Byli jsme team

twenty four

Útoky zničeho nic přestaly a Adrien ještě nikdy nebyl tak rád za kvalitní dvanácti hodinový spánek, byl tak unavený, že se mu nezdál ani žádný sen, jeho stav byl spíš podobný bezvědomí než spánku. Už dlouho se necítil támhle odpočatě, byl přímo znovuzrozen.
Ráno si dal dlouhou teplou sprchu a užíval si ji, v poslední době se naučil užívat si momentů dokud trvají, protože mohou dosť lehce přestat. Na jeho tváři se usadil drobný úsměv, po vydatném spánku se člověk musí usmívat, i kdyby věděl, že umře.

Malhera si dala dva dny pokoj, sice byl klid, ale Adrien teď měl čas nad svými myšlenkami přemýšet, neustále se vracel k jejich hádce, k tomu jak po něm hodila miracula, jak se ho zakumatizovaná dotýkala a posmívala se mu. Všechno si dokázal vybavit naprosto živě. Z jeho vzpomínek mu běhal mráz po zádech, některé ho děsily, jiné doháněly k šílenství.

Rozhodl se si zahrát na piano, přišel k obrovskému černému křídlu, které měl v pokoji a letmo se ho dotkl bříšky prstů, zastudilo to. Na černém laku byla menší vrstva prachu, jen důkaz toho, jak moc ho role superhrdiny vysilovala a brala mu veškerý volný čas. Už si ani nepamatoval jak dlouho si jen takhle nesedl za piano a nezahrál si pro radost, rozhodl se to nyní udělat, pro všechny případy.
Kožená stolička ho při dosednutí zastudila až mu přejel mráz po páteři směrem nahoru. Pomalu a elegantně odkryl poklop a znovu vystavil klávesy světu. Bylo to tak strašně dávno, co naposledy hrál. Zhluboka se nadechl, nevěděl, co bude hrát, ale to ani  znát nepotřeboval, dokázal si skládat za chodu. První prsty se dotkly kláves, Adrienovy prsty úplně brněly napětím, chtěl ze sebe všechnu tu energii dostat.

Celým jeho pokojem, ne-li přímo domem, se prořítil první akord jako hurikán. Byl hlasitý a hluboký až dunělo v kostech. Potom začaly Adrienovy prsty kmitat rychle jako křídla kolibříka. Kdyby ho někdo sledoval, oči by mu přecházely. Melodie byla něčím známá, ale blonďák si ji vedl podle sebe. Kdysi dávno, když mu zemřela matka, zjistil, že hudbou se dají skvěle vyjádřit emoce a to stejné dělal i teď. Z pod jeho prstů unikal všechen vztek, smutek, lítost, beznaděj, lhostejnost, úzkost a strach. Všechny ty pomotané pocity, do jedné velké koule, se snažil dostat ven. Ostatním by mohl od pohledu připadat jako skvělý virtuóz, kdyby nebyl jen v kalhotech od pyžama a a neměl by mokré vlasy ze sprchy. On si spíš, ale připadal jako opuštěný tulák, který se marně snaží najít cestu zpátky do svého života, připadal si jako tragický umělec, který později přejde k drogám. Vůbec se necítil jako pařížský model a idol všech dívek a kluků.
Děsilo ho, že už vlastně ani neví kým je.

Už oblečený v normálním oblečení vyšel z pokoje, v tomto domě se nehrálo na pocity, proto nasadil po tolik let trénovanou chladnou masku a sestoupil ze schodů, aby se mohl sám najíst u obrovského stolu. Ne poprvé za jeho bídný život se i ve velké místnosti cítil stísněně, jako by stěny na něj tlačily.
Vzpomněl si jak krásně a příjemně se cítil v pokoji Marinette, když kradl miracula. I když tam setrval jen pár sekund, ten pocit v něm zůstal doteď. Takový příjemný a hřejivý pocit, že je vše v pořádku. Už ho neznal.

Koutkem oka zahlédl Nathalie jak si hledí vlastní práce, pousmál se. Sekretářka byla stejně chladná jako jeho otec a Gabriela byl z kamene asi jako jejich mramorová podlaha. Zřejmě měl všechen cit po matce a ne poprvé litoval, že si ji příliš nepamatuje. Vzpomínky bledly, i když přísahal, že si ji zapamatuje navždy. Slovo navždy lhalo ve všech ohledech, vždycky.

Dojedl snídani, nechtěl být v téhle místnosti déle než bylo třeba. Nechtěl být v tomhle vězení déle než musel. Potřeboval na vzduch.
Rychle běžel do svého pokoje, bral schody po dvou, ba ne po třech. Ještě zadýchaný za sebou zavřel dveře a oddechl si. Zrovna teď nepotřeboval vidět otcův pohrdavý výraz ani rádoby lítost Nathalie. Přál si vřelý úsměv, jedno přátelské objetí, letmý dotek blízké osoby.
Málem se z té úzkosti rozbrečel.