apatie.

„Chtěl jsem bejt na tebe hodnej i přes to, cos mi udělal, ale teď vidím, že si to nezasloužíš a že seš studenej ledovej zmetek, kterej si něhu nezaslouží! Budeš mě prosit, ať tě nechám, donutím tě křičet a sténat... vyšukám ti mozek z hlavy!"

Levi

Vzdal jsem se, bez boje jsem odevzdal své tělo. Měl bych se bít, když ne za Erena, tak aspoň za sebe, ale proč? Proč musím zažívat znovu tu bezmoc, kdy je mé tělo v područí někoho jiného, nemám sílu se zvednout a bránit? Prosil jsem Boha, ať ochraňuje Erena. Možná jsem měl prosit spíš za sebe...

Věděl jsem, co mě čeká, ale jakmile se to stalo, všechny, i ty nejskrytější a zapomenuté vzpomínky najednou vypluly na povrch. Kenny a jeho špinavé praktiky... jeho zvrácenosti... znásilňování drobného tělíčka a tenkrát ještě čisté duše.

Surově mi roztáhl nohy a jeho čnící pyj bez přípravy vrazil do místa, o kterém jsem si myslel, že už víc poskvrnit nejde. Byla to neskutečná bolest, ale já jen zalapal po dechu, neboť mému tělu došel v tu chvíli kyslík a z očí mi vyklouzly slzy, které jsem nedokázal zadržet. Nečekal, nenechal mě rozdýchat muka a začal hned tvrdě přirážet. Bojoval jsem s vlnou bolesti, která to provázela, a v tu chvíli mi myšlenky podvědomě utekly tam, kde to nejvíc miluji. Seděl jsem u varhan, mé prsty tančily na klaviatuře a uši mi laskaly tóny Vivaldiho. Zavřel jsem oči a jemně se upínal na tu myšlenku, která plynula mou hlavou. Už jsem necítil bolest, neslyšel jsem sténání toho parchanta. Měl mé tělo, ale mou duši nikdy nedostane!

Netuším, jak dlouho týral mé tělo, ale z letargie mě vytrhla jeho pěst.

„Tak už něco řekni, pohni se, udělej něco, ať nemám pocit, že tu jsem s mrtvolou!" Jeho hlas zněl zoufale a já zažil na malou chvíli pocit zadostiučinění. Dostal jsem další ránu, kovová chuť krve mi zaplnila ústa a jediný můj pohyb bylo její polknutí.

Otočil se na Erena a sundal mu roubík.

„Řekni mu něco, prober ho z té netečnosti!"

„L-levi, p-prosím, on ti ublíží ještě víc..." vzlykal Eren.

Jean se začal oblékat a já stále ležel nehnutě na posteli a bojoval s utrpením, ponížením a ztrátou toho, co bylo pro mě nejdražší. Ztrácel jsem víru...

„Vstávej, já z tebe tu netečnost dostanu, ty mě budeš prosit, rozumíš? Jsi svatej muž, tak si s tebe uděláme venku Ježíše, beztak už nikdo nebyl ukřižovanej nejmíň dva tisíce let, tak proč bys to nebyl ty. Tváříš se stejně jako on – mučedník pro nic za nic!!!"

„To nesmíš, Jeane, prosím tě, nedělej to, už mu neubližuj!" prosil zoufale Eren. „Aspoň ho obleč, je tam zima," volal ještě, když viděl, že mě táhne nahého ven do mrazivého večera.