Byli jsme team

nineteen

A bylo to tu zas, ten strašlivý nával melancholie. Adrien si nikdy moc nezakládal na minulosti, ale od toho osudného večera bylo všechno jinak. Přímo se utápěl v nostalgii, lidi okolo sebe nevnímal, ne že by jich okolo něj bylo hodně. Svého otce už vlastně neznal, Nathalie se sice nad ním někdy slitovala a na svém vždy chladném obličeji vykouzlila o něco méně kamenný úsměv. Nepomohlo to, i tak věděl, že za tím zdánlivým úsměvem se neskrývá žádná emoce. Přišlo mu, že v tomhle domě byl jediný, kdo něco cítil, což bylo v jeho rodině zřejmě špatně. Celý on byl špatně, začínal chápat, proč se jeho otec pocitů stranil, kdo necítí, neublíží si. Bylo to sobecké, kdyby byl Adrien normálně při smyslech, ani by na to nepomyslel, ale po probdělé noci a hodinách strávených koukáním na beruščí miracula v naději, že se pro ně Marinette vrátí, se z něj pomalu, bez jeho vědomí, stával jeho otec.

Seděl u televize, nic už ho nebavilo, dříve by se jen tak ve volném čase šel proběhnout po střechách, ale neměl na to náladu a přišlo mu, že už na to nikdy nebude mít náladu, protože ta odešla společně s ní.
V televizi hrál nějaký televizní kanál, kterému Adrien stejně nevěnoval moc pozornosti, sedl si na piano a s jistou dávkou melancholie, která mu začínala být pomalu vlastní, začal hrát tesklivou melodii. Z pod jeho prstů vycházely plynulé tesklivé tóny a rozléhaly se po pokoji, naplnily každý kout smutkem, který cítil i on.
Úplně se do těch tónů ponořil, hrál, co ho napadlo, co si žádalo jeho srdce. Byly slyšet úryvky Mozarta, Händela i Beethovena, pozorný posluchač by tam našel všechny ty pocity, které se tam ukrývaly a Adrien je nemohl vyjádřit jinak. Skrýval jich mnoho příliš dlouhoa teď se mu kvůli nim hroutil život jako domeček z karet.

Přerušilo ho až vysílání z televize, periferním viděním totiž spatřil povědomou tvář. Hudba skončila asi tak rychle jako začala, pouze vzduch téměř vibroval všemi uvolněnými emocemi. On už však věnoval všechnu svoji pozornost televizi, kde běžely naléhavé zprávy. Málem přeskočil piano, jak se snažil dostat se co nejrychleji na pohovku.

Přes půl obrazovky byl obličej Marinette, možná tak rok zpátky. Usmívala se tam a vypadala uvolněně. To ještě byla šťastná, napadlo ho. Už si všiml svých negativních myšlenek, ale nehodlal s nimi nic dělat, raději se pořádně zaposlouchal do hlasu Nadji Chamackové, která narozdíl od Marinette vypadala ustaraně.
,,Naléhavé hlášení pro Paříž, od včerejšího odpoledne se postrádá devatenáctiletá dívka, kterou můžete vidět napravo ode mě. Její celé jméno je Marinette Dupain-Cheng, vysoká je přibližně sto sedmdesát centimetrů, je štíhlé postavy. Tmavé vlasy mívá často rozpuštěné nebo svázané ve dvou nízkých culících. Policie bude ráda za jakékoliv informace. Marinette, pokud tohle slyšíš, vrať se domů, nemá smysl utíkat z domu, žádný problém není tak velký, aby se nevyřešil, tví rodiče se bojí, chtějí, abys byla v pořádku. Pokud někdo z vás dívku viděl, kontaktujte policii nebo manžele Dupain-Chengovi na číslo-" a v tu chvíli to Adrien vypnul. Měl pocit, že mu srdce vynechalo několik málo úderů. Začal se potit, špatně se mu dýchalo a připadalo mu, že mu na bedrech leží celý svět. Byla to jeho vina a on to věděl, to bylo nejhorší, Marinette určitě utekla kvůli němu. Bál se si domyslet něco horšího, bál se vlastně jen přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát.
Chvíli ležel jen paralyzovaný na gauči a nedokázal se pohnout. Hlavou se mu honily ty nejhorší scénáře, myšlenky se ho snažily udolat. Po celém těle měl studený pot, přerývaný dech byl mělký a nepravidelný.
Nedokázal si představit, že by se dívce, kterou miloval, něco stalo.

Měl pocit, že takhle rychle z domu ještě nikdy nevyběhl, přemýšlel zda-li se má transformovat do své superhrdinské podoby, byl tak rychlejší, ale Marinette ho nenáviděla.
Nakonec se to rozhodl risknout, někde se v rychlosti proměnil a po střechách, kde bylo výrazně méně lidí, se rozběhl k pekárně Dupain-Chengových. Celou cestu se nemohl zbavit nepříjemného pocitu v žaludku, srdce mu tlouklo rychleji než kdy předtím. Nemohl ani popsat, jak moc se bál.
Naposledy přeskočil přes střechu a dopadl na všechny čtyři přímo před vyhlášenou pekárnu. Rozhodl se to vzít tou nenápadnou cestou, pomocí tyče vyskočil na balkon a rozhodl se vydýchat. Trošku ho to vzalo, když si uvědomil, že stojí tam, kde dřív stávala ona, že je na místě, kde by si hodiny mohli povídat, kde se mohli společně smát, ale ne, Kocour to musel jako vždy pokazit. Povzdechl si a rychle všechno vyhnal z hlavy, tohle mu nepomůže najít Marinette.