„Dávej na sebe pozor," hlesl jsem už do zavřených dveří a odcházel k bočnímu vchodu kostela, odkud to mám blíž k faře. Původně jsem si chtěl zpříjemnit večer hraním, ale mé myšlenky byly příliš zaneprázdněny tím střapatým klukem. I úklid jsem odložil na ráno.
Teď jsem chtěl být co nejdříve ve svém útulném bytě, uvařit si šálek čaje a uklidnit se.
Uvědomil jsem si, jak jsem sám v kostele zranitelný, a kdyby ten kluk opravdu chtěl, mohl mě jednoduše zneškodnit. Jenže on evidentně krást nechtěl, pořád jsem však nemohl uvěřit, že by bezbožný feťák vlezl do kostela jen proto, aby si poslechl varhany. Tohle byla absurdní myšlenka.
Co ho tedy vedlo k tomu, aby se schoval za zpovědnici a poté, co jsme byli v kostele sami, mě oslovil? Ve chvíli, když vyšel ze tmy, jsem se opravdu polekal. Jeho samotného bych nejspíš zvládl nějak zpacifikovat, přestože byl vyšší, ale kde byla záruka, že nepatřil jen k nějaké partě sígrů a tenhle jeho zájem o varhany nebyl jen plán, jak mě zabavit?
Kriste pane!
Co když mě chtěl jen odlákat nahoru a zbytek jeho party mi vesele raboval kostel?
Leknutím jsem málem vylil šálek s horkým čajem, popadl klíče a běžel zpátky. V kostele však bylo jen zlověstné ticho a já se plížil všemi zákoutími, kde by se případní zloději mohli schovávat. Nikoho jsem ale neobjevil a dóm, kromě mých kroků, byl naprosto tichý. Po půlhodině jsem usoudil, že jsem byl nejspíš paranoidní, přesto jsem však stále nenašel odpověď, co po mně ten feťák vlastně chtěl.
Kdybych ho vyhodil hned, měl bych svatý klid. Jenže byl hodně odhodlaný zůstat na tu jednu píseň a použít násilí jsem rozhodně neměl v úmyslu, ne na půdě boží, pokud by to nebylo nezbytné. Je to proti mému přesvědčení a myslím, že ani otec Farlan by nebyl nadšený.
Proč? Proč jen chtěl, abych hrál? Když o to prosil, díval se na mě tak zvláštně, divně, až mi z toho naskočila husí kůže. Možná za to mohly roztažené zornice, černý pohled bez duhovky...
Vypadal jako z jiného světa. Viděl jsem desítky lidí, kterým drogy ukradly život, dobře jsem znal ty prázdné pohledy...
Jeho úsměv mi však přišel upřímný, i zuby měl jako perličky, což je u dlouhodobých narkomanů téměř nemožné, takže jsem usoudil, že nebere moc dlouho. Jenže když jsem hrál, zíral na mě až s nezdravou fascinací. Netuším, zdali bych takovýto zvláštní zájem neměl přisuzovat drogám, ve kterých se topí už nějaký pátek a vzhledem k tomu má nejspíš dost pokroucené vědomí.
Pořád jsem nějak nemohl uvěřit, že by ho zajímala hra na varhany...
EREN
Cestou domů mě provázely zmatené pocity a nedokázal jsem si je srovnat. Chtěl bych se tam vrátit, být mu na blízku, rád bych zase slyšel, jak hraje. Ale proč? Co mě k takovým myšlenkám vedlo?
„Je to kněz! Co mi může nabídnout? Může být můj přítel? Může kněz být vůbec něčí kamarád?" ptal jsem se svého plyšového medvěda, který na mě poulil skleněná očka z mé neustlané postele. „Vždyť je to posel boží, či jak se to o nich mluví. My dva jsme jako den a noc, úplně odlišní. A vůbec... nesnáší mě, je studený a panovačný, trochu jako můj otec... tak proč bych se tam měl vracet?"
Medvěd dál pozorně poslouchal, ale poradit mi nedokázal. Sedl jsem si na postel a zmáčknul ho v náručí. Po chvíli nesmyslného rozjímání a civění do zdi, jsem si nachystal lajny.
„Já vím, je to všechno blbost, není jediný důvod, proč se tam vrátit. Nesnáším kostely, a víra? To je jak sci-fi z Netflixu. Bůh sedí na obláčku a jeho syn se narodil ženské, která byla panna. A pak změnil vodu na víno, a nakonec se nechal tak blbě zradit..." mudroval jsem směrem k plyšovém zvířeti, „vidíš méďo, a z toho plyne poučení – nikomu nevěř!"
Co mi v dosavadním životě chybělo? Svoboda, kámoši, večírky, dobrý sex, kokain, to bylo moje krédo. Byl jsem spokojený, tak proč tady vzdychám? Uznal jsem, že objev toho, jak znějí varhany, mě zasáhl. Je to nádhera, ale můžu si je jít poslechnout kdekoliv. V Paříži je tolik kostelů, kde pořádají varhanní koncerty...
Říkal, že mě tam nechce...
Tak bych to měl respektovat...
Měl bych se jít někam pořádně pobavit, zbavit se těch nesmyslných myšlenek a s Jeanem se domluvit na předání fetu na jiném místě, beztak jsem to měl k Louvre daleko.
Otevřel jsem noťas a objevil jsem nový díl mého oblíbeného seriálu. Po deseti minutách jsem však s hrůzou zjistil, že ho nevnímám. Byl jsem pořád myšlenkami tam – v kostele. Místo tajemného muže, který měl zachránit New York před vpádem mimozemských bytostí, jsem na displeji viděl krásného varhaníka, který se na mě usmál. V tu chvíli jsem zjistil, že jen z té vzpomínky tam dole tvrdnu. Vyděšeně jsem podíval na bouli, která se rýsovala pod džínami, a chytil se za ni. Mého ptáka postavil jeden úsměv kněze? Nemohl mě vzrušovat chlap v taláru! Zmateně jsem přemýšlel, jestli to není nějaká úchylka a já bych neměl vyhledat pomoc sexuologa. Určitě za to však mohl koks, nejspíš mi už sežral pořádný kus mozku...
Propletl jsem prsty do vlasů, zatahal za ně a zavřel oči. Tímto jsem však nevítanou myšlenku nezaplašil. Opět jsem ho měl před očima – procházel kolem mě sebevědomým rychlým krokem, jeho černý plášť se vlnil kolem štíhlého těla a úžasná vůně, která se linula do prostoru, když mě míjel...
Vyděšeně jsou pozoroval svou erekci, která začínala být bolestivá. Málem jsem zaúpěl a přemýšlel, že si vlezu pod studenou sprchu. Od toho jsem vzápětí upustil a vklouznul levačkou do trenek. Vzpomínky na těch několik málo chvil, které jsem s ním strávil, se mi stále opakovaly v hlavě a po chvíli jsem už oddychoval po neskutečném orgasmu. Tak to byla ta nejúžasnější honitba, jakou jsem kdy zažil. Opojený mozek mi předhodil nápad, že příště bych si k tomu mohl pustit nějaké varhany z YouTube.
Příště? Ne! Žádné příště nebude, tohle byla jednorázovka.
Zapomeň na něj, Erene!
Přidržel jsem si zubama ret a uvědomil si, že jej mám okousaný skoro do krve.
ČTEŠ
The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)
FanfictionRivaille - varhaník a kněz z pařížského kostela, pro kterého život znamenají varhany. Nic jiného od života nečeká, jen sloužit lidem a hrát. Eren - mladý feťák, gay, jehož svět se točí okolo drog a divokých večírků. Odlišný věk, sociální zázemí - ka...