Byli jsme team

twenty nine

Život se dokáže člověku zhroutit jako mávnutím kouzelného proutku, poznal to Adrien a nyní i jeho otec.
Poprvé to přišlo, když oba ztratili milovanou osobu, manželku a matku Emily Agreste. Gabriel na ni nikdy nezapomněl, byla jeho múzou, jeho inspirací, vášní i láskou, byla jeho svět, který byl bez ní až příliš krutý. Dal by cokoliv, aby ji měl zpátky.
Když teď na to vzpomínal, chtělo se mu po tolika letech opět brečet. Dlouho nedal najevo své city, ale pět let se snažil získat ta dvě prokletá miracula a vrátit svému synovi matku. Tak dlouho Adriena od sebe odstrkoval, že ho nyní musí nenávidět. Taky by se nesnášel, v jejich domě už se dávno zapomnělo na teplý žár jakékoliv příjemné emoce, to Emily vždycky přinesla radost do tohoto chladného, mramorového sídla. Některé její vnitřní světlo zdědil i Adrien, možná proto dělalo jeho vlastnímu otci takový problém se na něj koukat. V každém milimetru v něm viděl Emily a zevnitř ho to stále ničilo víc, než by si přál.

Už několik hodin nedělal nic jiného než, že stál u okna nebo přecházel po své pracovně a utápěl se ve vzpomínkách. Čeho všeho byl schopen pro oživení své ženy.
Surově zmlátil svého syna, svého jediného potomka a památku krásy jeho ženy. Ještě teď, když zavřel oči, mohl slyšet, jak jeho tyč praštila Černého Kocoura do zad.
Pomalu mu docházela jeho špatnost, že ničil Paříž celých pět let, že se z něj kvůli lásce stal strašný sobec.

Možná, jaký otec, takový syn.

Silou zvyku si sáhl ke krku, ale žádné miraculum tam nebylo, srdce mu poskočilo v hrudi. Už nikdy tam žádné nebude, jeho syn se o to postaral, zničil tisíce let starý artefakt i s téměř mimozemskou bytostí- jeho kwami. Nooroo ho varoval, vždycky ho varoval, že jeho úmysly špatně skončí, bohužel už neuhádl pro koho z nich.

Gabriel si nadzvedl brýle a jemně si prsty osušil koutky očí, možná byl slaboch, ale konečně mohl v klidu spát. Nemusel si lámat hlavu nad dalším padouchem Paříže, nemusel nikoho psychicky ovládat, protože až teď si uvědomil, že ztrácel část sebe, přesně jak ho Nooroo varoval. Povzdechl si a v duchu se okřikl, takovýto smutek si nemohl dovolit, žádná nostalgie nebyla povolena. Musel být silný, protože si to žádaly okolnosti. Zhluboka se nadechl a vyčerpáním zavřel na několik sekund oči.

Pořád před sebou viděl ten zlomený pohled Černého Kocoura a vzpomínal si, jakou měl z toho radost, ale karta se rychle obrátila. Před očima stále živě viděl to zoufalství svého syna jak s překvapením vyvolává sílu ničení a navždy zbavuje svět motýlího miracula. Černý Kocour je jeho syn. Ta myšlenka ho v hlavě bodala jako kudla v zádech. Rád by řekl, že se cítil podvedený, ale to on byl ten, který podvedl.
Adrien, jeho jméno se mu dostalo do hlavy, otevřel oči a narovnal se jak nejrychleji to šlo, jeho syn byl na dně a on se tu utápěl v myšlenkách na svůj bídný život. Zaklel.

Vyběhl ze dveří jako velká voda, ještě nikdy takhle neběžel, netušil ani, co řekne a snažil se věřit, že ho Adrien alespoň trochu pochopí a přijme. Modlil se, aby ho neposlal do háje, nechtěl být úplně sám.
Udýchaný a rozcuchaný doběhl do jeho pokoje, ale nikdo uvnitř nebyl. Vešel dovnitř, třásl se jako křehký stařec, dokonce si i tak připadal. V pokoji rozhodně Adrien nebyl, a když padl Gabrielovi zrak na otevřené okno, dovtípil se všeho.
Šel za tou dívkou, za Beruškou. A kupodivu ho tato myšlenka uspokojila a nechala v něm dlouhoztracený mír.

Něco lesklého na stole upoutalo jeho pozornost, přišel blíže a málem dostal srdeční zástavu. Jen tak uprostřed Adrienova stolu se válela všechna miracula až na jediné, Kocourův prsten. Viděl želví náramek, včelí sponu, liščí náhrdelník a Beruščiny náušnice, ty, které se snažil pět let ukořistit, málem u toho vydřel duši a nyní to vypadalo, že se mu miracula šla vysmát. Zaúpěl a dlouho se na ně díval, potom zavrtěl hlavou.
Jako Lišaj skončil, nyní chtěl opět být otec, módní návrhář a soustředit se na opravdu důležité věci. Přijmout realitu, že jeho manželka zůstane navždy zmrazena v čase, a že to asi tak bude i lepší. Dlouze si povzdechl a opustil Adrienův pokoj, který nebyl jeho královstvím a on se nyní cítil provinile, že ta miracula vůbec objevil.