The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

XXXIV. Pád králičí norou

Hučení motoru ustalo a můj strach opět vyšel napovrch, když se dveře auta otevřely. Pustil jsem zadržovaný vzduch ven z plic, byl to Eren. Byl ozářen jen lehkým odrazem světel z již nedalekého města, ale poznal bych ho, i kdyby byla tma. Ucítil jsem vůni, která je mu vlastní, když se nade mě naklonil a vzal mou ruku do své. Ta jeho byla studená a třásla se snad ještě více než ta moje. Upřel jsem na něj své oči a cítil z jeho pohledu, že i když mi nevidí do tváře, ví, že se na něj dívám.

V mysli se mi opět vynořila vzpomínka na Jeanovo video a mé myšlenky znovu dostaly ten šedý, nicneříkající odstín zoufalství. Znovu na mě vše dopadlo. Nikdy už si nezahraji plnohodnotně na varhany, ztratil jsem Erena, víru v Boha, protože když toto dopustil a sebral mi vše, na čem mi v mém životě záleželo. Nemohu mu už věřit! Nikdy se už do kostela nevrátím! Vlastně se nechci vrátit vůbec nikam, nic nemám. Nemám pro co a pro koho žít. Mou duši obestřel černý mrak, který se rozprostíral přes celou mou zmučenou mysl a jediná myšlenka, která mě paradoxně nyní držela při životě, byla myšlenka na mu smrt.

Jean měl pravdu, držím si Erena ve zlaté kleci a on kvůli mně není ochoten si najít holku nebo kluka, protože má strach, aby mi neublížil, aby se nedotkl mých citů, že on snad může a já ne.

Jeho pohled mě uklidnil. Jeden pohled do těch smaragdových očí mě uchlácholil do domnělého klidu, že by snad vše mohlo být jednou v pořádku. Možná, že můžu žít dál, ale bez něj! Má ale život bez něj nějakou cenu? Bez těch starostlivých očí, které se na mě před minutou upíraly? Je to pořád dokola, už nechci myslet na nic. Na Erena, na zraněnou ruku...

Jsem unavený...

V tu chvíli jsem jak Alenka z říše divů padal králičí norou do světa snů a fantazií, kde se mé podvědomí urputně bránilo jakýmkoli myšlenkám na smrt a prožitou událost. Nabádalo mě k tomu, že smrt není řešení, dokázal jsem se poprat z nepřízní osudu už v mládí a teď to nesmím vzdát. Jen začít znovu, jinde, bez víry a bez Erena. Když mě mé svědomí patřičně přesvědčilo, nechalo mě upadnout do sladké temnoty bezesného spánku.

***

Mé tělo je najednou lehké jako pírko, dlím v náručí anděla, kterému nevidím do tváře, snad se chystá se mnou odletět. Spím nebo stále setrvávám v kraji bez konce?

Slyším koledy...

Proč mi má mysl připomíná, že jsou Vánoce a mé nejmilejší svátky se dneškem změnily v noční můru!

Myšlenky se začaly bránit vzpomínkám na to, co mi ta zrůda udělala v chatě, a nechal jsem se unášet písní koled a vůní santalového dřeva, jež mě obklopovalo. Na mé rty dopadla kapka deště, byla teplá... a slaná – to nebyl déšť, to byly slzy, které skrápěly mou tvář.

E r e n

Navigace mi vyhledala nejbližší nemocnici, která byla poblíž výpadovky, na kterou bych měl za chvíli najet, ale telefon hlásil k cíli stále ještě půl hodiny cesty. Jednou za čas jsem se otočil a kontroloval Leviho. Měl zavřené oči a spal. Už se tolik netřásl a deka se zvedala jeho pravidelným oddechováním. Uklidnil jsem se i já a plně se soustředil na řízení, v nyní již velmi frekventované části města.

Nemocnice byla docela velká, a i přes to, že už byl dost pozdní večer, panoval tam ruch. Z reproduktorů na chodbě hrály tlumeně vánoční koledy, které měly alespoň vzdáleně udržovat sváteční atmosféru, i když jsem nevěděl, kdo by to zrovna v nemocnici ocenil. Stál jsem bezradně na chodbě s Levim zabaleným do deky v náručí a nevěděl, kam jít. Konečně kolem nás prošel doktor a všiml si, že potřebujeme nejspíš akutní pomoc.

„Garçon, co se stalo? Pojď se mnou!" kývl na mě doktor a já s povděkem položil Leviho na ošetřovací stůl v ordinaci, do které mě dovedl. Přestože jsem se v poslední době dost věnoval svému tělu a už nejsem to vychrtlé tintítko, stejně pro mě tíha dospělého, ač drobného muže byla už příliš. Byl jsem vyčerpaný a ruce se mi třásly vysílením. Na stěně ordinace viselo zrcadlo, a když jsem se do něj neprozřetelně podíval, zhrozil jsem se. Celá tvář i oblečení byly od krve a špíny a na tvářích byly vidět čisté cestičky, které omyly mé slzy.

Sedl jsem si na židličku a hlesl: „Ruka – zachraňte mu ji, prosím."

Doktor zbavil jeho dlaň mého trika a otočil se na mě.

„Co se stalo?"

„Pobodali ho, prosím, zachraňte mu tu ruku," poprosil jsem znovu.

Čistil mu ránu a pozoroval ji pod stále tekoucí krví.

„Neboj se, bude v pořádku. Musíme rychle zastavit krvácení, určitě se na ni budu muset podívat na sále ještě s mikrochirurgem, ale je to levá ruka, sice mu nejspíš nebude pracovat stoprocentně, to však nikdo nepozná."

„Je to varhaník, musí mu fungovat stoprocentně!" vykřikl jsem zoufale.

Přiběhly dvě sestry a začaly převazovat ruku a zavádět kapačku.

„Doktore, má vysokou teplotu, měla bych do kapačky přidat nějaká analgetika?" zeptala se jedna ze sester.

Doktor přikývl.

Levi stále spal a byl bledší než obvykle. Na tváři se mu začínaly barvit modřiny.

„Jak se jmenuješ, garçon?"

„Eren Jaeger a můj kamarád je Levi Ackerman."

„Erene, nejmenuje se tvoje teta Hanji Zoe?" zaujalo doktora mé jméno.

„Ano," nechápal jsem, proč vytahuje mou tetu.

„Tvoje teta pracuje u nás v nemocnici a shodou okolností má dnes službu, já ji zavolám a ty jí povykládáš, co se stalo, já mezitím vezmu tvého kamaráda na sál a podívám se, co se bude dát udělat s tou rukou... sestři, zavolejte prosím Hanji, jestli může na skok za námi."

„Děkuji, doktore," hlesl jsem a vzpomněl jsem si na ty rány od biče, „a prosím vás, ošetřete mu ještě záda..."

Selhal mi hlas a zase jsem cítil v očích slzy.

Doktor se na mě udiveně podíval, ale přesto jej pootočil a vyhrnul bundu. Zděšeně se zadívala na kůži rozdrásanou krvavými šrámy.

„Můj ty Kriste, kdo mu to udělal?" podíval se na mě vytřeštěnýma očima.

„Povím to Hanji, postarejte se o něj, prosím."

„Samozřejmě," začal opatrně spolu se sestrou dezinfikovat rány.

Levi se začal probouzet.

„Levi!" přiběhl jsem k němu. Podíval se na mě, ale já opět viděl ten prázdný pohled bez jiskry, který prošel skrze mě.

„Už jsi v bezpečí, tady ti pomůžou..." chytil jsem jej za zdravou ruku.

Neudělal nic, ani mou dlaň nestiskl ani neucukl.