The Bells in your Heart ✔️(série Bells 1. díl)

LIII. Zůstat sám

EREN:

Druhý den hned z rána jsem spěchal k Eustachu, ale i přes to, že jsem doufal v nalezení skici, bylo mé tušení, že ji tam nenajdu, správné. Prošmejdil jsem i okolí, jestli není odfouknutá větrem někde v keři, ale nenašel jsem po ní ani stopy. Musel jsem se s tím smířit a nakreslit si nový, i když jsem věděl, že už nebude takový jako ten prvotní.

Naštěstí – nebo snad pro mou smůlu, moje vzpomínky na jeho tvář nebledly. Stále jsem si jej představoval v těch nejkrásnějších barvách, jako bych ho viděl naposledy včera. Kolikrát jsem si už říkal, že se musím od nich oprostit, ale nešlo to. Prostě jsem se jich urputně držel, protože to je to poslední, co mi po něm zbylo.

Zabral jsem se tedy do své rozdělané kresby kostela. Opět byl kouzelný teplý letní den a já nechával sluneční paprsky, aby mi mou kresbu oživily a daly inspiraci k tomu, abych tomu kostelu na papíře dokázal vetknout život.

Vtom začal vibrovat v kapse telefon.

„Ahoj Armine, jak se máš?"

„Dobře, zítra přijedeme s mamkou na pár dní do Paříže. Rád bych se s tebou viděl, můžeme třeba něco podniknout."

„Jo, rád, taky se mi docela stýskalo."

„Fajn, někdy po obědě tě vyzvednu, tak buď doma."

Začal jsem se na Armina těšit. Byl to jediný můj kamarád, před kterým jsem mohl být svůj, nemusel jsem nic skrývat a on mě podporoval, ať jsem měl náladu jakoukoli.

Nastal podvečer a moje dobrá nálada byla cítit na míle daleko. Překvapilo mě to a potěšilo. Možná, že se přece jen dokážu překlenout přes toto nemilé období a začnu mít rád i někoho jiného. Proč bych se jinak na Armina tak těšil, kdybych k němu nic necítil? Trošku mě to zmátlo, ale nechal jsem své myšlenky plynout tímto směrem, chtěl jsem se upnout k potenciální záchraně od té bolesti, která mi už půl roku drtila srdce.

Po obědě jsem prohnal Leviho jméno všemi možnými internetovými prohlížeči, tak, jako to dělávám skoro každý den. Už jsem nebýval ani zklamaný tím, že po něm nebyla, krom starých odkazů, žádná stopa.

Je opravdu precizní, zmetek jeden. Přece určitě někde hraje, má koncerty, tak jak to, že nikde na síti o něm nic není. Vím, že má ruku v pořádku, takže určitě nepřestal hrát. Jak to dělá, že si dokáže tak ochránit soukromí? Je to přece veřejně činný člověk, tedy předpokládám!

Toto mi ale nezkazilo dnešní náladu a byl jsem už natěšený na zvonek, který ohlásí příchod Armina. Mohli bychom jít třeba na koupaliště. Dnešní den byl opravdu horký! Anebo zajet někam až za město do lesa, abychom se nemuseli trápit v betonové džungli města. No, Armin měl určitě nějaký plán vymyšlený.

Očekávaný zvonek se rozdrnčel a já jsem vyrazil nadšeně ven.

Reakce Armina mi ovšem vyrazila dech. Okamžité poté, co jsem opustil vchodové dveře, se mi vrhnul do náručí.

„Strašně jsi mi chyběl," hlesl a než jsem se stačil vzpamatoval, políbil mě.

Chvíli jsem se nemohl nadechnout a mé vytřeštěné oči na něj hleděly s nepochopením. Byl jsem zmatený. Nad tímto jsem přece včera přemýšlel, a přece mě to překvapilo a hlavně zdrtilo.

Ihned, jak jsem vzpamatoval z prvotního šoku, odstrčil jsem jej od sebe co nejdál.

„Co to děláš, sakra? Myslel jsem, že jsi můj kamarád, ale ty jsi jenom nadržené čuně, které mě chce celou dobu dostat do postele. Proč mi toto děláš? To opravdu chceš, aby mi bylo ještě hůř?" díval jsem se na něj ublíženě a zpracovával jsem tuto pro mě nepochopitelnou situaci.