The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XLIII. Rozhodnutí

Moji věrní čtenáři a čtenářky, zapomeňte teď na předchozí 3 kapitoly.  Další děj navazuje na kapitolu 42...

„Erene!" stáhlo se mi srdce a najednou jsem nemohl dýchat, moje plíce odmítly přijmout kyslík ve zděšení, které do mě zasel tím, že se znovu vrátil tam, odkud jsem jej vytáhl. A vrátil se tam proto, že jsem ho opustil.

Tělo si zoufale žádalo kyslík, a ten nepřicházel....

LEVI:

Otevřel jsem oči a zadíval se na bílý strop, a cítil jsem velkou pevnou ruku, která svírá tu mou, zdravou. Chvíli mi trvalo, než jsem zaostřil, ale podle dotyku jsem poznal, že mě drží ta dlaň, která tu mou svírala při nesčetných příležitostech od mých deseti let.

„Danieli," můj hlas zněl dutě, uvědomil jsem si, že mám na ústech kyslíkovou masku. Proč? Vždyť mi pouze operovali ruku.

Daniel mi ji sundal.

„Během operace jsi přestal dýchat, ale už je to dobré," podíval se na mě starostlivě.

„Nahnal jsi nám strach," ozvalo se z druhé strany pokoje.

„Carlo... jsi tu také," konstatoval jsem celkem zbytečně, ale překvapilo mě, že tu zůstala. Myslel jsem, že poletí se svým manželem do Milána.

„A co ruka? Dokázali udělat zázrak?" Tato otázka mě trápila ze všech nejvíc.

„Podle nich jsme přijeli dost pozdě. Dělali, co mohli, ale říkali – cituji – že pokud se nervy probudí, tak budeš mít úplně zdravou ruku," velký úsměv prozářil jeho tvář.

„A když se neprobudí?" pozvednul jsem obočí.

Tak se budeš muset naučit hrát, aniž bys dva prsty cítil, ale kosti a šlachy budeš mít v pořádku."

„Cože?" nějak mi to po anestezii nemyslelo.

„Hybnost prstů se ti vrátí!"

„Ach," pořád jsem to nějak nemohl pobrat.

„Odpočívej, doktoři ti to potom vysvětlí."

„Jistě, doktoři určitě, neumím ani slovo italsky snad latinou, že bychom to zkusili," byl jsem zlý, podrážděný a krajně nevrlý na lidi, kteří mi teď tak pomáhali. „Jsem snad odpočatý dost, ne? Jak dlouho jsem byl na sále?"

Daniel přešlápl, jako by mi tuto informaci nechtěl sdělit.

„Skoro pět hodin," vydechl, „ale oni s tím tak nějak počítali."

„Aha, a mně jste to neřekli!"

„Levi, proč bychom tě zbytečně stresovali... Máš to za sebou a budeme doufat, že se tvé nervy zregenerují a bude všechno v pořádku."

Snad ano. Zavřel jsem oči a uviděl jsem Erena ležícího v uličce. Vzpomínám si – ten sen! Monitor, na který jsem byl připojen, začal ječet.

Přiběhly dva bílé pláště, nasadili mi znova dýchací masku a něco vpustili do kapačky. Rychle prohodili mezi sebou pár slov v italštině a vystrčili Daniela i Carlu ven z pokoje.

„Dýchej Levi!" slyšel jsem někde z dálky...

*

Netuším, jak dlouho jsem nevnímal, ale probudil jsem se, když už byla tma.

Daniel stále seděl na židli u stolu a něco četl.

„Co se to se mnou děje? Proč... proč jsem omdlel? Měl jsem hrozný sen, představu, než..."