Byli jsme team

seventeen

Zablesklo se a ona ho viděla, čekal ve stínu a nehýbal se. Začala pomalu se slzami v očích couvat. Byla absolutně beze slov. Nešlo popsat co cítila, protože právě když vyšel ze stínu, necítila absolutně nic.
Nedokázala to strávit, pochopit proč tohle udělal. Nechápala proč před ní právě teď stojí její partner, kluk kterému bezmezně věřila. Proč tam sakra před ní stál Černý Kocour a koukal se na ni?!
Začínala mít vztek, div jí nezačaly svítit oči a nezačala se vznášet. Byla naprosto dopálená do ruda. Smutek ji přešel, tohle bylo dost přes čáru.

Dlouho bylo ticho doprovázené jen deštěm, ale bylo to jen ticho před bouří, před pravým hurikánem, který měl přijít a smést všechno dobré z povrchu zemského.
Všechno se dokonale zhroutilo jako domeček z karet.
,,Marinette?" Zašeptal tiše a chtěl k ní přijít blíž, natahoval ruku, že jí pomůže vstát, protože se Marinette svezla na zem. Nápor vzteku z ní vyčerpal všechnu sílu, energii bojovat, ale tohle musela vyřešit. Tohle byla další nepřekonatelná překážka v jejím životě.
Zvedla hlavu a probodla ho tvrdým nenávistným pohledem. Slzy se jí úplně zastavily, tak moc byla v šoku.
Nevěděla jestli má být naštvaná nebo zklamaná.
,,Řekni mi, žes to neudělal." Zašeptala tiše, ale Kocourovi z toho tónu přejel mráz po zádech, byl to děsivý tón, takový z jeho zlých snů.
Nikdo zase nic neříkal, ale Kocour už tak nějak věděl, že tímhle to neskončí, že udělal největší chybu ve svém životě.
Marinette se uchechtla, což byl zřejmě ten nejvíc sarkastický a děsivý smích na světě, který superhrdina kdy slyšel.
,,A víš co je nejhorší? Že jsem si myslela, že máš nějakou čest, že tvůj slib platí, že dokážeš držet slovo!! Vždyť já ti věřila jako nikomu jinýmu na světě, Kocoure!! Svěřila bych ti vlastní život, věřila jsem ti ve všem, VE VŠEM!!! A ty, ty jsi udělal něco tisíckrát horšího než bych si dokázala představit! Nedokážu přijít ani na jeden jedinej důvod proč jsi to udělal!! To jsi opravdu takový lhář? Ne, takového tě neznám, proto mi prostě nejde do hlavy, proč jsi to udělal."
Střídavě na něj křičela až do ztráty hlasu a mluvila na něj tiše, ale ten vztek z ní přímo sálal.
,,Možná to tak vypadá, ale nechtěl jsem- opravdu jsem neměl v plánu-" nedokázal to doříct, nemohl to ze sebe ani vypustit. Tak moc ta slova bolela, strašlivá zrada. Marinette se na něj koukala s nezájmem ve tváři, s naprostou lhostejností, která ještě před pár okamžiky bývala láska. Ani tomu nešlo uvěřit, nechápala jak mohla milovat takového zrádce.
,,Víš co?! Ty už teď víš, kdo je Rena, víš identity všech superhrdinů, tak běž a zklikviduj i Alyu Césaire, protože já to nedokážu, já prostě nedokážu ublížit nejlepší kamarádce. Vyhlídka jen nás dvou byla krásná, ale věci se přirozeně komplikují. I kdybych chtěla, nedokážu jí sebrat miraculum, nejsem jako ty, bez výčitek svědomí. Ten hlas v mý hlavě mi říká, že je to špatně, ale já byla ochotná to pro tebe udělat, Kocoure. Všechno jsi zruinoval a fakt by mě zajímal tvůj důvod." Otřela si další slzu a otřásla se zimou, byla promočená na kost, ale zůstala pevně stát.

Kocour mlčel, nejradši by si nafackoval, ne v tuhle chvíli měl chuť se zabít. Tak neskutečným způsobem to posral.

Když Beruška od něj utekla, věděl, že je něco hodně špatně a váhal jestli by ji neměl jít zkontrolovat. Vůbec by ho nenapadlo, že může zjistit její identitu, chtěl se jen podívat jestli se jí nic nestalo, někde ji odchytit a i přes všechny její protesty ji v náručí uklidnit. Nechtěl ji zklamat. Věděl, že pro jeho činy neexistuje omluva, že jejich vztah zavrhl a zakončil tím nejhorším způsobem. Chtělo se mu křičet, servat z těla vlastní kůži. Byl zrádce, pod tíhou toho uvědomění ani nemohl pořádně dýchat. V hlavě mu vířilo tisíce myšlenek, ale on nedokázal říct ani jedinou, nemohl vůbec mluvit. Zvládl jen stát, třást se před tím co přijde a snažit se vydržet a zmírnit Marinettin hněv. Zavřel oči a své myšlenky se pokusil uspořádat.
,,Pleteš se," překvapeně k němu zvedla hlavu, už dávno stála na nohou, s novým odhodlaným postojem,, mám výčitky svědomí a velký, nedokážeš si představit moji každodenní bitvu s emocemi, ale nebudu se tady litovat, protože o to nikdo nestojí. Naučil jsem se všechny pocity, emoce, vnitřní hlasy a nutkání potlačit do pozadí, aby mi daly na nějaký čas pokoj. Mé svědomí ví, že to co děláme je špatně, ale já tě miluju. Všechno jsem dělal pro lásku a pro nás dva." Nechtěl před ní brečet, vypadalo by to strašně falešně, ale nezvládl to. Pět let si dával pozor na to, co říká, jak se chová, co dělá, aby si to s Beruškou nerozházel, ale posral to za dvacet vteřin.
,,My dva jsme minulost, Kocoure, to ti doufám došlo. Bolí to, strašně to bolí, ale myslím si, že já se k tobě už nikdy nechci přiblížit. Řekla bych, že mi to je líto, ale není. Nakonec to je dobrý rozhodnutí." Mluvila tak chladně až přejel Kocourovi mráz po zádech. Nejdřív vůbec netušil o čem to mluví, ale pak si začala sundávat náušnice.

,,Nee!! Nee, prosím!!" Natáhl k ní ruku, aby ji zastavil, ale odtáhla se. Křičel a slzy mu vytryskly. Nemohl ji ztratit ještě víc než teď. Ne, tohle by neunesl. Chtěl se z téhle noční můry probudit, ale nešlo to. Jen křičel a zkácel se k zemi. Špatně se mu dýchalo, pálily ho plíce.
,,Pro nás oba to bude lepší, máš celou Paříž pro sebe, tak jak jsi to koneckonců chtěl. Já už s tebou nechci být tým."
Sundala si i druhou náušnici a hodila je po něm. I něco tak maličkého dokázalo přehlušit déšť. Cinkly o kostkovanou silnici a zmizely ve tmě.
,,Marinette, počkej prosím!-" Už byla na odchodu, napůl otočená se obrátila zpátky s kamennou tváří. Bolelo ji to, tak neskutečně moc ji to uvnitř pálilo, ale na už by nedokázala být po boku toho zrádce. Tak strašlivě ji zklamal, slíbil jí, že to nikdy neudělá, že počká dokud nebude chtít. Nezajímal ji důvod, protože to bylo koneckonců jedno, proč to udělal.
,,Řeknu ti svoji identitu, prosím, jen mě tu nenechávej. Neodcházej mi ze života!!" Přeskakoval mu hlas, bolelo ho v krku, ale to byla jen malá daň za to, co udělal. Marně za ní natahoval ruku, aby ji zastavil. Snad poprvé v životě z něj emoce vysály všechno, všechnu energii, kterou měl. Mokré vlasy mu spadly do tváře a on se sesunul na zem. V zavřené dlani střežil jako největší poklad dvě náušnice. Zavřel oči a přál si zemřít.

Vůbec si nevšiml, že ho Marinette sleduje s opovržením, překvapilo ho, že tu ještě je.
,,Tys mi řekl jménem-" oběma jim to došlo.
,,T-ty mě znáš." Najednou byl vztek pryč, mluvila roztřeseným hlasem. Měla rozšířené zorničky úžasem.
,,M-my dva se známe v reálném životě, proboha!" Dlaněmi si zakryla ústa, aby nevykřikla. Nevěděla jestli to je štěstí nebo smůla.
,,Jo, známe se, já bych ti svoji identitu řekl rád. Mám?" A než stihl počkat na její reakci, objevilo se zelené světlo a Marinette vykřikla.

Myslel si, že překvapením, ale když se zbavil mžitek před očima, zjistil, že si stihla zakrýt oči.
,,Ne! Já tě nechci vidět, chci mít normální přátelství s tebou aspoň v realitě, nechci vědět kdo jsi, nejsem na to připravená a po dnešku ani nebudu. Běž, Kocoure, najdi si jinou Berušku nebo si chraň Paříž sám. Já už nejsem superhrdinka, je mi to jedno." Mávla lhostejně druhou rukou, pravou měla pořád na očích.
Adrien si povzdechl a smutně zamumlal slova k transformaci.

Vypadalo to, že se hádka uklidnila. Kocour jemně oddělal ruku z jejích očí. Měl vlasy přilepené k hlavě, ale všechno mu bylo jedno. Jeho srdce bolestivě kleslo, když Marinette se s naštvaným syknutím odtáhla, aby se ho nemusela dotýkat.
,,Opravdu je nechceš zpátky?" Zdálo se mu, že se uklidnila natolik, aby si svá miracula vzala zpátky. Zamračila se na něj.
,,Ty to nikdy nepochopíš, Kocoure. Myslíš si, že máš nějaké city, ale ne. Já si myslím, že ne. Nedokážeš pochopit, že já už superhrdinka být nemůžu, JÁ narozdíl od tebe bych svoji nejlepší kamarádku nikdy nezradila. Nezvládla bych někomu blízkému vzít miraculum. Najdi si jinou, nebo je zahoď, já stejně nikdy nebyla moc dobrá."
Otočila se k odchodu a Kocour tam jen tak tiše stál.
Přál si na ni zakřičet, že ji miluje, ať se vrátí, že jinou Berušku nechce, že byla nejlepší Beruška, že bez ní nemá život smysl, ale mlčel. Neměl odvahu a jeho lady pomalu odcházela nejen domů, ale i z jeho života.

K jeho radosti se po pár metrech otočila, na tváři mrazivý výraz bez špetky citu, dokonale se obrnila.
,,Víš co je na dnešku nejhorší? Že jsi dokázal udělat ty nejlepší a zároveň nejhorší narozeniny v mým životě, takže děkuju. Děkuju za zpackaný narozeniny, rozhodně na ně nikdy nezapomenu." Poznamenala chladně a Kocoura opustila naděje.

Tohle byl konec, definitivní konec Berušky a Kocoura.

Přeji všem hezkou neděli!!😇😍

Dobře, tohle fakt nezachránim nějakými řečmi 😅

Ehh, myslím si, že tady už není moc  co říct, že většina z vás teď zírá na obrazovku beze slov, nedivím se vám.

😅 v úterý nashledanou😘