The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XXIX Poslední pěšec

Domů jsem přijel až večer a pevně doufal, že ho tam najdu, jak kuchtí večeři. Fara byla ale zamčená. Tma a ticho mě přesvědčily, že tady není a ani nebyl. Opět jsem zkusil volat a telefon mi stále hlásil, že je nedostupný.

Měl jsem chuť zavolat na policii, ale bylo mi jasné, co by mi řekli – není nezvěstný čtyřiadvacet hodin, takže mám vyčkat... A že je bývalý feťák, tak si jen odskočil někam napudrovat nos...

Ne, tohle by už Eren neudělal, věřil jsem mu, je v tom něco jiného. Píchlo mě u srdce. Určitě v tom má prsty Jean, celou dobu jsem si to nechtěl připustit, ale teď mi to bylo jasné...

Celou noc mé myšlenky utíkaly k Erenovi.

Kam ho ten parchant odvlekl? Co když leží někde v příkopě zmlácený a znásilněný? Bojím se o něj, strašně! Nikdy v životě jsem se o nikoho tolik nebál. Nikdy jsem to nechtěl zažít, a proto jsem si nikdy nikoho nepustil k tělu. Až jeho! On ve mně vyvolává všechny city a pocity, které existují. Lásku, starost, strach, něhu, obavy a kolikrát i kapku nenávisti, kterou spíš pociťuji vůči sobě, že jsem připustil, aby se mi ten spratek tak zaryl pod kůži, že si teď sám se sebou nevím rady.

Probdělá noc na mně zanechala stopy v podobě velkých kruhů pod očima. Krátká sprcha mě trochu postavila na nohy, abych aspoň mohl přemýšlet, co dělat dál. Je Štědrý den a já tu sedím jak hromádka neštěstí a netuším, co se děje s člověkem, který je mi nejbližší.

Kam bych měl jít? Kde bych ho měl hledat?

Stále dokola se mi tyto myšlenky honily hlavou.

Vešel jsem do tichého kostela, který ožije až Desátou a Půlnoční mší, poklekl před oltář a začal se modlit. Prosil jsem Boha, ať Erena ochrání, ať nedovolí, aby se mu něco stalo. Žádal jsem jej, ať potrestá mě, za rouhání, jehož jsem se dopustil, když jsem na Erena myslel jako na lásku, která je mi zapovězená, na chlapce, jehož jsem chtěl milovat. Prosil jsem, ať mi odpustí neodpustitelné, ale netrestá jeho.

Vždyť toto je jen můj hřích a Bůh je přece milosrdný, nedopustí to...

Otřel jsem si slzy, plně si vědom, že to, co se teď děje, je jen můj trest, moje chyba, za niž musí trpět nevinný. Odmítal jsem připustit, že by to mohlo být jinak a nezbývalo nic jiného než se kát.

Vystoupal jsem po dřevěných schodech a shlédl dolů do prázdného kostela a poté s hlavou plnou vzpomínek zasedl k varhanám.

Varhany zněly písní Floydů, kterou jsem se naučil jen kvůli němu. Do očí se mi opět nahrnuly slzy strachu. Kde jen může být? Co když do toho opravdu znova spadl? Stačil jeden kamarád z minulosti, který by ho přemluvil na jednu dávku. A pak zjistil, že je všechno jednodušší. Žít beze mě, bez školy, povinností... Ale to by se snad aspoň ozval, napsal blbou zprávu, vždyť ví, jaký mám o něj strach!

Seběhl jsem z kůru a vyběhl z kostela do mrazivého dne. Po pár krocích jsem zahlédl osobu, o které jsem si myslel, že v Erenově zmizení hraje velkou roli.

„Ale, ale, kohopak tu máme? Co tady děláš, pánbíčkáři?" zlomyslně se na mě zašklebil Jean. Měl jsem nutkání ho opět praštit.

„Kde je Eren?" vyprskl jsem na něj.

„Neboj se o něho, je u mě doma a má moji nejlepší péči! A já ho nezanedbávám, tak jako ty! Už jsem ti chtěl volat, jestli ho chceš zpátky, ale tys přišel sám..."

„Kde ho držíš? Okamžitě ho pusť!" Byl jsem naštvaný, ale na druhou stranu mi spadl kámen ze srdce, že neleží někde mrtvý v příkopě.

„To by sis pro něho musel zajet, ale nemám páru, jestli s tebou bude chtít odejít, říkal jsem mu, ať ti brnkne, že budeš mít starost, ale on nechtěl," přibližoval se ke mně a poslední slova už mi jízlivě našeptával do ucha.

Odstrčil jsem jej. „Kde je?"

„Pojď se mnou, zavezu tě za ním a po cestě se můžeš kouknout, jak se spolu s Erenem dobře bavíme."

„Jedeme," řekl jsem příkře. Nechci si ani představit, do čeho jsem se to zase namočil.

„Ackermane, upozorňuju tě, jestli se o cokoliv pokusíš, co by se mi nemuselo líbit a my z nějakýho důvodu nedojeli včas, můj kamarád, kterej hlídá Erena, má svý instrukce, chápeš?"

„Ano," polkl jsem přebytečné sliny. Věděl jsem, že mě má v hrsti. Jistěže se o nic nepokusím, nemůžu Erena ohrozit. Kdoví, co všechno si za tu dobu už musel vytrpět.

Bylo mi jasné, že jakmile se posadím do auta, jsem v pasti... Hra už je rozehraná a já jsem ten poslední pěšec, který jim chyběl. Jenže i pouhý pěšec může chránit krále. Je to sice chabá ochrana, ale lepší než žádná. V tu chvíli jsem ještě neměl tušení, že ta hlavní figurka ve hře jsem já.

Zatlačil mě na zadní sedadlo a sedl si za mnou. Mělo mi být jasné, že tu není sám. Řidiči jsem sice do tváře neviděl, ale zato jsem dobře slyšel jeho jízlivý smích.

To jsou dva, třetí, podle slov Jeana, hlídá Erena, snad bych si s nimi dokázal poradit... Prvně ale musím mít v rukou Erena. Teď si nemohu dovolit nic, jen mlčet a snášet jeho hloupé připomínky. Nesmím jim poskytnout jakoukoliv záminku... Jean je evidentně blázen a ti druzí dva ho nejspíš poslouchají jako ovce.

„Jeď, Miku," houknul na řidiče a pak se zaměřil na mě, „a my dva se teď pobavíme, aby nám ta cesta líp uběhla, co říkáš?"

Otřásl jsem se, jen pomyšlení, co se mnou chce dělat, mi zvedal žaludek. Před očima se mi opět objevil Kenny, jak svýma špinavýma rukama šmátrá na mém těle. Brzy mi však došlo, že toto na mě Jean nechystá. Nedůvěřivě jsem se na něj díval, jak cosi hledá v telefonu.