Hra s osudem✔️

31. kapitola

Dylan

Opíral jsem se rukama o pult a přemýšlel, že se vrátím zpátky do Austrálie. Sice tam mám rodiče, kteří se o mě moc nezajímají, ale mám tam partu a musím si to vyžehlit u jiných lidí. Asi bych mohl začít znovu. Musím si spravit pověst.

Narovnal jsem se a zase pokračoval v utírání stolů v místnosti, kterou máme oddělenou od baru. Tady chodí jen ti bohatí lidé a já budu mít zřejmě tu čest je obsluhovat. Dneska jsme tu měli mít nějakou velikou sešlost či co, takže to tu musí být bez poskvrny. Najednou mě vyrušil hlas Roberta, který se objevil ve dveřích.

„Dylane, až to budeš mít, tak přijď, přišel tu tvůj známý," řekl mi a hned zmizel, než jsem stačil cokoliv říct nebo se zeptat, kterého známého myslí. Povzdechl jsem si tedy a začal dokončovat práci, kterou jsem měl zatím stanovenou.

„Kdo by to tak mohl být," zabručel jsem nevrle a položil utěrku na pult. Když ten dotyčný přišel, tak si ještě chvíli počká, to mu neuškodí, já si musím dodělat celou práci, protože pak zapomenu. Vytáhl jsem tedy další věci a zase to začal celé leštit. Muselo se to tu blýskat a já musel dostat mít prachy navíc. Potřeboval jsem je, cesta do Austrálie není zadara. Trochu jsem zrychlil tempo, abych to měl za sebou, a pak už jsem jen vše odložil na pult a co jiného, než jít dopředu za mým známým mi zbývalo? Nic. Leda že bych utekl, ale na to jsem byl dneska až moc líný. Procházel jsem chodbou a slyšel hlasy. Hlavně tady chlapi z podniku, ale ti se jen smáli. Protočil jsem očima a šel dál.
Jen co jsem ale vyšel z chodby do přední části baru, tak jsem se zasekl. Nemohl jsem uvěřit, kdo to seděl naproti skoro všech kluků z baru. Dlouhé vlasy, nádherný úsměv, ten nejkrásnější, který jsem kdy mohl spatřit. Tílko, které měla ji nádherně obepínaly postavu a její poprsí. Seděla ke mně bokem tak, že mě ani periferním viděním nemohla zahlédnout, ale kluci mě viděli, jak mám pusu dokořán, proto se začali trochu smát, čímž na mě upoutali její pozornost. Myslel jsem, že bude ve škole, nebo spíš má být ve škole.

Zatřepal jsem hlavou a díval se jí do očí tak, jako ona mě. Kluci se zvedli a prošli kolem mě dozadu. „Potřetí už to neposer," řekl mi najednou Robert, když prošel a já se jen na chvíli na něj ohlédl a kývl.
Nervózně jsem se podíval zpátky na ni a pokusil se o úsměv. „Tohle je tvůj nový úsměv jo," trochu pobaveně se pousmála, ale pak se zase na její tváři objevil neutrální výraz. Teď jsem vůbec nevěděl, jak tohle bude pokračovat, kousl jsem se tedy do rtu a rozešel se k ní.
„Ahoj, princezno," vydal jsem ze sebe potichu. Posadila se na židli se svým vážným výrazem a já se posadil taky. „Dylane, chci to pro jednou vyřešit, proto jsem přišla," řekla s vážným hlasem bez náznaku nějakého citu. To mě trochu znervózňovalo. Nesměl jsem to posrat, a tak jsem ji musel říct celou pravdu. Jak to bylo.
„Já ti to vše vysvětlím, ano...jen mi dej čas," ubezpečil jsem ji. „Dneska ho máš, kolik chceš, ale ať víš, že si mi ublížil...dvakrát," řekla mým směrem, ale měla už sklopenou hlavu. Myslím, že to nezačínalo nejlépe, ale i tak jsem byl odhodlaný jí to vše vysvětlit. Nakonec jsem se odhodlal a spustil.

„Omlouvám se ti za to, co se stalo v Austrálii vím, že jsem to podělal, a tak jsem se ti omlouval, ale teď chci říct, že to, co se stalo, teda nestalo s Emily, si vymyslela. Já s ní nic neměl, přísahám na svou smrt. Vždyť já bych tebe nedokázal podvést," vydechl jsem a díval se na ni. Z jejího výrazu nešlo nic vyčíst, což se mi nelíbilo. Nevěděl jsem, jak na tom jsem. „Nebyli jsme spolu, Dylane. Ten ostrov byl jen úlet," řekla mi klidně, jako by se nechumelilo. Trochu jsem se zarazil, ale nechal to tak. „Dobře, ale i tak, když jsme spolu něco měli a já se snažil o tebe, tak bych nikdy neměl nic s žádnou jinou," obhajoval jsem se dál. Nesměl jsem se vzdát bez boje. Mlčela, neřekla mi nic, jako by čekala, jestli ještě něco řeknu. „Niky, miluji tě a nic a nikdo to nezmění. Můžeš mě odhánět, nenávidět, urážet, ale i přes to, že tě budu milovat," chytl jsem ji ruce do těch svých a bral to něco jako úlevu, když mi to sevření oplatila, ale pak to zase vzala zpátky.
„Jenže si mi ublížil a já si to pořád pamatuji, a to s třídní mi řekl tvůj strýc," řekla najednou a já se pozastavil nad tou druhou částí věty.
Můj strýc jí řekl, co se stalo?
On mě poslouchal?
On se mě i zastal.
V pohodě, takže vlastně potřebuji vyžehlit to předchozí.

„Tak já ti pomůžu zapomenout, zbavím tě toho pocitu a napravím, co jsem způsobil, jen chci šanci," žadonil jsem a snažil se ji přesvědčit. Na chvíli se zapřemýšlela se sklopenou hlavou. Dal jsem jí čas, aby si to promyslela a doufal jsem, že si to rozmyslí. „Víš, šanci si měl a..." „Niky, já se ale snažil, vše jsem dělal tak, abych si tě udržel, ale prostě jsem takový, že si to sám poseru, a pak na to doplatím," povzdechl jsem si nešťastně, ale mou bradu zvedly její prsty. „Šanci si měl, a tím, že jsi nic neudělal, tak pořád trvá," dořekla, co chtěla říct. Viděl jsem na ni jako na mimozemšťana a snažil se v hlavě přebrat, co mi to vlastně říkala.
Právě řekla, že tu šanci pořád mám?
Nepřeslechl jsem se náhodou?
Ne, Dylane, prostě to řekla.
Slyšel si dobře.

„Přišla jsem ti říct, že...že tě nedokážu nenávidět do konce života, pořád tě přesto vše, co se stalo, miluji a ten ostrov nebyl úlet. Bylo to to nejlepší v mém životě," vyslovila další slova a mě spadla brada. Nečekal jsem něco takového. Vůbec jsem nevnímal to, že zase něco řekla, protože jsem se díval na ni a úplně vypl kvůli toho, jak v šoku jsem byl.
„Slyšíš?" ozvala se ještě jednou. „Miluji tě, Dylane Barnesi."
V ten moment jsem si to uvědomil a vyskočil jsem na nohy, abych ji mohl obejmout. Pevně jsem ji sevřel v objetí a nehodlal ji už pustit.
„Já tebe taky, princezno," zašeptal jsem nadšeně, a pak ji políbil. Tak vášnivě, jako bych ji už nikdy neměl mít pro sebe. Díky bohu budu, když si to opět neposeru.