The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XVIII. Rouhání

Ve tmě, v koutku posilovny jsem si pomohl pravačkou, poprvé v životě. Nikdy před tím jsem se takto nerouhal. Nebylo proč. Erekce, která mě jednou za čas postihla, vždycky odezněla sama. Avšak za toto mě Bůh vydědí. Vlastně... nemusím si dělat starosti, vydědí mě tak jako tak.

Má víra v to, že mě Bůh nikdy neuvrhne v pokušení, se silně otřásala a já jsem vůbec netušil, jak se s tímto vyrovnám. Po zbavení se utrpení jsem začal uvažovat mnohem racionálněji. Tohle není dlouhodobé, vlastně jsem měl počítat s tím, že se to nejspíš někdy stane a to, že to byl zrovna Eren, je možná logické. Jsme spolu pořád, nikdy jsem s nikým tak dlouho nežil, ani k nikomu neměl tak silný vztah jako k němu. Jistě, jistě, byl tu také Daniel, ale to bylo něco jiného, to byl můj otec.

Je to jen krátkodobé poblouznění, kdy si tělo žádá, co mu patří... určitě... v tomhle se nemohu mýlit... jsem si tím jistý...

Namlouval jsem si všechny tyto lži a snažil se jim uvěřit.

Při tomto všem jsem bušil do boxovacího pytle a chtěl jsem se zničit do bezvědomí. Netuším, jak dlouho jsem se vybíjel na nebohém pytli naplněném pilinami, ale nakonec jsem se s totálním vyčerpáním svezl k zemi a z očí se mi vykoulely dvě osamělé slzy.

Proč jen jsem si myslel, že mě nic podobného nepotká? Láska a sex budou pro mě vzdálené a nikdy se mě nedotknou? Jen proto, že jsem kněz? Jak naivní myšlenky. Jedno slovo – KNĚZ – které ztratilo svůj význam... Kde je má víra? Ano, pořád je zde, ale myslel jsem, že se o ni mohu opřít, že mě ochrání a neuvede v pokušení. Ve snu! Copak jsem se těm myšlenkám a pocitům mohl bránit? Co mi to Bůh uložil za zkoušku?

Setřel jsem z tváře zbytky slz a na vratkých a bolavých nohou jsem se doploužil až do obytného pokoje, kde jsem s úlevou zjistil, že Eren už spí.

Sprcha mě trochu postavila na nohy a s těžkým srdcem jsem objal polštář, do kterého jsem začal vzlykat. Ještě nikdy jsem se necítil tak zoufalý, ani v dětství, jsem nebyl takto na dně, když mě strýc mlátil a zneužíval. Celý můj život, mé přesvědčení, má víra byla v troskách jen proto, že se nedokážu ovládat, když vidím krásné lidské tělo. Kdyby to tělo bylo ženské, snad bych si to ani tak moc nevyčítal, snad by to bylo i přirozené, že mě tělo jednou za čas zradí, ale tohle je kluk! Vzrušuje mě tělo mužské, a to je rouhání...

Přestože se to nikdy nikdo nedozví, já sám před sebou jsem se cítil vinen a sám sobě si musel přiznat, že to nebyla jen prostá sexuální přitažlivost. Bylo v tom něco víc. Nedovedl jsem popsat, co mě k této myšlence vedlo, ale uvedlo to mé nitro ve zmatek, se kterým jsem si nevěděl rady. Potřeboval bych být pár týdnů sám a nevidět ho, udělat si pořádek ve své hlavě. Urovnat priority tak, jak jsem je měl urovnány již v útlém dětství.

Ano, uvědomuji si to zpětně, jak jsem se na Erena díval a posuzoval jeho tělo, tenkrát jsem ale nechápal, co to přesně znamená. Můj mozek i tělo mi lhalo a já to přijímal, aniž bych si uvědomil pro mě krutou pravdu, že mě neskutečně přitahuje mladý kluk, jehož vychovávám, a který ve mě vložil veškerou důvěru, že mu pomůžu se protlouct těžkým pubertálním obdobím, poznamenaným drogami.

Jak jen se mu podívám do očí, jak s ním budu moci normálně mluvit? Vždyť to pozná. Hned ráno, jak mi pohlédne do očí...

Netušil jsem, jestli tuto zkoušku zvládnu, ale musím se o to pokusit. Nemohu ho poslat pryč, zlomilo by mi to srdce. Teď nezbývá nic jiného než bojovat.

Ještě dlouho jsem přemítal a tlumil vzlyky do promočeného polštáře mými slzami, až jsem vyčerpáním usnul bezesným spánkem.

EREN

Poslouchal jsem jeho zoufalý pláč dlouho do noci a bál jsem se jen pohnout. Hlavou se mi honily zběsilé myšlenky, které jsem nedokázal pochopit. Ten muž, který byl vždycky jako skála, o niž jsem se mohl opřít, ten, který byl nad věcí a ve všem měl jasno, toho nyní zlomila tak přirozená věc jako mužská erekce. Tohle se mu přece muselo stát už mnohokrát v minulosti. Kvůli jedné jediné erekci se choulil v klubíčku a plakal. Je přece mladý, bylo by nepřirozené, kdyby si jednou za čas tělo neřeklo o to, co mu právem náleží – o uvolnění, přesněji o sexuální uvolnění. Byl jsem si jistý, že ani duchovní neznají techniky, jak tento pud dokonale potlačit...

Napadlo mě, že se za to možná styděl, ale to přece nemusel, ne přede mnou. Já bych to přece tomu jeho Bohovi nevykecal. Ani nikomu dalšímu...

A taky, co to je za Boha, který takto nechá trpět mladého člověka, vždyť je to úplně na hlavu. Co je špatného na sexu? On sám nás s touto touhou stvořil, ne snad?