Byli jsme team

twenty one

Paříž se začala měnit, nikdo se nemusel setkat tváří tvář s novým pařížským padouchem, aby to poznal. Bylo to všude, těžký opar zoufalství a smůly.
Začalo to nevinně, Paříž prohrála několik zápasů ve fotbale, bylo to zvláštní, ale ne tolik, aby se tomu přisuzovala vyšší síla.
Jenže potom začaly ty požáry, nejméně třikrát denně museli hasiči zasahovat. Kocour byl každý den v jednom kole, neustále se snažil být nápomocen při požárech a jiných katastrofách. Byl vystaven neustálému nátlaku médií, všichni chtěli vědět víc. Doslova celá Paříž chtěla znát odpovědi a důvod proč s ním není Beruška. V těchto dnech byl Kocour za Renu Rouge nesmírně rád, bylo zvláštní jak na ni během pár týdnů změnil názor. Vždycky ji považoval jako trofej, někoho kdo až padne, bude Beruška patřit jen jemu. Byl sobecký.

A bylo hůř, vypadalo to, že se z Paříže vytratilo štěstí. Každý den vídal Kocour rozchody, odmítnutí žádostí o ruku a dokonce i sebevrahy. Paříž se stala městem smůly a pověrčiví lidé to dávali za vinu neznámé síle. Jen Kocour s Renou doopravdy věděli, kdo za tím stojí, ale ať se snažili jak chtěli, zakumatizovanou Marinette nikde nenašli. Slehla se po ní zem, nebylo povhyb, že zakládá ohně, nějakým kouzlem nutí lidi ke zlým činům, k odmítnutí a porážkám. Svými novými schopnostmi nutí pařížany k neúspěchu.

Kocour stále nebyl připravený na boj, který měl přijít, zatím už týden bez odpočinku zachraňoval lidi z hořících domů, vyprošťoval všechny z nabouraných aut, rozmlouval sebevrahům jejich činy, hledal ztracené turisty, objevoval zasypané lidi na staveništích a to vše beze spánku. Paříž ho potřebovala neustále, přišlo mu, že mu dává Marinette všechno sežrat, hlavně to, že se zbavil svého týmu, ukazovala mu jak těžké je na všechno být sám.
Konečně si i pařížané začali něčeho všímat. Malé děti viděly Berušku s ohněm v ruce, někdo viděl fialové oči těsně před srážkou, jiní zase mluvili o dívce v černém obleku, která vypadala jako superhrdinka. Nebylo pochyb, koho viděli, ale nikdo doopravdy až na dva poslední superhrdiny nevěděl, kdo to je. Paříž jí začala říkat nešťastná lady, protože kvůli ní vládlo ve městě jedno neštěstí za druhým, úplná beznaděj.
Ale jak se dá chytnout padouch, který se ani neobjeví?

Kocour utíkal po střeše k jednomu domku na náměstí, probíhal úzkými uličkami a hledal dům, kde to všechno začalo. La rue de l'ancienne tortue 14, dům Nina Lahiffa, kdysi známého jako Carpace. Superhrdina se praštil rukou do čela, co to dělal? To byl už opravdu tak zoufalý, že se rozhodl k tomuhle?
Stál před černými lakovanými dveřmi s mosazným klepadlem. Chvilku si jen tak poskakoval na místě a dodával si odvahu. Pak se naposledy zhluboka nadechl a zaklepal. Nemusel čekat dlouho, ozvalo se pár hlasitých výkřiků v jazyce, který neznal, potom zarachotily klíče v zámku a než se Kocour nadál, stál před ním Nino. Těžce polknul.

,,Ehh, ahoj Nino." Kocour si v hlavě nafackoval, tohle skvěle pokazil. Kluk v brýlích na něj koukal jako na tučňáka v kozačkách.
,,Černý Kocour?" Nechápavě se pošrábal na hlavě a trpělivě čekal, co ze superhrdiny dál vypadne. To byl i sám Kocour dost zvědavý.
,,Ehh jo, hádám, že tohle jsi asi nečekal."
,,Tos uhod, brácho, přeci jen, kolikrát do roka ti na dveře zaklepe nejznámější superhrdina v Paříži."
Nejznámnější? To potěšilo Kocourovo ego.
Zatřepal hlavou, aby se zbavil vedlejších myšlenek. Nervózně si promnul zátylek a zadíval se na svoje nohy. Vůbec nevěděl, co by měl říct.
,,Poslyš, Nino, stalo se toho teď docela dost, j- já vlastně ani nevím jak a kde mám začít, ale potřebuju tě zpátky." Na kluky kočičí oči neplatí, ale zkusil to.
,,Počkej, brácho, ty víš, kdo jsem byl?"
Kocour přikývl.
,,Wou, wou, takže ty mě chceš teď jakože zpátky, jo?"
Znovu přikývl.
,,Oukej, dobře, ale já jako nemám to, ehmm, miraculum." Luskl prsty, aby si pomohl najít to správné slovo. Kocour ho ostražitě sledoval, cítil se strašně. Nešlo to ani popsat, tělo měl sevřené strachem, srdce mu bušilo jako splašený kůň.
Otevřel kapsu svého obleku a vyndal kožený náramek s nazelenalou korálkou ze slonoviny.
,,Stojí za tím strašný příběh, nenuť mě ho vyprávět, potřebuju jen vědět, jestli i po tom všem, co si nejspíš dokážeš domyslet, jsme pořád tým." Nekoukal mu do očí, na to byl až moc zlomený. Natáhl ruku a čekal, co se stane.
Nic se nedělo.
Otevřel oko a zadíval se na Nina, chlapec tam stál jako přikovaný a téměř zbožně hleděl na náramek. Kocour téměř slyšel ta kolečka, která brýlatému chlapci šrotovala v hlavě, dělalo se mu z toho nevolno.
,,Ty máš mý miraculum." Řekl suše, bez emocí. Superhrdina vůbec nevěděl na co myslí a děsilo ho to.
,,To, ale znamená, že jsi mi ho musel ukrást." V jeho očích se zablesklo. Náramek už měl v ruce, ale jakmile přišel na tohle prozření, pustil ho, jakoby byl horký.
,,Tak tohle je ten strašný příběh, tos byl ty.. tak kvůli tobě jsem si myslel, že jsem selhal, že jsem tak debilně zradil celou Paříž!! Dokonce jsem si uklidil v pokoji!!"
Kocour byl zmatený, Nino vypadal dost vykolejeně, ale ta jeho poslední věta ho zmátla.
,,No, nebyl jsem to tak úplně já, byla to spíš-"
,,Mně je to úplně jedno, kdo z vás to byl. Je mi z tebe zle, vždycky jsem tě měl rád, ale tohle? Promiň, to je jako by mě zradil vlastní bratr. Chtěl bych znát tvoji identitu, takhle se skrýváš před pravdou, ty sketo. Nejradši bych ti jednu vrazil. Ne, tohle budu rozdýchávat delší dobu. A víš co? Udivuje mě, že i přes tohle všechno máš pořád kuráž mi napochodovat před barák, což jsi mě musel asi špehovat, protože já fakt nevim, a zeptat se mě jestli se nechci vrátit do týmu, ale chlapče, on už žádnej tým není. Pochop to, my jsme byli tým."
A než se stihnul Kocour nadechnout k další odpovědi, zabouchl mu Nino dveře před nosem.