Byli jsme team

seven

Na střeše panovala smutná nálada, všichni byli jako bez života. Kocour tiše pospával a nedával moc pozor, tedy tak ho okolí vnímalo. Beruška už vlastně ani nevěděla co říct, protože všechno bylo řečeno. Nepotřebovala Bee přemlouvat o něčem, co věděla, že není pravda.
,,Náš tým umírá." Řekla Bee smutně, což Kocoura naprosto probudilo.
,,Jak to myslíš?"
,,Tak, jak to říkám, copak jste si toho nevšimli? Rena se od té hádky neukázala a nikdo neví jestli se vůbec někdy ještě ukáže. Carpace za to nemůže, to vím, ale i tak, ve třech je to takové smutné. Připadám si tady mezi vámi dvěma navíc, jakobych mezi vás pořád za ty roky pořádně nezapadla."
Berušku její slova chytla za srdce, ale hra už byla rozehraná, nedala se zastavit.
,,Neber si to tak, Bee, my tě máme rádi, patříš do našeho týmu stejně jako Carpace a Rena. Jsme jeden tým, vždycky jsme byli a věřím, že nás taková maličkost jako jedna hádka nerozdělí navždycky. Rena Rouge se vrátí." Včelí superhrdinka na nic nečekala a vtáhla Berušku do vřelého objetí. Beruška se to snažila neprožívat, ale nezvládala to, cítila se slabá a bezmocná, protože věděla co se stane v nejbližší chvíli. Bee bude pryč, takže vlastně celý tento okamžik byla lež, lhala jí do očí. Zraňovalo ji to, ale nemohla ustoupit, musela hrát tvrdě, aby dosáhla svého cíle.
,,Děkuju, Beruško, jsi mým velkým vzorem už od začátku, ještě předtím než jsem se stala superhrdinkou jsem tě obdivovala, ani nevíš jak to je skvělé být součástí týmu. I když si občas připadám jako páté kolo u vozu." Smutně se usmála a Berušce málem ruplo srdce úzkostí, sevřely se jí útroby. Byla slabá.

Při objetí s Queen Bee navázala oční kontakt s Kocourem, který jen souhlasně pokyvoval hlavou, na tváři mu však nehrál jeho typický úšklebek, tvářil se zcela vážně. V očích se mu odrážel smutek, strach o ni.
,,Myslím si, že už půjdu, nemá cenu tu být každý týden, když tu Rena ani Carpace nejsou, co takhle, aby vždycky všichni zavolali?" Kocour pokrčil rameny, ale souhlasně pokýval hlavou.
,,To je dobrý nápad, opravdu." Jen Beruška ho znala dlouho, jen ona měla tu možnost postřehnout ty emoce v jeho hlase. Všechnu tu zášť a ironii.
Bee si radostně poskočila a zatleskala rukama.
,,Budu muset jít, mám ještě něco důležitého na práci, už se na vás těším na další schůzi!!" Křikla přes rameno a seskočila z budovy, potom se objevila v dálce jak skáče z budovy na budovu pomocí svého žlutého joja.

Beruška se s tázavým pohledem podívala na Kocoura.
,,Jakto, že jsi za ní neutíkal? Myslela jsem si, že máme jistou dohodu." Řekla chladně, ale ani po jejích slovech Kocour nepromluvil.
Jen k ní pomalu přišel a sednul si naproti ní, v očích měl starost, obočí úzkostlivě stažená k sobě.
,,Pořád tě to trápí, má dámo." Řekl tiše, naprosto ne jeho stylem.
,,Kocoure," povzdechla si Beruška ,,nechci to tady rozebírat znovu, jen pořád a pořád dokola omíláme to samé. Je mi z toho zle."
Ale už při jejích slovech vrtěl hlavou.
,,Viděl jsem tvůj obličej, jak ses tvářila, když tě Bee objala. V hlavě sis pomyslela jaký jseš strašný zrádce."
V jejích očích se objevily slzy.
,,J-já o tom asi nechci úplně mluvit, jsem prostě slabá a nerozhodná, úplný opak pravé superhrdinky. Není to tvoje věc, je to moje chyba, se kterou se budu muset co nejdřív vyrovnat. Musí mi konečně dojít, že tady pro můj soucit není místo."
Kocour se však netvářil naštvaně jak očekávala, spíš vypadal ještě sklesleji.
,,Víš, tvá slova mají něco do sebe, ale bolí mě to, protože se tu na něčem snažíme, složitě to plánujeme a riskujeme. Za pár dní tu už budeme jen my dva, nikdo jiný a ty na to nemyslíš. Nechceš mě tady zatěžovat tvými problémy, ale řekni mi, jak mám být dobrý parťák, když nevím co se ti honí hlavou." Zněl ublíženě a Beruška to chápala. Kocour si vždycky zakládal na důvěře, dokázal prominout cokoliv, ale když Beruška ukázala, že mu nevěří, nedokázal se přes to jen tak dostat. Věděla, že udělala chybu.
To byla opravdu v poslední chvíli tak strašná, že myslela jen na sebe a ne na lidi okolo?
,,Promiň."
,,Hmm, když jsem viděl jak moc tě bolí to, že se budeš muset zbavit Bee, zahodil jsem tu šanci kvůli tobě."
To už psychicky úplně nezvládla, sesypala se jako hromádka neštěstí.
,,Já se bojím, že to nedokážu, Kocoure, mám strach, že se jim už nikdy nebudu moct kouknout do očí aniž bych si nepřipomněla tu zradu." Setřela si rukou první slzy, Kocourovi pohled na ni lámal srdce vedví.
,,Pokud mi to dovolíš, budu ti po boku jako podpora, děláme to pro nás a pro Paříž. Je to jako evoluce, silnější zůstává."
,,Ale my nejsme zvířata."
,,Vlastně jsme, Beruško."

Jejím tělem otřásl vzlyk, byla slabá a věděla to. Kocour se na ni nemohl dívat déle, bylo mu jí líto, ale nikdo ve světě nestojí o lítost.
Přisunul se k ní a objal ji, vypadalo to, že na to čekala, hned si ho do objetí přitáhla a nehodlala se ho pustit.
,,Promiň, že jsi kvůli mě přišel o možnost dostat Bee, teď budeme muset zase čekat další týden."
Pohladil ji jemně po zádech, bylo to nesmělé a opatrné, přesný opak Kocourova stylu. Dnešek byl zvláštní.

Tak moc se jí přál vyznat, říct jí, že ona je přednější než všechno na světě, že ji miluje, ale nedokázal to. Strach z toho, že by o ni přišel byl až moc velký.
,,Řeknu ti tajemství, broučínko."
Napjala se a přikývla.
,,Víš, Bee je taková roztomilá superhrdinka, milá a přátelská, nebylo těžký jí nenápadně na jojo přilepit sledovací čočku."
Odtáhla se od něj, po pláči ani stopy, otřela si vykulené oči.
,,Cože?!"
Neodpověděl na její otázku, pouze se samolibě usmál, věděl, že takhle ji překvapí, že si takhle získá její obdiv. Beruška měla ráda tento druh překvapení.
,,Chloe Burgeois." Řekl jen a Beruška měla co dělat, aby jí nevypadly oči z důlků.
Začala kroutit nevěřícně hlavou, ale Kocour ji zastavil.
,,Nevěř si, ale je to tak. Naše milá a usměvavá superhrdinka je ve skutečnosti marnivá a egoistická dcera starosty Burgeoise. Možná ti ještě během týdne dodám detaily, ale myslím si, že není třeba. Chloe zná každý v Paříži, určitě víš jak vypadá."
Tahle informace se nedala tak lehce rozdýchat.
,,Proboha, tohle budu rozdýchávat ještě hodně dlouho." Snažila se si ovívat tvář, ale moc to nepomohlo.
,,Mimochodem, Chloe Burgeois má tuto sobotu ples v hotelu Grand Paris, je to už třiadvacátý ročník, nechtěla bys, ehm co já vím, třeba zajít?"
Vycítila tam tu němou pobídku a začala být poněkud v rozpacích.
,,J-já nevím, myslím si, že už něco mám. Ty tam půjdeš?" Kocour ledabyle pokrčil rameny.
,,Nechci tam, ale pořád se rozhoduju i když teď, bez tvé přítomnosti se mi tam chce ještě méně. Navíc, nemáme pozvánku."
Beruška se sebevědomě usmála, což Kocour rozhodně nečekal.
,,Jsme její týmoví parťáci, nás tam bude chtít každej." Mrkla na něj.
,,Je to dokonalá příležitost se jí zbavit, ale abychom tam zase nebyli zbytečně oba nebo ani jeden, co takhle si dát kolem půlnoci sraz na  balkoně toho všeznámého hotelu?"
Přikývla, smutně se usmála a dodala:,,Hmm, bude to bolet, ale myslím si, že po tom plese už žádná Bee nebude."

Ano, ples byl dokonalá příležitost vzít Chloe Burgeois její miraculum.

Pěkný pondělní ráno 😊

Začínám si nějak všímat, že skoro do každého svého příběhu vtlačím ples 😅 nebo možnost, aby si ti dva zatančili. 😂😍

Děkuju za 1K😊♥ jste úžasní, ty komentáře od vás jsou skvělý👑

Dělá mi strašnou radost, když čtu jak vás ten příběh napíná, zajímá a máte ho rádi i když třeba shipu ladynoir tolik neholdujete♥😘
Děkuju