The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

IX. Pro něj

Zvědavě jsem se pod něj podíval a uviděl jsem klávesy a na něm pečlivě vyrovnané notové party. Nahlédl jsem do nich a hledal něco, co si aspoň trochu pamatuju. Je to už nějaký pátek, co jsem seděl za pianem, ale tohle se snad nezapomíná.

Zaujal mě Vivaldi, toho jsem měl vždycky rád. Sundal jsem ubrus, chvíli hledal, kde se synťák zapíná a pak už jsem jen se zavřenýma očima položil dlouhé prsty na klapky. Nadával jsem na svou hloupost, kvůli které jsem měl ovázanou ruku dost nepoužitelnou, ale přesto jsem se uklidnil a hrál, tak jak mi nemocná ruka umožnila.

Místnost se rozezněla tóny klavíru a já ocenil jejich autentičnost. Tyhle klávesy jistě nebyly levné.

Utápěl jsem se v tónech Vivaldiho zimy a mé soustředění se plně upíralo jen na hru, takže jsem si ani nevšiml, že Levi už přišel, stojí vedle mě a pozorně poslouchá. Když piano utichlo, ozval se potlesk. Otočil jsem se, jako by mě přistihl při něčem zakázaném.

„Bravo... na to, že máš jednu ruku téměř nepoužitelnou, to nebylo vůbec špatné. Tušil jsem, že hraješ, ale ty máš možná i talent," zaujatě se na mě podíval.

„Nemyslím si. Spíš je to vydřené, kvůli otci. Musel jsem kolikrát cvičit i čtyři hodiny denně. A omlouvám se, že jsem hrál bez dovolení, uviděl jsem klavír a neodolal," cítil jsem se polichocený jeho slovy. Myslím, že kdyby to nemyslel vážně, jistě by mě nepochválil.

„To je v pořádku, klidně můžeš hrát, kdykoliv tu budeš, ale teď se pojď najíst, já musím za chvíli do kostela."

Cpal jsem se čerstvými croissanty, jak kdybych týden nejedl a pevně doufal, že zase neskončí v záchodě. Měl bych se krotit. On jedl pomalu, popíjel černý čaj a pozoroval mě.

„Co se na mě tak díváte?"

Cukly mu koutky úst. „Ještě jsem nikdy neviděl nikoho jíst tak rychle."

„Pardon, mám jenom strašný hlad!" zahuhňal jsem s plnou pusou a napil se čaje.

„To je v pořádku, jen jez!"

Po jídle mě vybídl, ať se obleču a dal mi telefonní číslo.

„Zavolej, když budeš potřebovat."

„Vy máte mobil?" zeptal jsem se překvapeně.

„A proč bych ho neměl mít?" usmál se a zadíval se na mě jak na chovance z ústavu. „Samozřejmě, že mám mobil, dokonce i počítač. Co sis myslel? Že žiju ve středověku a svítím si petrolejkou?" smál se a kroutil u toho hlavou.

Zčervenal jsem jako rajče. No jistě, proč by jako neměl mít telefon? Pěkně jsem se ztrapnil.

„Promiňte, já to tak nemyslel!"

„Tak nemysli a švihej. Už je ti dobře, tak si běž domů pouklízet. Je mi jasné, že máš doma bordel jako v tanku, zvlášť pokud jsi měl poslední dny tak veselé jako minulou noc. A neodflákni to, nechci, abys mi tu dovlekl z té tvé sluje nějaké breberky."

„Breberky raději nevzpomínejte a nemusíte se bát, mívám doma celkem čisto," ohradil jsem se.

„No, to bych chtěl vidět," zamumlal nevěřícně.

Přešel jsem jeho skepsi a položil mu otázku, která mě pálila: „Budete večer hrát? Mohl bych přijít? Prosím!"

„Když budeš tiše jako pěna, můžeš a teď už běž, ať ten úklid do večera stihneš!" opět mu zacukaly koutky úst, evidentně ze mě měl srandu, i když by to nejspíš nepřiznal.

LEVI

Poté, co jsem Erenovi slíbil, že za mnou může chodit, se viditelně uklidnil a teď jsem ho pozoroval, jak se neuvěřitelným způsobem cpe croissanty. Konečně jsem si toho spratka mohl prohlédnout pořádně v denním světle.

Musím přiznat, že mě jeho oči, ve kterých se odrážely ďábelské ohně, očarovaly. Když byl pod drogami, byly jeho oči prázdné, mrtvé, jen černé roztažené zornice. Teď jsem měl konečně možnost do nich nahlédnout a vidět jejich netradiční barvu. Byly jako dva lesklé smaragdy, ve kterých tančí jiskřičky.

Den utekl velmi rychle, ne nadarmo se říká, že má člověk práce jako na kostele. Měl jsem všechno hotovo a už jsem si chtěl sednout za varhany. Ale Eren stále nikde. Trochu mě bodl osten zklamání, možná jsem v něj příliš věřil, ale drogy byly pro něj nejspíš větší lákadlo. Ve chvíli, kdy jsem chtěl rozeznít první tóny, začal mi vibrovat v kapse telefon.

„Dobrý večer, pane Ackermane, stojím před kostelem."

„Ahoj Erene, pojď dovnitř, je otevřeno."

Ozvalo se cvaknutí dveří.

„Oklepal sis před vchodem boty?"

„Ne, pardon."

Bylo slyšet, jak si venku čistí boty a jakmile uznal, že víc už s nimi nezmůže, vešel. Na vlasech mu ulpívaly vločky sněhu, které pomalu tály. Vypadal roztomile, asi ho na Vánoce naverbuju jako Vánočního skřítka pro děti ze sirotčince.

Ačkoli skřítka? To je trošku zavádějící, vzhledem k tomu, že je skoro o půl hlavy vyšší než já. Na druhou stranu je mnohem roztomilejší, děti ho budou milovat.

Pousmál jsem se nad tou představou a pozoroval jeho nesmělost, kterak přešlapoval na místě a čekal, až jej vyzvu, aby šel za mnou.

„Víš, dnes bych si chtěl zkoušet nové věci a cvičit, takže na plnohodnotný koncert si budeš muset počkat nejspíš až na Vánoce," vykládal jsem mu po cestě na kůr.

„Mně to nevadí, aspoň se od vás něco přiučím," odpověděl a rozkašlal se.

„Ty jsi nastydl, že?" zastavil jsem se a zkoumavě se na něj zadíval.

„To bude dobré, jen trochu kašlu. Po cestě sem jsem si koupil sirup."

Nahoře u varhan si sundal bundu, sedl si na ni a upřel na mě své velké oči.

Nikdy jsem nebyl nervózní při hraní, ale jeho zkoumavý zrak mě trochu vyváděl z míry. Po chvíli jsem se ale začal plně soustředit a skoro na něj zapomněl.

Ve chvíli, kdy varhany utichly, jsem však slyšel, jak se nemůže zbavit úporného kašle.

„Měl bys jít domů, do postele, a ne trčet ve studeném kostele."

„Já nemůžu, nechci tam být sám, všechno tam na mě padá!" řekl chraplavým hlasem.

Přišel jsem k němu a viděl, že něco není v pořádku. Třásl se zimou, schoulený v rohu a pořád kašlal.

„Pojď, jdeme do tepla, uvařím ti čaj a pak tě odvezu domů."

Těžce se zvedl a zatřásla jím zimnice. Sáhl jsem mu na čelo a zděsil jsem se. Hořel jako kamna.