Byli jsme team

eighteen

Ráno bylo smutné, Paříž nic nevěděla, neměla ani zdání o tom, co se předešlý večer stalo.

Černý Kocour seděl na Eiffelově věži zahleděný do dálky, na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby jeho tvář nezdobily slzy. Snažil se nechat si vážnou tvář, vůbec si nepřipadal dospěle, když brečel, připadal si slabý. Poslední dobou toho na něj bylo asi až příliš. Hlavou mu vířilo tisíce myšlenek, ale ani jedna jediná se na chvíli nezastavila, aby osamělému hrdinovi dělala společnost. Z kapsy svého obleku vytáhl dvě malé černé náušnice. Vypadaly smutně, bez života.
Jejich majitelka se jich zřekla, hodila je po něm v záchvatu vzteku a odmítla si je vzít zpět. To Kocoura bolelo asi nejvíce, skutečnost, že už ho nepovažovala za nikoho důležitého ve svém životě.
Za oba dva obrátila list životní kapitoly, u které si přál, aby nikdy neskončila. Zhluboka si povzdechl a zavřel unavené červené oči. Snažil se zklidnit rozbušené srdce a vnímat jen lehký vánek ve vlasech. Pořád bylo vlhko a pod mrakem, ale déšť už ustal a mezi těžkými mraky se občas mihnul paprsek světla.
Začínala se ho zmáhat naprostá beznaděj, byl ve slepé uličce, v bludišti, ze kterého nevěděl jak ven. A hlavně byl sám, to ho trápilo asi úplně nejvíc, schválně odstranil všechny superhrdiny až vlastně nakonec zůstal úplně sám. Renu se rozhodl nepočítat, protože ta se už neukázala pěkně dlouho.
Nakonec se nějak aspoň na chvíli zbavil všech těch chmurných myšlenek a pomalu vstal. Pohled na Paříž ho začínal bolet, už ho netěšil jako dřív, nic už ho netěšilo jako dřív. Pocta být Černým Kocourem se v jeho očích pomalu měnila ve strašlivé břímě.

,,Řekni mi prosím, co mám dělat, Plaggu." Svalil se na pohovku unavený Adrien, dlaně si frustrovaně pritiskl na oči a usilovně přemýšlel. Neviděl však žádné jasné východisko z této situace.
,,Možná ti něco povím, až mi konečně do pusy doručíš pořádnou porci camembertu. Co ty na to?" Blonďák si ještě víc povzdechl, jeho kwami mu nikdy moc nezlepšovalo náladu, ale dnes už byl tak na dně, že si myslel, že horší už to fakt být nemůže.
,,Prosím, Plaggu, aspoň pro dnešek mlč. Dneska fakt nejsem zvědavej na tvoje kecy o jídle. Chtěl jsem jen vést normální konverzaci s přítelem, s někým, kdo mě zná a se svými mnohaletými zkušenostmi by mi mohl poradit." Kwami vypadal naprosto nezaujatě, zelené oči měl přivřené až skoro zavřené a hraně zívnul. Adrienův proslov na něj neudělal žádný dojem.
,,Hele, ty jsi to zpackal, musíš najít i řešení, chápu, že na tyhle věci tu je spíš Beruška, ale budeš to muset zvládnout. Máš k dispozici dvě identity, musíš přece najít způsob jak získat zpátky její uznání." Adrien nakrčil obočí a podezíravě se kouknul na Plagga, který se jeho pohledu vyhnul a radši čenichal všude kolem.
,,Tohle mi na tebe nějak nesedí, tys to už nějakému Kocourovi radil, viď? Někdy v minulosti se stalo to samé!! Jak se to vyřešilo, prosím Plaggu!" Najednou měl malý kocourek všechnu modelovu pozornost, jeho zelené oči úplně zářily vzrušením.
,,Nevím ti, Adriene, řekl bych, že to je nějak předem dané, protože každý Kocour v historii Berušku naštval, někdy to zašlo ještě dál než ztráta miracul, taky podle toho vypadají dějiny lidstva."
Blonďák překvapeně zamrkal, tohle rozhodně nečekal. Každý jeho předek musel čelit tomu samému problému, to ho kdovíproč uklidňovalo.

Marinette byla už od rána těžce v depresi, nejen že se probudila kvůli hlásku, který ji vzbudil, a pak si vzpomněla, že její kwami ji už nikdy vlastně budit nebude. Na mysl jí vyskočilo úplně všechno, co provedla a co udělal Kocour. Měla to ještě v živé paměti a ty vzpomínky neskutečně bolely. Nebylo jí vůbec dobře, měla pocit, že na ni určitě něco leze, protože večer v dešti jí rozhodně na zdraví přidat nemohl stejně asi jako probrečená noc a vymodlený spánek někdy v ranních hodinách.

Seskočila z postele, zasedla si za stůl a z šuplíku vyndala dvě ukradená miracula. Cestu superhrdinky měla stále otevřenou, ale ji to přešlo. Po dlouhém přemýšlení mezi pláčem, jí došlo, že jako superhrdinka tvoření a štěstí by už nikdy nemohla být šťastná. Kdyby se dál nutila do bytí někým, kým vlastně už být nemohla, ublížila by Paříži ještě víc.
Na Kocoura myslet nechtěla, moc jí to nešlo, protože ho stále měla plnou hlavu, ale pokaždé když její myšlenky zabloudily jeho směrem, radši si začala čmárat na papír, aby bolestivé myšlenky zapudila do pozadí.
Rozhodla se, že už pro jednoho konkrétního superhrdinu nebude ronit slzy, bylo jich dost na spoustu let dopředu. Umínila si, že bude silná a nebude brečet kvůli zbytečnostem. Ještě chvíli převalovala miracula v dlaních, a potom je vrátila zpátky do šuplíku. Trezor zatím nesehnala a zřejmě tomu osud chtěl, že z jejich nápadu sešlo.

Po dlouhém koukání na prázdnou nástěnku, kde visela jen fotka z maturitního plesu celé jejich třídy a fotka Marinette a Alyi jak se objímají, to vzdala. Odhodlaně vstala od stolu a rozhodla se jít si provětrat hlavu. Potřebovala dostat z mysli všechny ty vzpomínky nebo je alespoň dostat někam hluboko do podvědomí, aby jí pořád nevyskakovaly do popředí, chtěla se jich zbavit, protože jí přinášely jen bolest. Její máma jí na to kdysi doporučila jógu nebo meditaci. Dřív se tomu vysmívala, ale teď jí to přišlo dokonalé k uspořádání jejích problémů. Sice bylo pod mrakem, ale vítr foukal teplý, takže se Marinette rozhodla vyjít ven jen v bílém tílku a teplácích. Už nebyla superhrdinka, bylo jí jedno jak vypadá a jak se chová.
Sedla si na venkovní koberec, který si tam nedávno položila a pomalu se začínala zavírat do sebe. Zavřela oči a nechala mysl ať si volně putuje všude, kam se jí zlíbí.

Neměla nejmenší tušení, jak dlouho venku seděla, protože bylo pořád stejné světlo, slunce se schovávalo za mraky, které propouštěly jen zlomek toho tepla. Marinette se mírně otřásla zimou a protáhla se. Vstala a opřela se o zábradlí. Před sebou měla Paříž, město které tak dlouho chránila před zlem, pomáhala při různých katastrofách, znala se s policií a až do včerejška si myslela, že by se svého druhého života nikdy dobrovolně nevzdala. Hořce se pousmála, život dokázal být dost naivní a ironický.
Raději sklopila pohled na své květináče s maceškami, už dobrých pár týdnů kvetly a Marinette se na ně chodívala koukat každé ráno a večer, přinášely do jejího života radost z maličkostí. Při pohledu na jejich veselé barvy se usmála, byla vděčná za to malé rozptýlení, které jí dovolily. Ještě lepší nálada ji potkala, když si na jednu z těch nejkrásnějších květin sedl první motýl, kterého Marinette tento rok viděla.

Studené sklo chladilo Adriena do čela, byl vyčerpaný a to jen asi půl hodiny chodil sem a tam po pokoji.
Bylo téměř nemožné vymyslet cokoliv, jak by si zpátky získal Beruščinu milost, na lásku nemyslel, což ho bolelo. Nedokázal se soustředit, jeho kwami mu vytrvale a bez přestávky mlaskalo do ucha a stále něco mlelo o zralosti francouzských sýrů.
,,Plaggu, přísahám, že ještě jednou řekneš slovo sýr, camembert, vyzrálý, nasládlý pach nebo heboučká plíseň jako tvůj kožíšek a osobně se postarám o to, abys visel na zdi přibitý hřebíkem."
,,To by ti nepomohlo." Řekl jen nezaujatě Plagg, nikdy moc nedokázal chápat lidské emoce, vlastně se ani nesnažil. Dokud ho jeho vlastník krmil, dokázal být i celkem podle vlastních slov vstřícný. Což podle Adriena rozhodně nebyl.
,,Jsem kwami, Adriene, zapoj trochu tu věc v hlavě, které říkáte mozek. Dokážu se dostat z jakéhokoliv lidského vězení, pak jsou tu vězení pro kwami, které se říkají kouzlem, ale to bys musel mít velkou knihu miracul-" Adrien dál slyšel jen neurčité mlaskání, protože Plaggovi bylo úplně jedno jestli mu Adrien rozumí. A ještě si ten maličký potrhlý kwami myslel, že svému nositeli pomáhá. Opak byl pravdou, Plagg to rozhodně nikdy žádnému Kocourovi neulehčil.
Najednou však Adrienovi hlavou proskočila rychlá myšlenka. Jen se mihla v okraji jeho mysli a nechala ho chvíli přemýšlet o tom, co vlastně byla zač.
Rozzářily se mu oči vzrušením, když ji konečně měl. Konečně našel způsob, jak si získat zpátky Berušku. Přál si velké gesto a ještě větší dostal.
Plagg si dál něco vesele žvatlal, celý zalepený od camembertu, ale Adrien mu jednoduše zacpal pusu, aby se kwami nemohl ani pohnout. Tento rychlý chvat už měl za ty roky dokonale nacvičený, dělal to dost často k Plaggově nevoli.
,,Mám to, Plaggu!! Konečně jsem zjistil způsob, jak ji získám zpátky!!" Adrien si téměř poskočil radostí. Poprvé ten den se usmál, pořádně od ucha k uchu. Dokonce se usmál i na kwamiho.
,,Pokud to neobsahuje horu sýra tak se mnou nepočítej." Řekl umíněně, ale blonďák jeho slova ignoroval.
,,Udělám to, v čem jsem dobrý. Zjistím identitu posledního superhrdiny v tomto městě. Budu pátrat ve dne v noci pokud mi to má alespoň částečně vrátit Berušku!! Najdu ho a seberu mu miraculum, přišel čas zneškodnit Lišaje."

No vidíte, že jste to přežili, ani to nebolelo, že?😇😘

Chtěla bych moc poděkovat za 3K reads a 600+ komentářů, které se u minulé kapitoly rychle nastřádaly😂

Dál bych vás chtěla upozornit, že už jsme za půlkou příběhu😏 ale nezoufejte, akce bude ještě dost😍😇