Hra s osudem✔️

7. kapitola

Nikita

„Co si jako o sobě myslí, nebude jen tak všem říkat, že někoho má," zavrčela jsem naštvaně a kopla do popelnice. Mířila jsem právě do kavárny. Jediné utěšení tohoto dne bylo, že je sobota a já ho neuvidím.
„Kdo koho má?" zeptala se mě Katt, která cupitala vedle mě.
„Nikdo," odsekla jsem. Byla jsem nepříjemná na všechny a oni už nevěděli co dělat. Mě jen stačilo, aby se zbavili Dylana a byla bych spokojená, ale zase jsem nemohla říct, že je to on, protože by to byl veliký poprask.
„Niky proč to neřekneš? Něco tě trápí a my nevíme, jak pomoct," povzdechla si. Nemohla jsem jim to prostě říct, jen by se to zhoršilo.
Sedla jsem do boxu, kde ke mně přisedla Katt i s našimi kávami. Měla jsem smíšené pocity ohledně Dylana. Jako vždy mi dokázal v hlavě udělat úplný guláš.
Nikito už ho nech, prostě se na něj nesoustřeď!!
Křičelo po mě mé svědomí, ale bohužel mi to moc nešlo. Navíc jsem zase úplně vypla a moje kamarádka mi to dávala pěkně sežrat, když se se mnou odmítala bavit. Teda měla podmínku, ale já to jaksi neuznala, takže bylo zle. Nebavila se se mnou dál.

„No tak přece se se mnou nebudeš bavit celý den Katt," povzdechla jsem si nad ní, když jsem dopíjela druhou kávu a Andy s Holly tu pořád nebyli. Štvalo mě to, nikdy nechodí přesně.
„Klidně celý život, když mi nechceš říct, proč jsi teď taková nepříjemná," zabručela naštvaně a já protočila očima. „Katt mám své problémy, to víš. Taky víš že jsem odjela z Austrálie kvůli další mé chybě, tak už po mě nechtěj abych ti něco říkala a připomínala si tak vše, co mě zraňuje," odpověděla jsem ji klidně a dívala se na ni. Zdála se být trochu klidnější, nevypadala už že se chce hádat, ale než něco stačila říct, tak se u našeho boxu objevili ti dva.
,,Dávali jste si načas," přimhouřila jsem na ně oči, aby věděli, že mě trochu štve, že nedodržují daný čas. „Co si zase nabroušená," zabrblala Holly a já si odfrkla. „Nikdy nechodíte včas," odsekla jsem ji a zvedla se od stolu s tím, že jsem si šla pro novou kávu.
Tohle mě vážně taky nebavilo. Pořád se na ně čekalo, protože museli být spolu. Aby náhodou bez sebe nebyli déle jak minutu.
Tohle mi taky začínalo trochu vadit, protože už to není to, co bývalo, když jsme všichni byli sami a bavili se, teď ne. Teď se čeká na ty dva, já mám problémy a Katt je zase naštvaná.
To jsme teda parta.
Tohle jsem nikdy nečekala že se stane, že se vše tak zkomplikuje. Bohužel s tím nic neudělám. „Tak konečně můžeme jít, že ano," prohlásila Katt. Všichni jsem se na ni podívali.
„Já můžu, co vy?" podívala jsem se na ně a oni kývli.

Celé dopoledne jsme chodili po pouti, která byla ve vedlejším městě. Bylo to konečně super, všichni jsme vypli, nevyčítali si nic a vše bylo tak, jako vždy.
Andy nám všem vystřelil nějakou odměnu, já je zvala na nějakou atrakci podle jejich libosti.
Katt si udělala srandu, tak jsme šli na housenkovou dráhu, Andy zase chtěl na kladivo, tak jsme šli.
Sice jsme ani jedna nebyla z toho nadšená, ale vyhověly jsme jedinému klukovi z naší party.
Musíme si ho hýčkat, i když Holly ho hýčká už dost, si myslím.
Nakonec se rozhodla i Holly. Byli jsme na řetízkovém kolotoči a jí se to líbilo.
Když to tak řeknu, všechny jsem si zase zpátky koupila a vše bylo v pohodě.
No prostě jsem věděla jak na ně.

***

„No tak, vstávej Andrew! Holly přišla pro tebe!" zakřičela jsem do pokoje Andymu, který ještě v neděli v poledne spal jako zabitý.
Nevím, co dělal večer, ale my přijeli kolem osmi, takže pochybuji, že šel spát kolem devíti. Beztak se někam ještě vypařil.
Najednou jsem uviděla, jak se trhnutím vzbudil a rychle se rozhlížel kolem sebe.
„Co se děje?" vydal ze sebe.
„Máš tu Holly, prý máš jít na nějaký oběd s jejími rodičemi," řekla jsem ledabyle a mykla rameny.
„Do hajzlu," vyjekl. Tak rychle jak se teď začal oblékat se nikdy neoblékal, vlastně tak rychle nikdy ani nevstal.
Pobaveně jsem sledovala jak hysterčí, běhá po pokoji a snaží se obléct do něčeho slušného.
„No sakra tohle mě baví," zasmála jsem se potichu. Najednou se Drew chytl za nohu a začal skučet. Proč? Protože je to debil a ukopl si palec na noze.
„Kdyby si mě tak nesledovala a radši vypadla byl bych klidnější," vyštěkl po mě a já se začala zase smát.
„Tak já tě teda opouštím," mrkla jsem na něj a odešla do kuchyně za Katrin.

„My si dáme asi oběd že?" pousmála se na mě a já kývla. „Copak dneska máme?" zeptala jsem se. „Smažený květák, ale jestli chceš mám ještě guláš ze včerejška," navrhla mi s úsměvem.
„Uhm, mě je to celkem jedno, vše mi chutná," mykla jsem rameny.
Dneska jsem měla v plánu ještě se jít projít po městě. Chtěla jsem si trochu oživit moje cestičky a různá místa, která jsem navštěvovala.

Taky jsem to hned, jak jsem dojedla a oblékla se, uskutečnila. Vydala jsem se v jeanech, tričku, mikině a džísce ven. Nebyla taková zima, takže jsem v pohodě vyšla.
V klidu jsem se procházela, nasála do plic čerstvý vzduch a pak vydechla. Bylo to děsně uklidňující a já si parádně užila dnešní den. Nebo aspoň jsem to měla v plánu. Moc se mi to nevydařilo, když jsem se procházela.
Nevím, co se děje. Je to snad nějaký trest nebo nějaký osud či co. Ale vůbec se mi ani jedno nelíbí. Kdyby existovalo něco, co zakazuje lidem vídat druhé co jim nějak ublížili nebo už je nechceš vidět, byla bych hodně vděčná, ale bohužel to tak nefunguje.

„Niky, vyslechni mě," vydal ze sebe, když mě uviděl a snažil se mě doběhnout.
„Ne, nechci," odsekla jsem. „Musím ti to říct, no tak dej mi šanci," poprosil mě, ale já vážně nechtěla. Neměla jsem ani náladu na jeho řeči a zpovídání se z jeho viny.
„Ne Dylane, nechci nic slyšet nechci, aby si za mnou chodil a jediné co opravdu chci je, aby si mě konečně nechal napokoji," vydala jsem ze sebe a dívala se mu do očí. Opět jsem se trochu zamýšlela a zasekla nad jeho očima a taky při vzpomínce nad jeho nahou hrudi.
„Klid a svatý pokoj od tebe," dodala jsem a doufala že to pochopil, ale bohužel asi ne.