Byli jsme team

twenty two

Jedna věc se nedala Lišajovi odepřít, vytvářel neúnavné padouchy. I když jedna věc přeci jen Kocourovi hlavou vrtala, jak bylo možné, že Lišaj už tolik dní udržoval Marinette v chodu? Copak nemusel jíst ani spát, jeho kwami nemělo žádné potřeby?
Byl to začarovaný kruh, samé otázky, ale žádné odpovědi.

Byl na pokraji sil, snažil se udržovat Paříž v pořádku, ale bylo to jako snažit se udržet řeku na jednom místě. Kocour proskočil do svého pokoje otevřeným oknem. Zrovna se unaveně sesunul na pohovku a transformoval se zpátky, nespal už několik dní víc než dvě hodiny. Tuhle noc dokonce spal jen dvacet minut, ale držel se, dokud nebude nešťastná lady zneškodněna. A tady se objevoval další začarovaný kruh, potřeboval zničit padoucha, ale nemohl ublížit dívce, kterou miloval. Zaúpěl hrůzou, takhle nemohl dál žít.
Snažil se soustředit, ale hlas v jeho hlavě mu radil, že si má jít lehnout, že takhle nic nevyřeší. Plagg už mu dokonce usnul na rameni, ten věčně hladový, užvaněný kwami nyní potichu chrápal.
,,Odpočiň si, Plaggu, vydal jsi skvělý vykon."
Pohladil ho po hlavě a za nedlouho usnul.

Adrienovi nebyl očividně spánek dopřán, spal dvě hodiny, a pak ho probudil hlasitý výbuch. Rychle sebou trhnul a shodil chudáka Plagga, který teď vyletěl z pod pohovky.
,,Co to bylo?" Zeptal se Adrien vyplašeně.
Kwami pokrčilo rameny a ukázalo na otevřenou pusu, blonďák rezignoval a podal Plaggovi z šuplíku celý camembert.
,,Jez, zasloužíš si ho, hádám, že takhle vytížený jsi nikdy nebyl." Kwami nasadilo lhostejný výraz a na jeden hlt spolkl celý camembert, přitom ještě dokázal vrtět hlavou v jasném záporu.
,,Pleteš se, za druhý světový jsme s Cyrilem ničili týden v kuse tanky."
Adrien vykulil na kwamiho oči, z jeho minulosti nic nevěděl, a proto ho to tolik překvapilo. Chtěl něco říct, ale ozval se další výbuch a blonďák se musel vzpamatovat.
,,Nebudeme sice ničit tanky, ale náročný to bude, Plaggu, drápky!!"

A zase vyskočil z okna, nedostal se však daleko. Byl necelých sto metrů od své vily, když ji spatřil. Dech se mu zadrhl v krku, spotily se mu dlaně a on najednou nemohl svobodně uvažovat, všechno se točilo kolem ní. Jeho mozek vůbec nebral na vědomí, že je z ní padouch lačnící po jeho miraculu a taky po všech ostatních. Těžce polknul. I tak mu vzala dech, byla nádherná.
Stál na místě jako zamrzlý v čase, neschopen se hnout. Koutkem oka ho zaregistrovala a hned byla u něj, podle se usmívala a v očích jí plály fialové plameny. Ty oči, děsily ho.
Třesoucíma rukama zmáčknul nenápadně za zády tlačítko, které volalo ostatní superhrdiny do akce. Modlil se ať Rena přijde brzy, protože tohle nezvládal už teď.
,,Vida vida, Černý Kocour, jeden z posledních superhrdinů, kde máš tým?" Rozesmála se, přejel mu mráz po zádech, když v tom smíchu poznal ten Beruščin. Otřáslo jím to.
,,N-nech toho." Nedíval se na ni, zatínal čelist a z celého srdce si přál ať přijde Rena.
,,Ale copak Kocourku? Zaslechl jsi hlas svého svědomí? Lituješ svých chyb? Zabíjí tě myšlenky a vzpomínky?" Přišla k němu blíž, téměř se dotýkali. Pak se ho dotkla, nejdříve se setkaly jejich nohy a už v tom momentě Kocour věděl, že tohle nepřežije. Nešťastná lady měla na tváři zlý úsměv, bál se co přijde dál. Natiskla se na něj a přejela mu prstem po čelisti. Zatnul zuby a zavřel oči. Dýchal zhluboka, srdce mu bušilo jako splašenému koni. Nemohl se hnout, natlačila ho k nízké zídce na kraji domu, pod nimi byla silnice a cesta k hodně rychlé bolestivé smrti.
,,Vzpomínáš si, že?" Palcem pohladila jeho rty a on se držel, aby nezapředl. Pokud to šlo, natiskla se k němu ještě víc.
,,C-co j-jsi sakra zač?" Marinette se s překvapeným úsměvem odtáhla, aby na něj mohla hodit nechápavý pohled.
,,Já jsem tvá milenka, tvá láska, tvá noční můra, záblesk tvých vzpomínek, tvá chyba, tvé svědomí. Jen tvá Malhera." Z jejích slov mu přejel mráz po zádech, byla stvořená k tomu, aby ho zničila. Byla jeho stínem, který neodejde dokud on nepadne, byla jeho neštěstí.  Stala se z ní jeho Nemesis. Osud si s ním krutě zahrál.
Nemohl dýchat, byl roztřesený a mlžilo se mu před očima. Chvílemi viděl nešťastnou lady dvakrát, jeho zbystřené smysly klamaly.
Začínala ho obklopovat černá mlha, došlo mu, že to je její kouzlo. Obtáčela se kolem něj jako had, který chce spolknout svoji kořist. Děsilo ho to, cítil se uvězněný, chtěl ven, ale nemohl se ani hnout, nohy mu přirostly k zemi. Naštval se, nemohl před Malherou vypadat jako slaboch, to jméno se mu nezamlouvalo, vůbec nesedělo pro tak milou dívku, kterou normálně byla, pro něj i teď byla Marinette Beruška a jeho dáma v jedné osobě.
Zavřel oči a přestal vnímat černý vír, který se kolem něj začal tvořit, neslyšel už hučení uragánu, jen tlukot vlastního srdce. Pomalu se mu zvolňoval dech, jeho nohy se opět mohly hýbat. Se zavřenýma očima čelil jejímu kouzlu. Věděl kde stojí, i přes zavřené oči a hustou černou mlhu dokázal vycítit dva žhnoucí fialové body. Nejdříve se rozešel pomalu, ale následně zrychlil a udeřil do ní co největší možnou silou, ozvalo se děsivé křupnutí, nával vzteku z něj vyprchal tak rychle, jak se ztratila černá mlha. Rozhlédl se a pár metrů od sebe ji spatřil ležet na zemi, nehýbala se.

Kocour odhodil své zábrany a běžel k ní, ležela na břiše, proto ji jemně otočil na záda a dotkl se její bledé tváře. Zase jí propadl.
Na jeho tváři se usídlil ustrašený obličej plný bolesti. Z ničeho nic, otevřela zakumatizovaná Marinette oči, probodly Kocourovo srdce dvěma fialovými světly až mu přejel mráz po zádech.

Než se stihl vzpamatovat, ležel už na zádech a Malhera se skláněla nad ním. Ten její ďábelský úsměv, ona celá ho nutila vevnitř křičet bolestí. Najednou od ní nemohl strachy odpoutat zrak.
,,Copak, čiči? To jsi se o mě tolik bál? Hnulo se v tobě tvé neexistující svědomí?" Trýznila ho, snažila se ho zlomit. Zvláštní bylo, že čím víc mluvila a zraňovala ho svými slovy, tím víc v ní Kocour viděl Berušku. Z očí mu ztekla první slza hned následovaná druhou.
,,Koťátko pláče? Že by jen nějaké ty výčitky mělo?" Udělala na něj výraz hloupého kotěte a s ním se všechno zatočilo.

Vzlykl a nechal slzy téct proudem, nemělo smysl je zastavovat, na to nebyl dostatečně silný. Úsměv jí zmrzl na rtech a během vteřiny se změnil ve škleb. Zamračila se na něj, prohlížela si ho a on se začínal ještě více obávat její reakce. Byl paralyzovaný, neschopný se hnout.
,,Vážně nechápu, jak jsem tě někdy mohla milovat, vždyť na tobě není vůbec nic zvláštního."
To bodlo hlouběji než očekával.
,,P-prosím, vezmi si moje miraculum, je tvoje, bez tebe stejně nemá superhrdinství smysl, vezmi si můj prsten a nech mě jít, to jsi přece chtěla. Netrýzni mě tady těmito řečmi."
Řekl mezi vzlyky a ona se smála, tak krásně a šíleně, až z toho Kocoura bolelo srdce.
Ukázal jí ruku s prstenem a přidržel ji, aby ho sundala. Byl rozhodnutý s tím skoncovat, nadobro. Bez Berušky to stejně nemělo smysl.

Smířil se s tím, že Lišaj vyhrál.

Jenže to by v další vteřině nesměla Malhera odletět na druhou stranu budovy.

Zdravím😇

Jsem tu s další várkou kapitoly😍 konečně se někam posunujeme, i když ne moc😏

Pokud máte kdokoliv jakoukoliv teorii, sdílejte ji se mnou😱😂 chci ji znát, protože jste chytří a ty vaše myšlenkový pochody jsou skvělý😘♥