The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

LVI. Varhaník ze Santa Maria del Fiore

Chvíli jsem stál před oltářem s letákem v ruce a čekal, až mi místní duchovní donese lístek, jenž mi slíbil. Dveře do zákristie byly opodál a pootevřeny. Nějaké hlasy se tam bavily rychlou tlumenou italštinou. Když v tom jsem zaslechl to nejkrásnější jméno, které mezi italským drmolením vyslovil kněz.

Promnul jsem si nervozitou ruce, to se mi určitě muselo zdát, byl tu velký hluk, příliš mnoho lidé procházelo dómem, a i když nikdo nehulákala, přesto kostel hučel jako úl.

Jaká by to musela být náhoda, že by za těmi dveřmi seděl ten, kterého jsem tak moc chtěl vidět. Zase jen zdivočelá fantazie.

Nezoufal jsem však, do koncertu zbývaly už jen dva dny.

Se širokým úsměvem mi Otec podal lístek a volně přešel do angličtiny, protože cítil, že italsky si se mnou nepovykládá.

Nikam jsem nespěchal, co jsem měl za úkol, už jsem si splnil, a tak jsem se nezdráhal s ním prohodit pár slov.

„Tak si představ, že mě můj pomocník seřval, že prodávám lístky mimo informační centrum," culil se na mě jak sluníčko.

Povytáhl jsem obočí – tak tohle by přesně na Leviho sedělo. Neodvážil jsem se však zeptat.

„A co tak mladého cizince, přivádí na náš koncert?"

„No... mám rád varhanní hudbu, a tak jsem se letos rozhodl sem přijet."

„Ach tak, přeji ti tedy pěkný zážitek a možná se uvidíme na banketu."

„Ano, těším se, a na shledanou."

„Sbohem, chlapče."

Obešel jsem kolem dokola i celý kostel, potřeboval jsem si uložit do paměti jeho křivky, abych měl později kreslení jednodušší. Za kostele jsem procházel okolo parkoviště, které přiléhalo ke katedrále, a nevěřil jsem vlastním očím. Stál tam podezřele známý bavorák, pyšnící se francouzskou poznávací značkou. Nepamatoval jsem si číslo, ale uznal jsem, že by to byla příliš velká náhoda, kdyby toto auto nebylo Leviho.

S největší pravděpodobností v Santa Marii opravdu pracuje. Tím pádem je ale jisté, že se svého kněžství nevzdal, nebylo by pravděpodobné, aby do tak slavného kostela vzali varhaníka bez víry. Koneckonců proč by to měl dělat? Proč by se měl Levi vzdávat víry? Proto také odjel z Paříže. Všichni v Eustachu věděli, co se mu stalo, chápal jsem, proč se tam nechtěl vrátit, ale tady nikdo nic nevěděl. Pro všechny byl čistý jako beránek.

Chvíli jsem jen tak obcházel auto – ani si ho nenechal znovu přelakovat, pořád tam byla ta rýha od Jeana.

Nemohl jsem tam lelkovat a čekat na něj, neměl jsem na to odvahu, a tak jsem pomalu odcházel boční uličkou a hleděl do malých obchůdku, cílených na turisty, které byly všude okolo.

Zaujal mě jeden s oděvy, a když jsem se podíval na figurínu ve společenského obleku, blesklo mi hlavou, že i já jeden potřebuju. Na koncert ani na banket mě určitě jen v triku a džínách nepustí.

Oblek mi padl jako ulitý a já jsem si uvědomil, že by bylo dobré sehnat si i nějaké normální bydlení. Nechtělo se mi strávit tolik dní v neosobním hotelu.

Po pár minutách chůze mě praštila do očí velká cedule: In affitto senza contratto.

Překladač na mobilu, který jsem už ani nezavíral, mě ujistil, že jsem si to přeložil správně – K pronájmu bez smlouvy. Koukal jsem na maličkou bytovku, součást řadovky stejně velkých domků, které byly nejspíš všechny určeny na pronájem.

Nebylo nic jednoduššího než se zeptat, jestli mě byt pronajmou krátkodobě, třeba jen na měsíc.

Zavolal jsem na číslo napsané dole na ceduli a lámanou italštinou zkusil dolovat informace. Pochopil jsem, že ten pán bydlí na konci řadovky, ať se za ním stavím.

S majitelem jsem se domluvil rukama nohama, ukázal mi to uvnitř a byl jsem z prostoru nadšený. Byl pro mě jako dělaný a skoro v centru. Levné to nebylo, ale pro mě cena nebyla rozhodující. Někdo musel otcovy peníze rozhazovat a tohle mi přišlo jako skvělá investice.

Přesunul jsem se z hotelu a pomalu se zabydloval. Během odpoledne jsem našel obchod s kreslícími potřebami a také udělal malý nákup.

Pelášil jsem domů s plnýma rukama, když můj pohled přitáhla výloha jednoho vetešnictví. Za velikou výlohou se skvěl nádherný syntetizátor značky Alesis. Znal jsem tento typ, přemýšlel jsem o koupi podobného už doma a tady ho měli za pár euro. Myslím, že ten člověk, co ho prodával, neměl pojem o jeho pravé hodnotě.

Nakonec i se synťákem a nákupem jsem se doplahočil do nového domova. Ještě že to nebylo daleko...

Druhý den, hned po snídani, jsem se opět vydal krásným slunečným ránem i s kreslícími potřebami k Santa Marii. Kdo by to byl do mě ještě před rokem řekl, že budu kreslit kostely, zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou.

Sedl jsem si do přilehlého parčíku na lavičku a začal malovat. Měl jsem jej z této strany skvěle nasvícený sluncem, ale podvědomě jsem zíral na parkoviště, kde chybělo černé auto s francouzskou PZ. Nemusel jsem čekat dlouho. Už jen pohled na přijíždějící auto mi způsobil zástavu srdce. Silou vůle jsem ho donutil, aby znovu začalo bít. Po pár úderech, kdy mi naskočilo, ale opět zatrnulo i s mým dechem.

Z auta elegantně vystoupil Levi, oblečen ve velmi slušivém černém sportovním saku a v černých džínách, které snad byly pro něj ušity na míru. Vypadal skvěle, byl ještě krásnější, než jsem si ho pamatoval. Rychlým krokem se vydal k jednomu ze vchodů, vlasy mu vlály rychlou chůzí a mírným větrem, který pofukoval. Užuž jsem za ním chtěl vyběhnout, ale... co bych mu řekl?

Ahoj, Levi, tak jsem tady? Máš ze mě radost? Sice jsi mě už nikdy nechtěl vidět, ale já jsem tě přesto našel.

Tohle jsem si musel velmi dobře rozmyslet. Netušil jsem, jak oslovím a jak mu vysvětlím, že jsem ve Florencii.

Proboha, to jsem vůbec nedomyslel, co já mu vlastně řeknu? Donutil jsem své srdce k tomu, aby zase začalo bít pravidelně, a zkoušel jsem dál kreslit. Nešlo to!

Vzal jsem tedy čistou skicu a začal jej kreslit tak jak mi uvízl v paměti. Sebevědomý černý anděl s bledou kůží, kterou nedokázalo zbarvit ani jižní Toskánské slunce. Viděl jsem ho sotva minutku, ale ten výjev se mi zaryl tak do paměti, že za půlhodiny jsem neměl co dělat. Musel jsem se pochválit, obrázek jako fotka. Nejlepší, co jsem kdy nakreslil.

Celou sobotu jsem se pak procházel po Florencii s turistickou mapou a pochopil jsem, proč Levi zakotvil zrovna tady. Bylo to tak nádherné město. Dával jsem se porůznu do řeči s majiteli maličkých obchůdků a vzpomínal si na tu proklatě pěknou řeč čím dál tím víc. Věřil jsem, že za pár týdnů, jak odtud odjedu, budu mluvit téměř plynně.

Ach jo... budu muset odjet. Vrátit se do školy, vždyť letos dělám maturu. A i kdybych nakrásně nějak přemluvil Leviho k tomu, aby byl můj přítel – ach, jaké sci-fi – tak on určitě zpět do Paříže neodjede.

Měl tady práci snů, kdo ze smrtelníků měl takové štěstí hrát na varhany v jedné z nejkrásnějších katedrál v Italii?

Co jsem si vlastně od tohoto výletu sliboval? Vždyť jsem ani nenašel odvahu jej oslovit. Uvědomil jsem si, že si jen přidávám další dávku utrpení do mé již tak rozbolavělé duše. Ale... mohl bych zůstat doma, když jsem ho konečně našel? To ne, to bych nevydržel!