The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

VII. Bez vás to nedokážu

LEVI

Dnes jsem se cítil opravdu unaven, ranní papírování, odsloužení jak dopolední, tak odpolední mše, protože Otec Farlan musel odjet se svou sestrou do nemocnice, mezitím hodiny katechismu a sbor pro místní děti. Nakonec nezbytný úklid kostela. Ani varhany mě dnes nenalákaly k pravidelnému odreagování se po dlouhém dni, nejspíš bych u nich usnul. Opravdu jsem se těšil na šálek černého čaje a dobrou knihu. Rychle jsem proběhl deštěm od bočního vchodu k domku. U dveří však někdo seděl, schoulený a promočený na kost.

„Haló?" přiblížil jsem se ke klubíčku mokrého oblečení a sundal mu kapuci.
Byl to Eren! Spal a neprobudilo ho, ani když jsem jej vzal do náručí a odnesl dovnitř. Opatrně jsem ho svlékl z mokrého oblečení a uložil do postele. Jen vzdychl a přitáhl si teplou peřinu až ke krku.

Díval jsem se na něj, jak spí. Vypadal strašně, bledý, skoro popelavý, velké, tmavé kruhy pod očima, také celou pravou ruku měl neuměle ovázanou a na obvaze byla vidět na několika místech krev. Co se mohlo stát? Obvaz je celý špinavý a dost mokrý, měl bych mu tu ruku převázat, aby do ran nedostal infekci. Spal ale klidně jako andílek. Donesl jsem si lékárničku a stále spícímu jsem odvázal špinavý kus fáče z ruky. Zděsil mě pohled na hluboké rány a škrábance, které měl po celé ruce i na dlani. Poutíral jsem zaschlou krev dezinfekcí a nešetřil jsem jí ani v čištění ran. Když jsem lil antiseptikum do hlubokých, ještě nezacelených ran, myslel jsem, že se zcela jistě vzbudí, ale on se jenom ošil, cosi zamumlal a spal dál. Přesvědčil jsem se, že jsem nic nezanedbal a ruku mu ovázal čistým, sterilním obvazem.
Dnes ho tady nechám přespat a zítra zase půjde. Hlavou se mi honily myšlenky, proč přišel právě za mnou? To opravdu nemá kam jít? Nechoval jsem se k němu zrovna přátelsky, a tak jsem nechápal, co ho vedlo k tomu 'klepat na mé dveře'.

Bylo mi jasné, podle jeho stavu, že se pokoušel s tím svinstvem přestat, ke kamarádům by asi nemohl, ale co rodiče? Určitě by uvítali jeho snahu, odpoutat se od drog a pomohli by mu.

Proč já?

Uvařil jsem do termosky čaj, kdyby se náhodou v noci probudil, a sedl si na pohovku pod deku s knihou.

Uprostřed noci mě probudil téměř nelidský řev.

„Já už nechci! Ať jdou pryč! Zbavte mě těch brouků, prosím!"

Vyskočil jsem z pohovky a jedním skokem byl u něj. Škrábal si do krve druhou ruku nehty, které mu vykukovaly z té druhé – obvázané. Chytil jsem mu ji, aby si nemohl více ublížit. Podíval se na mě se slzami v očích a prosil: „Zbavte mě toho, prosím!"

Vzal jsem i druhou ruku a prohlídl ji. Nic kromě čerstvých škrábanců tam nebylo.

„A čeho tě mám zbavit?"

„Copak to nevidíte? Tady na ruce, pod kůží něco je, nějací brouci se mi tam zavrtávají a dělají si cestičky. Nechci to, prosím!" zoufale mi strkal ruku před oči. Stále jsem nic neviděl, nicméně mi začalo svítat – má halucinace.

„Erene, poslouchej mě, nic ti tam nelozí! Nic tam není, to se ti jenom zdá, rozumíš? Uklidni se!"

Mrskal sebou stále víc a já věděl, že jeho ruku mu dlouho neudržím, tak jsem jej popadl, přitiskl k sobě a mluvil mu do ucha uklidňující slova.

Začínal se pomalu uklidňovat. Cítil jsem, jak jeho tělo najednou ochablo a on se zhluboka nadechl. Odtáhl jsem se, chytil jej za ramena a podíval se mu do očí. Měl je ještě plné slz.

„Děkuji."

„Není zač."

„Promiňte, je mi to líto."

„Nic se přece neděje!"

Utřel si slzy a já mu nabídl čaj, který rád přijal. Také jsem po něm hodil tričko, které mi bylo velké, ale jemu snad bude. S povděkem se oblékl.

„Jsi v pořádku?"

„Ano, už je to dobré, ještě jednou děkuji a taky bych chtěl poděkovat, že jste mě nenechal na tom dešti venku."

„V pořádku, ale teď mi pověz, co jsi tam dělal? Proč jsi seděl u mých dveří?"

„Potřebuju pomoct!"

„Proč si myslíš, že zrovna já ti pomůžu? Na to přece existují léčebny."

„Byl jste tam někdy?"

Přikývl jsem.

„Tak vidíte, já bych tam nevydržel!"

„Ale vydržel. Kdybys opravdu chtěl, dokázal bys vydržet i tam!"

„Jsem už týden čistý, věřím, že to dokážu, ale ne sám. Ty halucinace jsem neměl poprvé, já teď jen potřebuju, aby mě někdo hlídal v těchto situacích, ve všem ostatním vím, že to zvládnu sám!"

„A proč zrovna já? Proč nejdeš za rodiči? Vždyť já jsem pro tebe úplně cizí člověk."

„Domů jít nemůžu. Vím, že to, co teď řeknu, odsoudíte, ale byli to rodiče, respektive otec, který mě nepřímo poslal do těchto sraček!"

„Ale no tak, Erene, co to na mě zkoušíš? Můžeš si za to sám, jedině ty sám!"

„Věděl jsem, že mě nepochopíte, ale to je jedno," řekl hořce.

„Víš co, tak mi to vysvětli, já už teď stejně neusnu. Tak vykládej..."

Podle jeho vyprávění měl úplně odlišné dětství nežli já. Narodil se bohatým rodičům a jako jedináček byl rozmazlovaný od matky, ale otec jakožto bohatý podnikatel měl na jediného syna nesmyslné nároky, které chtěl mít pod jakýmkoli nátlakem splněny. Jenže on toho prostě nebyl schopen, ať se snažil sebevíc. Raději utekl z domu...

Nemyslel jsem si o sobě, že bych byl bůhvíjaký psycholog, ale pochopil jsem ho.

„Já však stále nerozumím tomu, jak bych ti já mohl pomoci? Co pro tebe můžu udělat?"

„Nechte mě, prosím, nějakou chvíli tady u sebe!"

„Ne, to je vyloučeno, to nejde!" řekl jsem rezolutně. „A pojď spát, pořád je ještě noc."

Zachumlal jsem se do deky a zavřel oči. V tom jsem zaslechl tichoučké vzlykání.

„Říkal jste, že až budu čistý, zahrajete mi celý koncert. Bez vás to nedokážu!" tichý pláč ještě chvíli pokračoval a jeho zoufalství mi trhalo srdce. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nejsem asi správný kněz a nejspíš neoplývám empatií tolik, kolik by se ode mě čekalo. Naštěstí ho po chvíli přemohl spánek a začal pravidelně oddychovat.

Zato já už usnout nedokázal. Hlavou se mi honila ta poslední slova, která vyřkl. 'Bez vás to nedokážu'.

Jak to myslel? Proč si vybral zrovna mě? Vždyť narkomani nejsou nakloněni víře a křesťanství. To je opravdu tak zoufalý, že musel přijít za mnou? Možná jeho fascinace mou hrou na varhany ho vtáhla zpět do normálního života, a nějak podvědomě se na to upnul. Koneckonců, mě hudba také dostala do normálního života, i když z úplně jiných sraček. Nejsem si jistý, kde bych skončil, kdybych nepotkal Daniela. Nejspíš bych hnil ve vězení. Dobrá, s láskou k hudbě by šlo pracovat.

Překvapilo mě, jak rychle jsem ustoupil ze svého prvotního rozhodnutí, že s ním nechci mít nic společného. Anebo jsem si to celou dobu jen nalhával? Nejspíš ano. Přemýšlel jsem o tom, jak mu pomoci, ještě mnohem dřív, než zaklepal na mé dveře. Ale bydlet ho u sebe nechat nemohu...