The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

LX. Buon Natale

LEVI

Další dny po koncertu jsem neměl v hlavě nic jiného než vizi Erena procházejícího sálem. Na práci jsem se nemohl soustředit, v obchodě jsem nakoupil úplně jiné věci, než jsem potřeboval, a cesta autem z práce byla sebevražedná, protože jsem omylem zajel do slepé uličky.

Rozhovory s Petrou se neustále točily kolem jednoho tématu a tím byl Eren. Věděl jsem, že už toho jistě musela mít plné zuby, ale já nedokázal myslet na nic jiného než na tu utíkající postavičku se skloněnou hlavou, pospíchající sálem někam ven.

Už mě z toho samotného bolela hlava, a čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem hledal argumenty, že on to být nemohl. Co by tady dělal? Proč by sem jezdil? A kdyby mě tady přece jen vyčenichal, tak proč by za mnou nešel hned? Proč by se schovával a utíkal? Ano, mohl mě vidět, jak jsem políbil Petru, ale to by mi snad šel spíš pogratulovat, než aby utíkal. Vždycky nadával na mé rozhodnutí žít v celibátu, tak by ho spíš mohlo potěšit, že jsem dal na jeho slova a vzdal se kněžství. Skoro po týdnu jsem byl přesvědčen, že to byl pouze výplod mé fantazie, která se mi zrodila v hlavě jen proto, že jsem jej chtěl vidět.

Týden před Štědrým dnem jsme opět tradičně zašli na čaj a kávu do naší hospůdky. Poprosil jsem Petru, zdali by mi mohla nechat zarámovat Erenův obrázek, který vytrousil. Měla nějaké známé sklenáře, tak slíbila, že to pro mě zařídí.

Přitočil se k nám náš známý barman, který snad nikdy nemá volno.

„Přátelé, chci se zeptat, jestli s námi budete chtít prožít i Štědrý večer? V tu dobu zde bývá velmi plno, a tak bude vstup jen s rezervací, moc stolů už volných není."

Podíval jsem se na Petru, vlastně jsme se vůbec na tomto dni nedomlouvali, myslel jsem, že bychom ho strávili spíš u mě doma, ale Petra okamžitě reagovala. „Ano, zamluvíme si stůl pro pět až sedm lidí. Během zítřka bych vám to upřesnila."

„Ale váš oblíbený stůj je již zadaný, mohu vám zarezervovat stůl ten nalevo, tamten veliký. Neuvidíte od něj sice na pódium, ale akusticky je to možná nejlepší místo zde v baru. Vím, že sem chodíte hlavně kvůli hudbě."

„Jste všímavý. Bereme ho, přijdeme v šest hodin, a děkujeme."

Barman odešel a já se na ní opět otočil.

„To jako fakt? Chceš být na Vánoce v hospodě?"

„Nebuď upjatý, Levi, chci být s přáteli a ke mně ani k tobě bychom se nevešli. Co je na tom špatného? Poslechneme si muziku, dáme si malé dárečky, bude to super, uvidíš. Kdybys byl doma, stejně bys pořád myslel na Erena, nedej bože na tu nešťastnou událost, která se stala před rokem. Takhle tě aspoň rozveselíme, bude pro tebe lepší být ve společnosti a pak si tě všichni půjdeme poslechnout na půlnoční!"

Když jsem se nad jejími slovy zamyslel, uznal jsem, že měla pravdu.

Pousmál jsem se a kroutil nad ní hlavou. „Máš pravdu, bude to nejlepší, jak ty to děláš, že vždycky všechno dokonale promyslíš?"

„Levi, jsem ženská, my to tak máme, nehledě na to, že zrovna k tobě chovám jistý ochranitelský pud, kterého bych se sice ráda zbavila, nicméně se mi to moc nedaří," smála se a přátelsky mu rozcuchala vlasy.

EREN

Štědrý den se blížil, písničky jsem měl nacvičené, ale uvědomil jsem si, že bych měl Levimu koupit dárek. Nejen na Vánoce, ale také na jeho narozeniny, které loni rozhodně nedopadly tak, jak jsem si představoval. Bodlo mě u srdce, ty vzpomínky blednou velmi pomalu. Zamyslel jsem se, jak se s tím vším – nejen se svou zničenou rukou, musel Levi vyrovnávat. Jean mu tenkrát sebral všechno, na čem stavěl svůj svět, nad tímhle jistě nemohl jen pokrčit rameny.

Musím mu koupit nějakou památku, snad jen drobnost, aby na mě nezapomněl. Zahraju pro něj píseň, dám mu dárek a popřeju mu krásný život, který už jistě teď po tom čase žije. Našel si dívku, a já bych mu to měl přát. Měl bych, nicméně nemohu. Potřebuju trochu času, abych si v sobě všechno srovnal, abych se smířil s tím, že Levi se už do Paříže nevrátí.

Procházel jsem se po městě a coural po malých zapadlých obchůdcích, jestli někde něco neobjevím, ale nic mně nepadlo do oka. V mysli mi vyvstalo to malé vetešnictví, ve kterém jsem kupoval své klávesy, ten chlapík tam měl tolik různých zajímavých věciček. Třeba tam bych mohl objevit nějaký poklad.

Uvnitř mě ovanula typická vůně starých věcí a já bloudil očima po těch stovkách zajímavostí, kterých se lidé zbavují, aniž by kolikrát věděli opravdovou hodnotu. Měl jsem tyto obchůdky rád právě proto, že věci v nich byly vesměs originály, které už se daly málokde sehnat. V množství věcí mě zaujal krásný mosazný zvonek. Vzal jsem jej do ruky – byl těžký. Rozcinkal se, jako by smálo tisíc andělů a ten zvuk mě natolik zaujal, že jsem věděl, že tento zvonek je ten pravý dárek. Pro mého Leviho.

„Tento si vezmu, a ještě skicáky a ty pastely, co máte támhle."

Všiml jsem si, že pán prodává i mou oblíbenou značku kreslících potřeb, kterou jsem nemohl jinde sehnat.

V duchu jsem si odškrtl další splněný úkol a usoudil jsem, že Vánoce mohou začít. Trémy se asi nezbavím a zvlášť když vím, že mezi posluchači bude on.

Tolik jsem se těšil, až ho uvidím. Věděl jsem, že přijde s tou svou slečnou a nejspíš mi to rozerve srdce, ale stejně... jen být v jeho blízkosti, možná mě přizve k jejich stolu a budu s ním moct promluvit, slyšet jeho hlas, cítit jeho vůni, vidět jeho úsměv.... Pro tohle všechno bych zaprodal duši! Jen chvíli v jeho společnosti...

O půl páté jsem vkročil do kavárny, která už byla skoro plná. Opět jsem pocítil nával paniky, že nedokážu sednout za klavír a před tolika lidmi začít hrát, ale to už na mě mával barman a ukazoval na místečko u baru blízko pípy. Snad si chtěl taky ve volných chvílích pokecat...

„Buon Natale! Dám si prosím dvojku Teroldega."

„Buon Natale, ragazzo, hned to bude! Jsem rád, že jsi přišel."

„Jmenuji se Eren a nebojte, když jsem to slíbil, na holičkách bych vás nenechal, ale mám na vás prosbu," podíval jsem se na něj psíma očima.

„Copak? Povídej."

„Potřeboval bych, abyste tento balíček předal tomu klukovi, kterého jsem tenkrát kreslil."

„A proč mu to nedáš sám? Vždyť za chvíli přijde."

„No víte... to je dlouhá historie, nevím, jestli mě vůbec bude chtít vidět."

„Dobrá, rád to pro tebe udělám a třeba mi svůj příběh někdy povíš, rád poslouchám příběhy."

„Nevím, jestli bude ještě příležitost, po svátcích se musím vrátit do Paříže."

„Ach tak, Francouz, myslel jsem si to. I pan Levi je Francouz, že ano?"

„Ano," hlesl jsem.

„A zahraješ i francouzské písničky?"

„Ano, chcete-li – nějaké francouzské, něco anglicky a jednu, co jsem se naučil zde, italskou."

Dopil jsem skleničku a přesunul se ke klavíru.

Díky silnému vínu a také tomu, že tu Levi ještě nebyl, tréma odešla a já se vnořil do tónů klavíru a nechal rozeznít svůj hlas.