Hra s osudem✔️

14. kapitola

6. den

Dylan

Seděl jsem na posteli hledíc na stěnu přede mnou a říkal si, že jsem totálně v prdeli. Totálně v prdeli z ní. Zase mi stačilo se ji jen dotknout a kdyby tam nikdo nebyl asi bych ji políbil. V mojí hlavě se rodily další možné nápady, jak ji zpátky dostat, ale myslím že mi za chvíli sama podvolí. Viděl jsem, jak se na mě dívala. Přesně jako kdysi. Pořád mě podle mě miluje, jen se bojí a já ji chápu. Je na mě naštvaná právem a já ji to nehodlám brát, jen chci změnit její úsudek. Vždyť kdybych se nevsadil nic se nestalo, kdybych se tak neožral, tak jsem ani nic neřekl a byla by pořád moje, ale když jsem kretén tak co. Prostě jsem udělal další chybu a podruhé to odskákala Niky. Když mi tehdy řekli, že se odstěhovala byl jsem na sebe naštvaný, věděl jsem, že mě nechce vidět, ale teď? Vždyť mě opravdu nesnáší a já se musím snažit víc než tehdy.

Rozhodl jsem se jít projít, ale když jsem vyšel z pokoje překvapila mě jejich třídní. „Dylane chtěla jsem se na něco zeptat," řekla a já ucouvl. „Dobře na co?" zeptal jsem se a zase o krok od ní ucouvl. Pořád, celý týden se o mě snaží. Je to děs. „Máš někoho?" zamrkala na mě. Zvědavě jsem zvedl obočí a povzdechl si. „Nemám, ale nechci ni," zarazil jsem se a pootočil hlavu. Měl jsem pocit, že jsem slyšel otevřít někoho dveře, ale nikdo tam nebyl. Podíval jsem se zpátky na ni a nečekal co se stane. Zaskočila mě tím, když mě začala z ničeho nic líbat. Samozřejmě že jsem ji v šoku chvíli nechal, ale pak jsem se snažil od ní odprosit. Trvalo mi to chvíli, ale povedlo se. „Hele Emily, jsi hezká ženská, ale bohužel v srdci nosím jen jednu, kterou chci," řekl jsem a tím ji zastavil v dalším pokusu. Zarazila se a najednou se i zamračila. Vlepila mi facku. Ona mě! Měl jsem chuť začít křičet co si dovoluje, ale nakonec jsem jen vydechl. „Miluji jen jednu a chci ji zpátky, tak se nezlob," řekl jsem, ale ona s odfrknutím odešla do svého pokoje.
Ženské jsou děsné.
Vydal jsem se tedy ven z hotelu a prošel jsem se až na pláž. Kousek od pláže šla vidět loď, celkem veliká a pěkná. Šlo vidět, že je na ní nějaká párty, tak jsem se pousmál, vše by bylo dobrý, kdybych k té lodi neviděl někoho jít. Čtyři studenti se tam plížili a ten poslední se podíval za sebe, aby zkontroloval, že je nikdo nevidí, ale to byla jeho chyba. „To si dělají srandu," povzdechl jsem si naštvaně. Byl to Andrew což znamenalo i Niky, Holly a Katt. Pomalu jsem se za nimi vydal tak, aby mě neviděli. Musel jsem je najít a zpátky odvést do hotelu. Jestli jsem si myslel, že to bude lehké, tak nebylo. Na lodi bylo milion dalších studentů a já mezi ně aspoň parádně zapadl. Bohužel jsem nemohl jejich partu najít.

No, jak to říct. Jaksi jsem skončil ve svém živlu a taky jsem trochu při jejich hledání pil. Snažil jsem se i po nějaké době hledání, nehodlal jsem to vzdát, měl jsem je na povel, takže když se jim něco stane, je to moje vina. „Hele krasavče, kohopak hledáš?" zeptala se mě jedna holka, která nevypadala špatně. Měla na sobě kraťasy, tílko a kozy čísla 4. „Uhm no kamarády," řekl jsem ji a pousmál se. Chvíli si mě pobaveně prohlížela a já ji, ale můj mozek mi říkal, že Nik je lepší a že ji musím najít. „Pojď se na chvíli bavit se mnou, kamarády najdeš pak," mrkla na mě a snažila se mě někam odtáhnout. Mezitím jsem se ale rozhlížel po nich a chvíli jsem myslel že vidím aspoň Andyho, ale ta holka mě odtáhla pryč. „Hele musím je najít, aby neměli problém u učitelky," řekl jsem na což se zastavila. „Výlet se školou? Neboj na tuhle párty nezapomenou a vrátíte se v pořádku ráno na pláž," mrkla na mě a začala tancovat spolu s ostatními studenty. „Jak vrátíme?" zeptal jsem se ji. „No loď už vyplula, párty je daleko od pobřeží," uchechtla se. Ani po té době, co tu jsem, jsem na ně nenarazil. Bylo to celkem děsivé. Ta holka se o mě začínala otírat a mě to poprvé za několik let vadilo. Měl jsem přece Niky. „Uhm musím jít," řekl jsem a rychle od ní zmizel. „Okey jinak to nepůjde," povzdechl jsem si, protože mě napadlo jak je nejrychleji najít.

„Nikito!" zakřičel jsem a rozhlížel jsem se. Nic, tak jsem to zkusil znovu. Bohužel byl až moc veliký hluk. Ale konečně se na mě štěstí usmálo a já zahlédl aspoň ji. Byla opět sexy. Kraťásky hodně krátké, tílko a džíska. Vypadala kurva sexy. V ruce měla kelímek a pila. Vydal jsem se teda za ní skrz všechny tancující studenty. Stačil mi její vyděšený, ale pak opovrhující pohled. „Co tu kurva děláš? Sleduješ mě," zavrčela opile. „Snad co vy tu sakra děláte, máte být na pokojích, ne na nějaké párty sakra," naštvaně jsem po ní vyjel. Snažila se ode mě odejít, a tak šla do zadní části lodě. Samozřejmě jsem ji musel následovat abych ji seřval za to, že tady jsou. Opřela se zády o zábradlí a podívala se přimhouřenýma očima na mě. „Co nám uděláš pane učiteli? Vyhodíš nás za to ze školy? Nebo mi zničíš ještě více život?" zeptala se mě a uchechtla se. Bavila se se mnou jako bych byl kus hadru. „Co pořád máš? Vždyť vás mám chránit, teď jsi můj student, tak by ses ke mně měla tak chovat a nebýt drzá," sykl jsem nepříjemně, ale ona se začala smát. „Nikdy bych tě neposlechla, nenávidím tě za to, co si udělal," celou dobu na mě vrčela. „Nikito já se ti kurva omluvil, nechtěl jsem. Co ještě mám udělat kurva," rozhodil jsem naštvaně rukama. „Nech mě být, neser se mi do života!" „Jenže já musím, protože tě pořád miluji chápeš? Nevzdám se tě," odpověděl jsem ji a ona na chvíli zmlkla. Jen si mě prohlížela tím svým vyčítavým pohledem jako bych ji už teď zase ubližoval. „Budeš se muset vzdát, já tě nemiluji, nechci tě v mém životě," řekla klidněji, než jsem od ní čekal. Pro mě to byla rána do srdce, ale přesto se nevzdám. Trochu jsem k ní přistoupil a divil se že nijak neuhla. Nechala mě ať ji pohladím po tváři, a ještě jako by schválně zavřela nad tím oči. „Nech mě," zašeptala ke mně. „Princezno já tě opravdu miluji." Řekl jsem u jejího obličeje. Podívala se na mě a já věděl, že už jsem překročil její pomyslnou mezi co mezi námi byla. Okamžitě mě odžduchla a zase začala být chladná. „Teď mě poslouchej, je mi jedno co ke mně cítíš, ale já už tě nenechám zasahovat mi do života, nech mě napokoji," zavrčela a já si povzdechl. „No tak dej mi jednu šanci," řekl jsem, ale ona zakroutila hlavou. „Tu si dostal už tehdy," sykla. Najednou mě popadl vztek na mě samého, ale část i na ni. „Proč mi nevěříš, nechci ti ublížit Nikito," zavrčel jsem a otočil se k ní zády. „Neříkej mi tak," zabručela.

„Můžu ti říkat, jak chci, ale teď jsem se na něco ptal, tak mi odpověz." Pořád jsem byl zády k ní. Najednou loď sebou cukla a já zavrávoral. „Chci jen jednoduchou odpověď, je to tak těžké?" zeptal jsem se nepříjemně a otočil se na ni, ale nebyla tam. Doprdele. „Niky!" vykřikl jsem. „Dylane," uslyšel jsem její hlas a šel k zábradlí. Viděl jsem, jak byla ve vodě, tak jsem začal rychle jednat, protože se loď rychle vzdalovala. Na boku byl uvázaný člun, tak jsem ho odvázal, jen co jsem na něj nastoupil a rychle se sním snažil doplout k ní. Bylo m i jedno že ta loď pluje pryč, teď byla důležitá ona. „Pomoc prosím," zaskučela vyděšeně. „Hned jsem tam," řekl jsem a po chvíli ji začal vytahovat z vody. Okamžitě co jsem ji vytáhl jsem si ji k sobě přitiskl a snažil se ji zahřívat. Byla na kost promočená a ještě, když zafoukal vítr na moři, byla opravdu zima. „Je mi zima Dylane," zadrkotala zuby a přilepila se více na mě. „Já vím, musíš vydržet než doplujeme na pevninu, ano," řekl jsem a povzdechl si. Jediná blbá zpráva je, že nevím, kde vůbec jsme.