The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

LXI. Přijď ke mně, Erene!

LEVI

Do kavárny jsme vpadli po šesté hodině, rozesmátí a v živém hovoru. Rychle jsme se usadili k našemu rezervovanému stolu. Když hovor utichl a všichni jsme se ponořili do hlubin útlé knihy s nápojovým sortimentem, uvědomil jsem si, že za klavírem už někdo sedí a hraje. Byl to jiný hlas, než obvykle rozezníval kavárnu. Přestal jsem věnovat pozornost nápojovému lístku a zaposlouchal se. Ten hlas – připadal mi tak známý, povědomý. Zabořil jsem se hlouběji do křesílka, zavřel oči a zaposlouchal se do piana, který doprovázel hedvábný hlas v nádherné, ale pro mě neznámé písni. Tklivé tóny klavíru a ten hlas mě rozechvěly a do očí mi vstoupily slzy. Když na mě promluvila Petra, rychle jsem je rozmrkal.

„Tak, co si dáš, Levi?"

„No... já teď ještě nevím, promiňte, zamyslel jsem se," omluvně jsem se podíval na barmana, který se na mě usmíval. „Hraje krásně, že ano?"

Jak to poznal? Nejspíš nejsem moc dobrý ve skrývání svého dojetí.

„Ano, nevěděl jsem, že jste vyměnil Enrica."

„Nevyměnil jsem ho, ten chlapec tu hraje jen dnes."

„Ach tak," řekl jsem zklamaně. Rád bych viděl, jak vypadá, ale to bych musel poprosit celou naši společnost, aby mě propustila z mého rohu, kde jsem se usadil. Věděl jsem však, že ještě bude příležitost.

Další píseň byla italská, tu jsem znal, koneckonců, kdo by ji neznal, když ji hrají stokrát denně v každém rádiu. Nicméně já ji mám rád. Ale ten klavírista ji hrál tak neskutečně procítěně, smutně, jako by chtěl tou písní sdělit své vlastní pocity a smutky, jako by ji hrál pro někoho, komu chtěl říct, jak moc mu na tom druhém záleží.

Mé rozjímání přerušil barman, který nám přinesl naši objednávku a přede mě postavil malý dáreček. Než jsem se stihl zeptat, od koho je, byl pryč.

Překvapení se smísilo se zvědavostí a já zíral na maličkou jmenovku se svým jménem. Poznal jsem to písmo. Srdce se mi rozbušilo tak, že málem vyskočilo z hrudi.

Byl to on! Ten, který utíkal sálem v Santa Maria, byl Eren. Věděl jsem to! Je tady ve Florencii! Jak ho ale mám najít? Klíč k tomu všemu má náš barman. Musel s ním mluvit, když si z něj Eren udělal poslíčka. Ale proč mi ten dárek nepředal sám?

Zamyslel jsem se a vůbec si nevšiml, jak na mě ostatní zvědavě pokukují.

„Od koho to je? Rozbal to! Co je uvnitř?" doráželi na mě mí přátelé.

Podíval jsem se na Petru, která jediná mlčela.

„Eren," hlesl jsem. V jejích očích jsem spatřil otázku.

„Nevím," pokrčil jsem rameny.

„Tak to rozbal!"

S roztřesenýma rukama jsem rozvázal rudou mašličku a z krabičky vypadl zvonek, který se rozezněl... a list papíru....

(Zde je zvon, který celou dobu dlel uvnitř mě, já jej však vyňal a chci Ti ho darovat. Zazvoň na něj a mé srdce Ti vyjde naproti.

Veselé Vánoce a všechno nejlepší LEVI)

Che non serve altro in più per vivere

Už nepotřebuji nic jiného, než žít

che non c'è parola per descrivere

nelze to popsat slovy

che ti sceglie e che non si fa scegliere

že zrovna tebe si vyberu a zvolím

E saremo quello che tutti cercano

A budeme to, co všichni hledají

quell'amore che i cantanti cantano

ta láska, o níž zpěváci zpívají

tanto forte, potente, immenso che

tak silná, mocná, obrovská

sembra esagerato e irrealizzabile

zdá se být přehnaná a nerealistická

e che il petto fa quasi esplodere

a že se hrudník téměř rozskočí

senza il quale non si può vivere

bez něho nemůžu žít

che potrebbe scomparire l'universo

a vesmír najednou zmizí

tranne noi
tranne noi

kromě nás

V tu chvíli mi to docvaklo, jak jsem mohl být tak hloupý, hluchý....

„To je on! Sedí za klavírem!"

„Cože?" nechápala Petra. Zvonek i přání jsem nacpal do své tašky, v rychlosti na sebe hodil bundu a šál, a abych se nemusel zdržovat kličkováním kolem stolu, odrazil jsem se, přeskočil opěradlo křesla a běžel směrem ke klavíru.

Už od baru jsem však viděl, že piano stojí na pódiu osamělé, a ten, který mu vdechoval ještě před pár sekundami život, byl pryč. Zoufale jsem se rozhlížel okolo, jestli někde nespatřím střapatou hlavu s vlasy oříškové barvy. Všechno bylo marné, těkal jsem očima po šťastných a bavících se lidech, slavících narození Krista, a propadal stále většímu zoufalství.

Zase mi utekl

Jen jsem si povzdychl a sklonil hlavu.

Vtom se ke mně přitočil číšník.

„Běžel ven," mrkl na mě a hned odběhl za svou prací.

Rychle jsem se vzpamatoval, rozrazil dubové dveře a vyběhl ven na chodník. Zdrceně jsem pozoroval prázdnou ulici a srdce mi začalo protestovat. Zeď kavárny se mi stala oporou, protože nohy se mnou odmítly spolupracovat.

„Erene," šeptal jsem stále jeho jméno, ale nikdo na něj nereagoval. Ovládla mě beznaděj. Všechno bylo ztraceno, Eren se mě nejspíš bál a já jsem mu neměl jak sdělit to, že bych jej opravdu rád viděl.

Vytáhl jsem z tašky zvonek a přáníčko a při opětovném přečtení slov psaných jeho rukou mi konečně všechno došlo.

Jak jsem mohl být tak slepý?

Zvoneček se mi rozezvonil v rukou.

Přijď ke mně Erene!