Byli jsme team

twelve

Dva superhrdinové byli pryč, Paříž o tom ještě neměla ani zdání, ale Carpace a Queen Bee už nikdy Paříž nezachrání.
Celý tento projekt, tato sabotáž, byla o risku. Bylo tolik věcí, které se mohly snadno pokazit, ale zatím všechno vycházelo. Samozřejmě to mělo i pár vedlejších účinků, se kterými Beruška ani Kocour nepočítali.

Kocour nespal celou noc, zmohl se jen na koukání do stropu a neustále si sahal na rty. Pokud jste měli to štěstí a svůj první polibek od milované osoby jste dostali, víte jak dlouho ty rty ještě brní. Blonďatý superhrdina si stále dokola přehrával v hlavě to setkání, tu noc, jeho snahu přemoci tu touhu po polibku a následný polibek. Hlavou mu vířilo tisíce myšlenek, srdce mu bušilo vzrušením, protože nedokázal pochopit Beruščinu reakci. Čekal všechno, opravdu jakoukoliv negativní odezvu, ani v nejdivočejších snech by ho nenapadlo to, co nakonec udělala, zůstala. Nedokázal spát, těšil se až ji znova uvidí, až se jí zeptá na to, proč se tu noc neodtrhla.

Nemohl se jí zeptat hned po polibku, nemohl jí to udělat. Dlouho si hleděli do očí, snažili se v nich navzájem najít všechny odpovědi, které nebyly tak lehce viditelné. Hledali v nich city, všechny ty dokonale skryté emoce nebo i ty vyplouvajíc napovrch. Měl tolik otázek, a přesto je nemohl vyslovit. Beruška byla první, která rozlomila jejich oční kontakt, sklopila pohled a nechala Kocoura, aby ještě pár chvil zíral do prázdna.
Mozek mu opět začal fungovat až když mu Beruška zabořila hlavou do hrudi a jemně ho hladila po zádech, byl zmatený, ale užíval si to, protože nějak tušil, že tahle chvíle je možná jen kvůli alkoholu.

Právě teď seděl osamělý pařížský superhrdina na střeše nádraží a opíral se zády o skleněnou kupoli. Vyhříval se na slunci, byl duben a slunce zrovna dnes hřálo ze všech sil. Dnes měl volno, jeho myšlenky ho sice nenechávaly úplně chladným, ale mohl přemýšlet běž dalšího stresu.

Jeho klid vyrušilo až nesmělé odkašlání.
Líně otevřel jedno oko, sykl, protože měl pocit, že mu slunce nejspíš spálilo sítnici.
Nemohl uvěřit svým očím, před ním stála Beruška, moc se neusmívala a on věděl. Pochopil, že je něco špatně, že mu celou tu noc vyčte, ale nic se nestalo. Mlčela a tiše si sedla naproti němu do tureckého sedu. Chvilkou mlčela a Kocourovo srdce odpolouvalo kamsi doháje na bolestivou plavbu jménem odmítnutí.

,,Neříkej to, prosím, pochopil jsem." Řekl to tiše, s bolestí v hlase. Zatvářila se nechápavě, skrčila obočí a čekala co z Kocoura vypadne. Sklopil pohled, ale i tak poznala, že je smutný.
,,Kocoure, musíme si promluvit, nevypadáš, že se ti chce."
,,Protože se mi nechce."
Vypadala, že se jí to dotklo, což absolutně  nechápal proč.
,,Děje se něco, co bych měla vědět?" Natáhla k němu ruku, ale něco v jeho výrazu ji zastavilo. Vůbec se na ni nedíval, vlastně se koukal všude možně jen, aby nemusel sledovat ty oceány, které mu minulou noc tolik řekly.
,,Nemůžu to slyšet, řekni to, ale sesypu se tady jako domeček z karet. Když budeš mlčet, budu navždycky mít naději, pokud to nyní svým odmítnutím pohřbíš, nikdy jako tým nebudeme fungovat." Mluvil tiše, nesměle, ba dokonce ostýchavě. Beruška sledovala jeho ruku, třásla se, to nebylo dobré znamení. Ještě nikdy neviděla, že by Kocoura něco tak moc sžíralo zevnitř.
,,Odmítnutím? Kocoure, já-" Mávl nad tím rukou a tím ji zastavil, takového ho superhrdinka neznala. Zamlklého, mrzutého a bez elánu.
,,A přesně kvůli tomuhle bychom si měli promluvit, nějak se mě straníš."
Ten pohled, který na ni upřel bude mít před očima nadosmrti, byl tak děsivý. Zelené oči temně plály. Beruška rychle zamrkala, skoro viděla jak z Kocoura vychází tmavě zelené plameny, živě si je tam dokázala představit. Zavrtěla hlavou a vší silou odehnala tu strašlivou představu.
,,Straním? Jak jsi na to prosímtebe přisla?" Věděl to moc dobře, byl si vědom toho, že v jeho chování našla toho starého dobrého Kocoura, který se ji snažil získat a došlo jí jak se změnil.
,,Sice jsme včera byli trošku opilí, ale byl jsi takový skvělý gentleman, uvolněný a plný radosti. Takového tě mám ráda, Kocurku, ne zamračeného a zamlklého."
Přejel mu mráz po zádech. Měla ho ráda? V jeho hlavě se ozval alarm, tohle bylo zle.
,,Tak by sis tu se mnou neměla hrát, jsem jenom člověk, jasný? Už pět let skoro si tady neustále pohráváš s mými city, naučil jsem se je zmírnit, dát do pozadí, ale každej den je to těžší a těžší. Prostě to ve mně všechno zkolabovalo a ještě to víno a všechno. Nech mě teď chvilku samotného, snažím se uvést život do starých kolejí i když to po tvém polibku už nikdy nebude jako dřív."

Povzdechl si a v Berušce zatrnulo. Tohle všechno, tohle všechno Kocour tak dlouho skrýval. Musela překvapeně zamrkat.
Tentokrát však byla odhodlaná ho v tom nenechat. Sebevědomě se narovnala a tím upoutala jeho pozornost. Nekoukal se přímo na ni, sledoval až příliš zaujatě střechu, na které seděli, ale znala ho už dobře, aby věděla, že ji vnímá okrajově. Periferním viděním ji sleduje jako jestřáb.
,,Víš Kocoure, já- já už asi ani nechci, aby to bylo jako dřív." Jakmile to vypustila z úst, bylo jí jasné, že to dokonale pokazila. Kousla se do rtu a čekala na jeho reakci, která se dostavila okamžitě.

Vstal tak rychle a rázně až Beruška uhnula, ani se na ni nepodíval. To už byla i ona na nohou a běžela za Kocourem, který nabral dost rychlé tempo. Rázoval si to dlouhými naštvanými kroky po střeše a vztek z něj přímo odkapával. Nebyl to však jen vztek, nesl na bedrech daleko víc emocí. Smutek byl ve vzduchu téměř hmatatelný. Beznaděj a úzkost, bolest a strach, všechny ty pocity vířily kolem dvou superhrdinů jako tornádo.
,,Prosím, stůj... prosím." Poslední slovo zoufale zašeptala a chytila ho za ruku. Stál na kraji budovy, ve dne Paříž nebyla ničím jiným než šedým městem s občasnými parky, ale raději se koukal na město než na ni. Jeho nasupený pohled Berušku děsil. V ruce už měl  by připravenou tyč ke skoku, který ho odnese pryč z této bolestné situace. Chvíli tak zůstali, Kocour stál na kraji střechy, blonďaté vlasy mu čechral vítr a vypadal, že by se nejraději popral s celým světem. Zatímco Beruška měla lítostivě stažené obočí a prosebně na Kocoura vzhlížela. Nepouštěla jeho ruku, ani nechtěla.

Po dlouhých vteřinách, které se vlekly jako hodiny, superhrdina si povzdechl a unaveně zavřel oči.
,,Tak co chceš? Ještě jednou mi připomenout, že mě nechceš, že ze sebe dělám pět let hlupáka kvůli ničemu, že by bylo nejlepší kdybys byla jediná superhrdinka Paříže?! No? Jsem sakra zvědavej co z tebe vypadne!" Nebylo těžké poznat, že to už psychicky nezvládá. V tu chvíli z něj měla Beruška možná i strach. Srdce se jí rozbušilo jako tehdy, když ji Kocour políbil. Pomalu pustila jeho ruku, hlavu měla skloněnou a najednou nevěděla jak začít. Pak to na ni dolehlo, že všechno je jen její chyba a rozhodla se obejmout Kocoura.
,,Nejdřív se chci omluvit, za to co jsem řekla, nemusel jsi tak vybuchnout. Šel z tebe strach, Kocoure, ten tvůj temný výraz jen tak z mysli nevymažu. Ehh, o týhle věci jsem s tebou nikdy asi nemluvila a nemám připravenou řeč ani nic, ale musím se přiznat, že mi to trvalo. Pět let mi trvalo než jsem si uvědomila, že-" nemohla pokračovat, nevěděla jak dál, byla v háji. Začala rudnout a odmítala se mu kouknout do tváře. Byl skoro o hlavu větší než ona, nedělalo jí problém se vyhýbat jeho pohledu.
,,Ani nevíš jaký mám teď výčitky za to, že jsem si s tebou tak hrála, Kocoure. Prosím, usměj se zase, chci tě zpátky se všemi tvými vtipy, přezdívkami a nápady. Přesně tak takového jaký jsi byl tu noc, kdy jsi mě políbil a já neutekla. Ptala jsem se sama sebe proč a víš, na co jsem přišla? Že když jsem s tebou, rudnu tak moc, že mi mizí tečky, jsem tak šťastná až se směju jak blázen. Pokud teď dovolíš, udělám něco, co mi mělo dojít už dávno." A chystala se ho políbit.

Zavřela oči a musela si stoupnout na špičky, aby na jeho rty dosáhla. Nikdy se jich však nedočkala, jeho ruka ho na půli cesty zastavila. Zničeně otevřela oči.
,,D-děje se něco?" Vypadala, že se pod náporem těch emocí rozsype, ale Kocour ji držel pevně, nedovolil by, aby se jeho lady něco stalo.
,,Děje se toho hodně, má dámo." Ostražitě si ji měřil a ona byla úplně vedle.
,,C-co to děláš?"
Jemně se na ni usmál, tak jak to měla nejradši.
,,Snažím se zapamatovat si tuhle chvilku se vším všudy." Řekl potichu a potom se k ní sklonil, aby dosáhla na jeho rty.

Jakmile se jejich rty dotkly, oba si byli jisti, že přesně k tomuto byli stvořeni.

Zdravím!!♥

Snad vám tahle kapitola udělala radost tak jako vy děláte radost mně svými komentáři♥😍