Byli jsme team

twenty seven

Adrien už nevěděl jak dál, znuděn svým životem se opíral o okno, hlavu měl položenou na ruce a koukal se na špičky svých nohou. Kdysi si myslel, že jen sebere miracula třem hrdinům a on s Beruškou budou sami, jenže sebrání miracul a zjištění identit pouze vyvolalo řetězovou reakci.
Dnes nešel do školy, ani včera ne, nevydržel by tam déle jak dvacet minut. Všude na něj bylo příliš lidí, byl zvyklý tančit na pódiu, chodit po mole i účinkovat v neustálých reportážích o superhrdinech a podobně, na život v hledáčcích objektivů si zvykl, ale poslední dobou mu chybělo sebevědomí. Povzdechl si, události posledních týdnů mu sebraly všechno, všechno si to zkazil. Nenáviděl se, připadalo mu, že neustále padá do nekonečné propasti a cesta ven je jediná. Smrt.
Otřásl se, tak špatně na tom nebyl. Odlepil se od okna a raději si šel jako tělo bez duše lehnout do postele. Cestou zavadil o svoji zeď polepenou Beruškou, spolužáky a lidmi z divadla, módních přehlídek a podobně. Koukal se na tu zeď dlouho, ale ať hledal, jak chtěl, nenašel žádného pravého přítele, samé falešné lidi. A Beruška. Při pohledu na její úsměv na fotografii se mu zatočila hlava, tenhle úsměv už mu nikdy nebude patřit. Chytil se za hlavu, byl kretén! Chtělo se mu křičet stejně hlasitě, jak na něj dorážely vzpomínky v jeho hlavě. Nejradši by utekl pryč, ale nemohl.
Svalil se na postel a slepě koukal do stropu, myšlenky ho pohlcovaly, dostávaly se mu pod kůži a nenechávaly ho ani na okamžik vydechnout.

Očima zavadil o svoje miraculum, nepříliš nápadný stříbrný prsten. Teď se mu hnusil, nejradši by ho vychodil, ale mohl by riskovat zkázu. Jeho největším přáním bylo, aby jeho superhrdinství z jeho života odešlo. Nenáviděl být Černým Kocourem, po tom všem co udělal se mu to hnusilo. Plagg se dnes neukázal, včera se s ním Adrien pohádal, byl teď straně citlivý a háklivý na všechny věci ohledně úplných maličkostí jako byla studená strana polštáře, proto udělal Plagg jedinou chytrou věc, která ho kdy napadla, zmizel. Adrienovi to bylo úplně jedno, Plagga měl vždycky rád, ale začínal se až příliš utápět v nostalgii. Začalo mu být všechno lhostejné, nehodlal se ničím zabývat, vše mu bylo jedno, protože život už neměl smysl.

Když se ozvalo klepání na dveře, Adrien už byl jen pomalu se rozkládající zombie ležící na stejném místě už několik hodin.
,,Pane Agreste, přišla vás navštívit nějaká dívka, prý kamarádka, pustím ji za vámi." Než se k němu ta informace dostala přes jeho zmatený tok myšlenek, byla Nathalie pryč. Adrien překvapeně zvedl hlavu. Marinette ho přišla navštívit? Chce zpátky miracula? Chce omluvu? Proč sakra přišla?!
Začal zmatkovat, ale poté se uklidnil, protože věděl, že to ona není. Přistoupil k oknu a koukal se ven, ruce měl spjaté za zády a přál si, ať jeho myšlenky navždy zmizí. Neuvědomoval si, jak moc je právě teď podobný svému otci.
Ozvalo se drobné zaťukání a vrznutí dveří, neotočil se, nechtěl dotyčného vidět ať to byl kdokoliv. Pokud to totiž nebyla Marinette, byl by zklamaný.
,,Ahoj, Adriene, hádám, že jsi čekal někoho jiného a teď jsi zklamaný, ale pojďme si promluvit." Hlas zněl naléhavě a prosebně, byl mu povědomý, ale odkud? S povzdechem se otočil a stanul tváří tvář Alye Césaire, své bývalé spolužačce a jeho poslední superhrdinské partnerce.
Nemluvil, bál se, že ztratí hlas, raději jen ukázal na černou pohovku, aby se Alya posadila.
Oba tak učinili a nastalo trapné ticho.

,,Eh, poslyš, Adriene, nejspíš bychom si měli promluvit." Jemně se dotkla jeho ramene a zkusila se jemně usmát. Adrien byl jako skála, přišlo mu, že v něm už nezbyla žádná emoce.
,,Není i čem mluvit, Alyo, přišla jsi zbytečně." Protočila oči, ale neměla mu to za zlé, protože věděla, že je až příliš raněný.
,,Ani to na mě nezkoušej, prosímtě, vím, že jsme se nikdy moc nebavili, ale poznám, když někdo potřebuje pomoct. Zažíváš strašný období, musíš být emočně vyhrocený a já jsem tady, abych ti pomohla. Zvlášť, když jsi zjistil, že tvůj otec je Lišaj."
Dodala opatrně, bála se jeho reakce. Myslela si, že vybuchne, vyžene ji pryč, začne křičet, brečet nebo cokoliv, rozhodně si nemyslela, že zůstane v klidu sedět bez jakéhokoliv výrazu.
,,Mně to je už všechno jedno." Řekl potichu, díval se do podlahy a celkově vypadal, že je myšlenkami mimo sebe.
Alya ho jemně a rozvážně vzala za ruku, s překvapením v očích se na ni kouknul. Potom začal hypnotizovat svoji ruku, lidský dotek, někdo se ho dotýkal. Zvlhly mu oči, nevěděl, že i obyčejný dotek ho dostane na kolena.
,,Ach tak." Podívala se na něj Alya, ale on uhnul hlavou, aby neviděla jaký je slaboch. V další půlvteřině skončil v jejím objetí.
,,Adriene, vím, že to je nesmírně těžký, ale neutápěj se v tom sám, jsem tu s tebou. Nebreč, bude to dobrý, uvidíš, spraví se to." Jenže Adrien jí nevěřil.
,,Mně už nikdo nepomůže." Utřel si oči, ale neodtrhl se.
,,To není pravda, já tu jsem pro tebe teď, Adriene, vzmuž se trochu. Vím, že tě teď ranila jedna věc za druhou, ale musíš to přeskočit a jít dál. Dojal tě i dotek mé ruky."
Konečně se odtrhnul, aby na ni lépe viděl. Nevzlykal, ale oči měl úplně rudé.
,,Je toho na mě moc, Alyo, vysává to ze mě duši, jsem ten nejosamělejší člověk na světě a přijde další rána, jako by to všechno nestačilo. Můj otec je největší hajzl v Paříži a já proti němu bojoval pět let, rodinu si nevybereš, ale ono to bodne hluboko jako nůž." Brunetla jen smutně přikyvovala, bylo jí jasné, že je na tom Adrien zle.
Mlčela, protože nevěděla, co říct dál.

,,Je Marinette v pořádku?" Oči se jí rozšířily obdivem, ten kluk byl emocionálně v háji, ale i tak se zajímal o Marinette, holku, která ho zlomila a udělala z těch trosku jakou je teď, i když nevědomky.
,,Ten den jsem ji odnesla k ní domů a zůstala u ní celou noc. Kolem půlnoci se probrala z bezvědomí, je v pořádku a vůbec nic si nepamatuje. Poslední, co mi řekla bylo, že jste se ošklivě pohádali den předtím. Řekla jsem jí, že byla téměř dva týdny zakumatizovaná, vlastně jsem jí řekla úplně všechno." Adrien se vylekal.
,,Takže ona ví, že-" ale to už Alya vrtěla hlavou v jasném nesouhlasu.
,,Ne, to ne. Rozhodla jsem se zachovat tajemství, už teď má výčitky svědomí, i když je naštvaná. Řekla jsem jí jak bledě to s tebou vypadalo, ale o identitě ani slovo. Dost by ji ranilo, kdyby zjistila, že kluk, ke kterýmu něco cítila ji takhle zradil." Adrien polknul, tohle se mu nelíbilo. Oddechl si, že je Marinette v pořádku, ale už se na ni nebude moct nikdy ani podívat.
,,Děkuju, děkuju za všechno, co pro mě děláš." Snažil se usmát, ale nešlo mu to, místo toho se mu opět zaleskly oči.
,,To je v pořádku, kdyby sis chtěl promluvit o pocitech, nebo tak, řekni, ráda ti pomůžu se toho zbavit, aspoň částečně. Od toho jsou přátelé."
,,Přátelé? Jako my dva?" Překvapeně na ni zamrkal a ona se na něj jen usmála.
,,A co sis myslel? Že jsme milenci?" Ušklíbla se a mrkla na něj.

,,Alyo, měl bych na tebe asi jedno přání." Řekl tiše, chvíli se bavili o Lišajovi. Adrien se zminil, že spolu s otcem nemluví. Věděl, že to bude trvat dlouho než zase spolu ti dva promluví, ale byl to v jeho chvíli asi nejmenší problém.
,,Řekni si, co chceš, ráda pomůže pokud to bude v mých silách." Mile se usmála až Adriena bodlo u srdce. On ji tak podcenil, ještě, že s ním zůstala. Adrien se podíval na prsten na své pravé ruce. Chvíli jen sledoval jak se matně leskne a bez jakékoliv emoce ho sundal.
,,Na, vezmi si ho, já to miraculum nechci už nikdy vidět. Prosím, vezmi si ho a najdi si nový tým, klidně ti i řeknu identity všech ostatních, ale prosím, zbav mě toho prokletí, nechci ho už mít déle, nesnesu ho." Podával jí ho, odvrátil hlavu, aby se nemusel dívat, ale nic se nedělo.
Když se jejich oči znovu střetly, spatřil u Alyi ve tváři smutek.
,,Adriene, já- nemůžu, je to taky jeden z hlavních důvodů, proč jsem přišla. Já- já jsem ti je přišla vrátit." Otevřela malou kabelku, které si doteď blonďák nevšiml a vytáhla tři miracula, otočila mu dlaň a k jeho miraculu nasypala další tři. Nemluvila, protože ta chvíle říkala vše za ni.
,,Dlouho jsem o tomhle přemýšlela, protože vím jak ti je, připadáš si sám a teď tohle, ale už mi to nepřijde správný, nepřipadám si jako správnej superhrdina, když vím, co všechno za náma je. Navíc, připadala bych si navíc." Adrien na ni chvíli nechápavě koukal, co se to s jeho životem dělo?
Alya si sáhla ke krku a pomalu si odepla svůj náhrdelník. Se smutným obličejem mu i poslední miraculum pomalu vložila do dlaně.

Užívejte víkend,lidi😅😇

Konec se rychle blíží a pořád tam je spousta ozevřených věcí😍🤔

Děkuju moc za 5K přečtení !!♥😱 jste neuvěřitelní, mám vás mooc ráda😇

Jak hodnotíte Alyin čin, že odevzdala miraculum a nechala v tom Kocoura samotného?🤔 teď je už úplně sám😈🙃

Prosím, zkontrolujte si pořadí kapitol a dejte mi vědět jestli to je v pořádku, protože mně se z nějakého důvodu přehodila 26 a 27 a nejde to vrátit 😕

No nic, tešte se na pondělí 😘 zatím!!