The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

III. První úder zvonu

Ten den jsem se oblékl tak, abych aspoň vzdáleně zapadl jako mladý věřící, a šel na mši. Kostel byl plný a já jsem nervózně posedával mezi křesťanskými nadšenci. Pochopitelně jsem se před začátkem pořádně najel, jinak bych neměl odvahu ani do kostela vejít.

Do kněžiště vystoupil mladý kněz. Nemusel ani promluvit a já už věděl, že je to on. Měl černé vlasy, které se leskly jako tmavý mramor, a pleť bílou jako padlý sníh. Byl jsem daleko a do očí jsem mu neviděl, ale v tu chvíli mě přepadla touha se podívat zblízka do jeho bledé tváře, abych zjistil, proč se tak mladý člověk upsal celoživotnímu celibátu. Když začal mluvit, měl jsem pocit, že se mé tělo zbláznilo. Snažil jsem se třas, který mnou procházel, ovládnout, a tak jsem jen zavřel oči a poslouchal. Nesoustředil jsem se na slova, jen na odstín jeho hlasu. Jemný, medový, vtahoval mě do fantazií, které ale po chvíli už na mě překvapivě neměly tak drtivý dopad. Zněl spíš, jako když mi moje chůva v dětství vykládala pohádky. Tímto jsem se uklidnil a poddal se jeho svůdnému barytonu. Ze snění mě vytrhl až tichý šepot lidí okolo, kteří se zvedali ze svých míst a pomalu odcházeli. Využil jsem zmatku a schoval se na své staré stanoviště za zpovědnicí. Po chvíli všichni lidé odešli a já slyšel jen kroky mladého kněze. Opatrně jsem vykouknul a mé oči utkvěly na malé postavě v černém taláru, která lehkým krokem procházela uličkou mezi lavicemi směrem ke dveřím. Zamknul a vracel se stejnou cestou zpět.

Vynořil jsem se ze stínu zpovědnice a oslovil ho: „Dobrý večer, zahrajete mi na varhany?" Byl jsem překvapený svou ukvapenou reakcí i tím, jak se můj hlas rozléhal tichým kostelem. Stál jsem jen pár kroků od něj.

Trhl sebou a zastavil se. Jeho oči se na mě upřely a já mu konečně viděl do tváře. Měl krásné šedé oči barvy ocele, červené rty podtrhovaly bledost tváře a prameny jeho havraních vlasů mu spadly do očí, jak se prudce otočil mým směrem. Jakmile mě spatřil, oči mu ztvrdly a byly mrazivé jako ledová kra.

„Co tady zase děláš?"

Poznal mě.

„Ty mě sleduješ? Vypadni odsud!" přistoupil ke mně ještě o krok blíž. Ačkoliv byl téměř o půl hlavy nižší než já, nebál se, anebo to nedal najevo. Přivřel oči, které tímto ještě více ztvrdly.

„Nemůžu, jsem tady zamčený... pane, zahrajete mi na varhany?" zopakoval jsem svou žádost a pokrčil rameny.

„Rád ti odemknu," nereagoval na mou prosbu, chytil mě za rukáv a vlekl k východu.

Před dveřmi jsem se mu vysmekl a opět zopakoval žádost.

„Prosím! Jen jednu skladbu," posmrkl jsem. Podíval se mi do očí a téměř s nenávistí prskl:

„Feťákovi já nebudu koncertovat!"

„Ale..."

„Žádné ale! Jsi zdrogovaný! Myslíš si, že jsem tak naivní a nepoznám to? Tvoje chování, rozšířené zornice, to věčné posmrkování a v neposlední řadě sis ještě kousek pod nosem zapomněl. Pracoval jsem na univerzitě s takovými jako ty," odemknul a otevřel dveře, „a teď vypadni, spratku, ať už tě tu nevidím!"

Stál jsem dál jako sloup, odmítal se hnout a zíral na jeho bílý krk napůl schovaný pod kolárkem. Toužil jsem strhnout ten bílý límec a políbit jej.

„Pane, prosím!"

Povzdechl si a viděl, že pokud se nechce prát, nedostane mě odtud.

„Když ti něco zahraju, odejdeš pak?"

Zakýval jsem hlavou a roztáhl rty v úsměvu – vyhrál jsem!

„Ale půjdeš se mnou nahoru, chci tě mít na očích, není to poprvé, co tady feťáci kradli, nepotřebuji mít vybrakovaný kostel."

„Já bych vám nikdy nic nevzal, nepotřebuju peníze!"

Cukly mu koutky. „Opět ze mě děláš hloupého, narkoman vždycky potřebuje peníze a taky lže, jako když tiskne, když jde o ně, nebo o drogy, takže... nevěřím ti a jestli chceš poslouchat, pojď se mnou."

Jeho ledový hlas mě donutil se pohnout směrem ke schodům vedoucím na kůr. Byl jsem rád, že tam jdu s ním a budu se moct dívat, jak hraje.

„Tak co chceš zahrát?" zeptal se mě, když se usadil na starou stoličku. Ovšem v tu chvíli jsem jej nevnímal a uchváceně civěl na varhany. Jak se někdo v tomto může vyznat?

„Budeš jenom zírat, nebo máš nějakou oblíbenou píseň?"

„To je jedno, něco zahrajte," vydechl jsem a opět se zaměřil na jeho osobu.

Začal hrát, nebyla to žádná ze skladeb starých skladatelů a něco mi hrozně připomínala. Chvíli jsem fascinovaně poslouchal a po chvíli mi to došlo. To jsou Schody do nebe od Led Zeppelin. On si to předělal na varhany...

Poslouchal jsem jako u vytržení píseň, kterou mám rád a je jedna z mála, která mi pomáhala přežít doby, kdy jsem se nedostal z nějakého důvodu k fetu. Jak to mohl vědět? Mohla to být náhoda? Nejspíš ano, vždyť o mně nic nevěděl, ani mé jméno neznal, zrovna tak jako já jeho.

Dozněly poslední tóny, on se na mě podíval a opět zopakoval: „A teď už jdi, slíbil jsi mi to! Musím tu ještě uklidit."

Jeho slova mě vrhla do reality, s povzdechem jsem se zvedl a pomalu scházel dolů. Coural jsem se, nechtělo se mi odejít. On však nebyl trpělivý a předběhl mě. Když okolo mě procházel v úzké uličce a zavlnil se mu talár, ucítil jsem jeho vůni. Voněl jako cizokrajné koření s trochou vanilky a santalového dřeva. Dokonalá směs.
Rychle jsem se nadechl, ať pochytím aspoň zbytky toho parfému.

Zarazil jsem se. Kněží používají parfémy? Není to rouhání? Zaplašil jsem nesmyslné myšlenky o kněžských zásadách a začal se zamýšlet sám nad sebou. Opájím se tady jeho vůní... zcela jistě jsem někde ztratil zdravý rozum. Měl pravdu v tom, že jsem jen sprostá smažka, které koks vymyl mozek.

Otočil klíčem, do ticha kostela zazněl skřípavý zvuk nenamazaných pantů a otevřené dveře vpustily dovnitř chladný vzduch. Průvan mu rozevlál vlasy i plášť, a já od něj nemohl odrhnout oči. Stál jsem již mezi dveřmi a nedokázal jsem se odhodlat odejít a tím se vzdát jeho společnosti.

„Jmenuju se Eren Jaeger," podal jsem mu ruku. Chvíli váhal, ale pod tíhou společenské konvence ji přijal. „Levi Ackerman".

„Můžu se někdy zase stavit?" zeptal jsem se opatrně.

„Až se zbavíš závislosti, klidně ti zahraju celý koncert, ale zfetovaného už tě tu nikdy nechci vidět! Rozumíš?" utvořila se mu vráska na čele a jeho pohled se stal až bolestným.

„Ano, chápu. Děkuji a na shledanou."

„Sbohem," zašeptal, těžké dveře se dovřely a cvakl zámek.