Hra s osudem✔️

10. kapitola

Neděle před odjezdem

„Andrew, kolikrát jsem ti říkala, že si máš hlídat věci," pokárala ho Katrin, zatímco já se smála. Andrew pořád něco brblal mezitím co mu Katrin pořád něco říkala, vyčítala a házela po něm nějaké další oblečení co si nesbalil.

Oba nás hodila na letiště ve Phoenixu, kde jsme byli bohužel jaksi poslední, protože Drew zase zdržoval, když pořád něco hledal.
No přidali jsme se k naší třídě a učitelce, která nás čekala, ale když už jsme čekali déle šla jsem se zeptat.
„V kolik letíme?" zeptal jsem se jí s milým úsměvem, až mi z toho bylo špatně, ale nedávala jsem to na sobě znát.
„Letíme za hodinku, ale ještě čekáme na jednoho pasažéra," odpověděla mi mile. Mě zajímalo na jakého, vždyť tu všichni jsme.
Rozhlédla jsem se kolem, když v tom se k nám vydal Dylan.
Sakra.
Bohužel on jede taky.
„Dobré ráno děcka," pozdravil nás a já protočila očima.
„Dobré ráno pane učiteli," řekly všechny holky, kromě mě, tak nadrženě a okouzleně, že jsem se málem pozvracela.
Já ne něj jen kývla a šla za partou.

Nechali jsme se odbavit což trvalo nějakou dobu. Kluci si z toho dělali velikou srandu. Chovali se jako malí. Když jsme tím vším prostě prošli učitelka se na nás podívala.
„Takže pan učitel vám rozdá palubní lístky, v letadle nebudu řešit, že tam nechcete sedět, takže se opovažte nějak vyměňovat sedadla, ten lístek, který dostanete tam budete sedět., Oznámila nám ostře a my kývli.
Viděla jsem mezitím co ona mluvila, jak rozdával lístky a já si počkala. Parta byla spolu, tak jsem myslela že budu s nimi, ale bohužel poslední dvě místa byla u sebe daleko od nich.
Hádejte, s kým jsem vedle sebe musela letět 7 hodin a nějakých 20 minut.
Správně s 'panem učitelem' Barnesem.
Měla jsem takovou 'radost' že to šlo vyčíst z mého obličeje. Holky ke mně chodily a říkaly, jak se mám, že ho budu mít vedle sebe, ale ani jedna netušila že mě to bolí. Bolí mě sedět vedle někoho komu jsem věřila a on mi lhal.
Kdyby to řekl na začátku, tak bych mu to asi odpustila, a tak mi lhal až do chvíle než to prokecl sám.
Je to jen sebestředný debil. „Žádám cestující, kteří jedou směr Miami, aby dokončili nástup na palubu, letadlo za chvíli odlétá," ozval se hlas paní a my už jen rychle nastoupili.
Hledala jsem místo a bylo to aspoň u okna.
Sedadlo 48. Jen co jsem dosedla oddechla jsem si, tedy aspoň na chvíli.
Dokud si ke mně nesedl Dylan. Snažila jsem se ho ignorovat, dívala jsem se ven z okna a sluchátka jsem si okamžitě dala do uší.
Věděla jsem, že něco řekl, ale já jsem prostě nechtěla vědět co. Otočila jsem se tak abych se rozhlédla po partě a ostatních, ale ti byli prostě za mnou a trochu dál, než jsem si myslela.
Zamračila jsem se na usmívajícího se Dylana a zase se dívala z okna ven.
Líbilo se mi, jak je vše takové miniaturní. Měla jsem z toho radost. Sledovala jsem to s obdivem a úžasem.
Najednou mi na mojí ruce přistála ta jeho a hlavu si opřel o mě a já už po něm chtěla začít křičet, ale když jsem ho uviděla musela jsem si povzdechnout.
Usl a byl pořád tak roztomilý jako vždy.
Skoro vždy, když jsme byli spolu, jsem ho sledovala při spaní. Měl tak bezstarostný výraz ve tváři, že jsem ho chtěla pohladit ve vlasech a taky mi dát pusu na čelo.
Rychle jsem zakroutila hlavou a pokusila se taky usnout.

Po nějaké době do mě někdo začal žduchat, ale já se snažila spát. Když jsem dotyčnému pořád neodpovídala vzal mi násilně jedno sluchátko.
„Jsi děsně roztomilá, když spíš, ale už přistáváme, princezno," zašeptal mi u ucha hlas. Když mi došlo, kdo používá tuhle přezdívku rychle jsem otevřela oči.
Uhla bych kdybych mohla, ale bohužel jsem nemohla, protože jsem byla u okna.
Když viděl mojí reakci radši si zase rovně sedl a povzdechl si.
„Jak dlouho mi to budeš vyčítat?" zašeptal ke mně a znovu na mě upřel své tmavé oči.
„Nikdy ti neodpustím," odsekla jsem.
„Omluvil jsem se, je mi to líto že jsem ti to neřekl dříve, ale prostě jsem se bál, že bych tě ztratil na začátku," řekl mi upřímně, ale mě už to bylo jedno. Prostě mi to neřekl a ublížil mi tím, že to věděl, a přesto to ignoroval.
„Je mi to jedno," odpovím mu s nezájmem.
„No tak, začneme od znova," udělal na mě psí oči. Zakroutila jsem hlavou a dál se s ním nebavila.
Navíc teď je to můj učitel, takže nemůžu s ním nic mít.
Nikito nedělej že nad tím přemýšlíš!
Vždyť už jsi rozhodnutá!
Opovaž se mu propadnout!

Na letišti už v Miami jsme si vyzvedli své zavazadla a prostě se shromáždili před letištěm a počkali na všechny.
Netrvalo dlouho a učitelka nám objednala i nějaký autobus, takže jsme si všichni nasedli a mohli jsme jet k hotelu.
Jeli jsme cca nějakou třičtvrtě hodinu, mezitím jsme viděli různá nádherná místa.
Nejvíce se mi líbilo, když jsme jeli na Miami Beach, kde jsme měli být v hotelu Victor.
Bylo to hned u pláže a já byla nadšená a spokojená.
Těšila jsem se jako malá.
„Proboha podívej tam je pěkný kluk a tam taky!" rozplývala se Katt. Pobaveně jsem ji sledovala a čekala co dalšího z ní vypadne.
Ona byla, jak jsem viděla taky z toho celá nadšená. Ještě aby ne vždyť je to Florida!
,,Půjdeme na párty, prý jsou tu ty nejlepší," vyjekla nadšeně což bylo trochu moc.
„Katt Ericsson, na žádné párty vás nechci vidět jinak bude problém," zakřičela po ní učitelka a my si všichni povzdechli. Začali jsme protestovat ale Dylan ten, který žil párty ještě nedávno, se rozhodl držet basu s učitelkou.
„Paní profesorka má pravdu, žádné party," protočila jsem očima a zadívala se na ten hotel před námi.
„Teď děcka zajdu pro klíčky a pak vám je rozdám, ale nejdříve tu zůstaňte s panem profesorem," oznámila nám a odešla do hotelu.

Samozřejmě že nás opravdu hlídal a dával pozor. Kupodivu. Po chvíli ale učitelka přišla s klíčky a řekla, že jsou po třech. Takže jsme s holkami utvořily trojici a vzaly si klíček od pokoje 279. Byly jsme v takovém strategickém místě. Na kraji, kdežto učitele na druhém konci.
Byla jsme za to ráda a doufala jsem, že si tohle parádně užiju.
„Holky jde se vybalovat," zavelela Holly a my pobaveně poslechly její rozkaz.
Mezitím jsme se oblékly do plavek a na to si hodily nějaké lehké oblečení a šly i s ostatními na pláž.