Byli jsme team

sixteen

Dramatická pauza a její následné zalapání po dechu. Ten pohled byl k nezaplacení, její zorničky se zvětšily a ona vůbec nevěděla jak má reagovat.
,,T- to je báječné!! Jak se ti to podařilo? Jsi genius, Kocoure." Vlepila mu pusu na tvář a znovu ho objala. Pak čekala až začne mluvit, byla tak natěšená a to si myslela, že dnešní den nemůže být lepší.
Nyní už jen seberou Reně miraculum a navždycky budou jen oni dva, nikdo jiný, jen Beruška a Kocour, jediní superhrdinové Paříže.
Do této chvíle to všechno bylo bez sebemenší chybičky, ale pak se to k Beruščině nevoli všechno začalo kazit.
,,Musím říct, že Rena Rounge byla opravdu tvrdým oříškem, pořádně jsem nevěděl kde a jak začít, ale pak jsem si začal spojovat myšlenky a vzpomínky. Jakým směrem pokaždé šla z našich setkání,v jakých částech města se chovala sebevědoměji a po takovýchto malých kouscích jsem postupoval. Zjistil jsem, že bydlí na Renard de rue disparu 14, mají dva balkony a tři střešní okna, takže jsem prostě pozoroval správným oknem. Zjistil jsem, že naše Lištička má dva mladší sourozence a její rodiče pochází z Jižní Itálie, matka pracuje jako skvělá kuchařka v nějakém hotelu a otec jako vychovatel v zoo. Je jí devatenáct let, studuje žurnalistiku. Nosí brýle a má dvě a půl dioptrie, váží padesát devět kilo, měří sto sedmdesát centimetrů a pokud chceš řeknu ti i obvod podpresenky." Usmál se, ale při pohledu na Berušku znejistěl, tvářila se tak, jakoby viděla ducha nebo možná ještě něco horšího. Úplně se ztratila v myšlenkách.
,,V pořádku?" Zamrkala a přikývla.
,,J-jo, jasně, pokračuj. Řekni mi jak se jmenuje, stačí mi její jméno." Litoval, že neví, co se jí honilo hlavou, protože ji to muselo dost vylekat.
,,Jmenuje se Alya Césaire."

A v tu chvíli Beruška málem omdlela, její dokonalý den se dokázal zkazit za neuvěřitelné dvě vteřiny, které stačily Kocourovi k vyřčení jména její nejlepší kamarádky, tohle byl konec.
Nemohla se mu ani svěřit, protože by ji určitě vypátral, všechno bylo v pytli! Nedokázala se soustředit, ba ani dýchat nezvládala.
,,Broučínko, co se děje?" Zvedl jí bradu, Kocour se starostí v očích. Zneklidnila ho, ale ona teď měla pocit, že jí skončil život, že už pořádně ani nemá smysl. Chtěla odstranit svoji nejlepší kamarádku, to bylo proti přírodě, nikdo nemohl chtít ať si vybere mezi Kocourem a Alyou.

Nechtěla ho teď opustit, zvlášť po tom, co všechno pro ni připravil a udělal, jak krásně se k ní choval a všechno ostatní, ale dostala se do nálady, že chtěla být sama. Cítila v sobě prázdotu, která musela přejít v samotě.
,,Kocoure, já-" dlouhá pauza, vůbec nevěděla, co chce říct,,jsem ti vděčná, ne, něco víc, musím ti tohle všechno nějak oplatit, ale já teď musím jít. Všechno si vyzvednu zítra, slibuju. Jen pro dnešek musím jít." Stihla mu ještě dát letmou pusu na tvář předtím než se s pomocí joja vyšvihla na zábradlí a pak rozbitými okny pryč do deštivé Paříže. Zamechala tam Kocoura dokonale zmateného s rukou napůl zvednutou jak se ji snažil marně zastavit.

Odešla jen tak tak, poslední co bylo, chtěla aby ji Kocour viděl plakat. Tentokrát však ne štěstím ani radostí, ale čistou zoufalostí.
Kocour toho pro ni udělal tolik, pět let pro ni dělal vše co jí na očích viděl a ona mu teď utekla a nechala ho tam úplně samotného, zmateného a se vším, co pro ni nachystal.
Takhle to skončit prostě nemělo.
Měla tam s ním zůstat do rána a Alya neměla být její nejméně oblíbená superhrdinka.
Rozbrečela se naplno, najednou jí přišlo, že jí život házel pod nohy samou špínu a nepřekonatelné překážky. Byla ráda, že jí déšť smýval všechny slzy, ale od jejích pocitů jí pomoct nemohl.

Začínala být pořádná bouřka, průtrž mračen jakou Paříž už dlouho nezažila, skoro jakoby vycítila Beruščinu náladu. Blesky osvěcovaly strašlivé výjevy noční Paříže, ze které šel strach. Vítr foukal, tak silný, že po ulicích poletovaly květináče, stoly z cukráren a další. Byla to strašlivá pohroma, Seina se nebezpečně vzdoumala. Eiffelva věž se vlnila, obrazně řečeno, pod tíhou blesků.

Beruška utíkala dál, vlasy jí zmokly a vůbec nic přes ně neviděla. Snažila se na nic nemyslet, soustředit se jen a pouze na cestu domů, která byla ještě daleká. Vítr s ní házel sem a tam, ale ona zatnula zuby a odhodlaně bojovala. Už nemohla couvnout, nemohla vrátit zpátky, protože tohle by Kocourovi jen tak nevysvětlila. Byla v pasti.

Chtěla si vykřičet hlasivky, zoufalství propadla už dávno. Odolávala nutkání se někde schoulit do klubíčka a brečet a brečet. Nemohla tomu prostě uvěřit, její nejlepší kamarádka byla taky superhrdinka, ale ani jedna na to za ty roky prostě nepřišla. Její život se začínal sypat jako domeček z karet, tohle Kocourovi nevysvětlí, protože by zjistil její identitu.

V tomto ohledu se Kocoura začínala bát, byl dobrý. Dokázal vypátrat Reninu identitu jen tak z ničeho, dokázal najít její dům podle vzpomínek, kudy se vydávala po boji nebo schůzích. Byl bystřejší a chytřejší než si myslela a právě proto se ho začínala bát, milovala ho, věřila mu, ale skutečnost, že dokázal z pozorování zjistit tolik informací včetně toho, jakou má velikost podprsenky, to ji zneklidňovalo. Naštěstí byli na jedné straně, nedokázala si představit, že by ti dva bojovali proti sobě, ona byla taktik a myslitel, ale Kocour byl pozorovací génius. Šel z něj najednou daleko věští respekt, byl důmyslný a i přes první pohled nenechával nic náhodě. To jak s přehledem zjišťoval identity ostatních, ji děsilo.

Utřela si slzy a na pár vteřin přestala dávat pozor na cestu. Do domu, na kterém stála uhodil blesk, lekla se a zkutálela se ze střechy na zem. Další salva pláče, cítila strašlivou beznaděj, už chtěla být doma v posteli s kakaem a čokoládovým croissantem čerstvě vytaženým z pece. Posbírala se ze země a s úlevou zjistila, že až na bušící srdce je všechno v pořádku. Byla jen trošku pohmožděná, ale stále odhodlaná dojít domů.

Rozhlédla se kolem, ulice byla plná papírových letáků, které volně polétávaly kolem. Kdesi v dálce houkal auto alarm, ale všude panoval jistý klid. Kostková silnice byla plná kaluží. Beruška to pro dnešek vzdala, domů to neměla dál než tři bloky. Ještě jednou zkontrolovala, zda- li někdo není venku, ale to byla pitomost. Bylo moc pozdě a škaredě, na to aby někdo byl venku. Oddechla si, rozhodla se nechat své problémy Berušky Berušce.
,,Teček dost." Povzdechla si a chytila unavenou kwami do dlaní, strčila si ji do kapsy a rozběhla se po ulici. Opravdu neměla náladu se s ní bavit.
Teď už byla Marinette téměř u svého domu, byla zadýchaná, bolelo ji v krku a z toho pláče byla daleko víc unavená. Opravdu měla pocit, že se jí zhroutil život, ale vždycky mohlo být hůř.

Zpomalila a nyní už jen rychlejším krokem šla silnicí, když v tom za sebou uslyšela, jak něčí bota šlápla do kaluže, takový ten plácavý zvuk. Srdce se jí rozbušilo, neměla ponětí kdo to je. Snad ji neviděli při transformaci, tak moc si střežila svoji identitu. Zavřela oči a odmítala se otočit, raději ještě zrychlila a jen koutkem oka se koukla směrem za sebe. Nikde nikdo, ale to ji neujistilo.
Zanedlouho zaslechla šustění, nějaká látka se otřela o dům. To už se dopálená a odhodlaná otočila směrem k narušiteli. Nechtěla, aby ji teď někdo viděl. Uvnitř byla zlomená, brečela a ze všeho na světě nejvíc si právě teď přála být sama. Mohl to být nějaký zloděj, ale ona pět let s takovými bojovala, věřila, že by se ubránila dobře. Fyzicky se připravovala na nejhorší, stála tam a snažila se něco vyčíst z deště a tmy před sebou. Psychicky ji nikdo připravit na nejhorší nemohl. Nevěřila tomu, spíš tomu ani věřit nechtěla. Přimhouřila oči a udělala jeden krok dopředu.
,,Kocoure?"

Zdravím😇

Konečně je pátek lidi!!♥🎉😍
No, a vy budete pokračování vědět až v neděli😈

Opravdu si myslíte, že Marinette sleduje Kocour? Nebo ji chce snad někdo přepadnout? Nebo se jí jen něco zdálo a nikdo ji nesleduje? 🤔 kdo mě zná, ví, že možné je všechno😈♥

Spřádejte teorie, přátelé😂