Hra s osudem✔️

18. kapitola

10. den

Pro mě už to tu bylo jakoby každodenní rutinou. Dylan šel něco najít nebo chytit na snídani, já se šla vykoupat a pak mě zavolal na tu snídani. Vzhledem k tomu, že šel dneska do lesa něco najít k vodopádu, tak jsem si do vody zalezla dříve.
Zkusila jsem plavat už dál, a tak jsem si neuvědomovala, kolik času uteklo.
Hlavu jsem měla zase jako na prasknutí z přemýšlení až do doby, než jsem si přišla trochu delší dobu osamělá a on mě nevolal.
Vylezla jsem z vody s tím, že rozpálím více oheň a sedla jsem si k němu. Navíc se počasí každou chvíli více a více zatahovalo a on tu nebyl.
Jediné, co bylo dobré, že ten náš přístřešek byl ze tří stran krytý, takže jsem se pod něj schovala a oblékla si jeho mikinu.
Čekala jsem na něj nejdříve chvíli, pak jsem vylezla a rozhlédla se po něm, ale pak jsem se zase schovala.
Začalo pršet a já se začínala více bát.
Co když se mu něco stalo?
,,Kde sakra jsi," vydechla jsem pro sebe.

Uběhla delší doba a já se rozhodla jít za ním.

„Dylane!" křikla jsem a šla k vodopádu. Nikoho jsem neslyšela, tak jsem se trochu dala do běhu a zase začala vykřikovat jeho jméno. Pořád jsem nikoho neslyšela, tak jsem dostala strach. Myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu, protože ví, jaký mám strach, kdyby se mu něco stalo. „To už není vtipné, Dylane!" vykřiknu a rozhlížím se kolem sebe, když už stojím kousek od vodopádu. „Víš, že mám strach, tak vylez," zabručela jsem a povzdechla si. Začalo více pršet, já už byla promočená, takhle jsem si maximálně koledovala o zápal plic nebo něco horšího. Nelíbilo se mi to, vážně tu něco nehrálo. Už jsem se chtěla rozejít kolem vodopádu, ale něco jsem uslyšela. Byl to nějaký řev. Někdo nebo něco sem utíkalo a já pořád stála na místě. Nevěděl jsem o co jde. „Pryč," uslyšela jsem slabě, než jsem v dáli viděla Dylana, jak je udýchaný a ještě utíká. Nebo spíše vypadal, že kulhá. Přeměřila jsem si ho pohledem, když na mě mával rukama. „Nikito uteč!" vykřikl a já nechápala proč, do doby, než jen za ním něco nezahlédla. Bylo to černé a...

Doprdele puma. Otočila jsem se a začala utíkat pryč. Jenže jsem se i ohlížela, jestli je Dylan za mnou. Díky bohu aspoň byl, ale pořád se mi zdálo, že na jednu nohu špatně běhá. Vyděšeně jsem pořád otáčela hlavu na něj, když jsem najednou uviděla, že zakopl a podlomila se mu noha. „Dylane!" vyjekla jsem. Dřív, než jsem stačila něco udělat puma byla u něj. Okamžitě jsem se zastavila a dívala se, jak se k němu pomalu přibližuje. „Nikito zmiz odsud!" křikl po mě. „Nenechám tě tu!" křikla jsem. „Já ti to nařizuji, běž na pláž kurva!" zakřičel ještě jednou, než po něm šelma skočila. Vylekaně jsem se zasekla v pohybu a sledovala co se tam teď dělo. Dylan se snažil udržet si její zuby dál od obličeje. „Dylane!" vydala jsem ze sebe. Najednou jsem viděla, jak se s ní pere a já měla takový strach jako ještě nikdy předtím, protože tohle bylo něco úplně jiného sakra. Tím jsem si dosvědčila jednu věc. Pořád jsem ho milovala a nechtěla jsem o něj přijít. Dylan najednou zakřičel a pak už se to seběhlo sakra moc rychle. Nezaregistrovala jsem nic, jen jsem pak viděla šelmu ležet na Dylanovi. Chvíli se nikdo nehýbal, ale pak se z pod šelmy dostal Dylan. Rychle jsem se k němu rozeběhla a klekla si vedle něj. Hned jsem ho objala a bylo mi jedno že je od krve, hlavně že je v pořádku. Teda myslela jsem si to, dokud jsem neuviděla jeho nohu.

„Sss, to štípe," sykl, když jsem mu omývala škrábnutí na noze a vyvrtnutý kotník. „Necukej sebou," řekla jsem mu a čistila dál ránu. „Jenže to bolí," zakňučel a já si povzdechla. „Musím ti to vyčistit, jinak by se to zanítilo," zabručela jsem a šla si namočit tílko kterým jsem mu to čistila. Byl horší jak holka v tom kňučení. Nemohla jsem uvěřit, jak si pořád stěžoval, ale z druhé strany jsem ho chápala, protože ho to muselo vážně bolet. Když jsem se k němu vrátila nevypadal zrovna dvakrát nejlépe. Trochu vybledl, ale pořád měl ty samé jiskřičky, co vždy míval v očích, když se na mě díval. „Děkuji ti," zašeptal ke mně, když jsem mu opět čistila ránu, ale pomohla jsem mu si lehnout. „Odpočiň si já to tu zvládnu," pohladila jsem ho po vlasech a pousmála se. Jen kývl a já mu ještě dala pusu na čelo. Ještě jsem mu obvázala nohu tílkem a poté už jsem jen vedle něj seděla pod přístřeškem a čekala až přejde déšť.
Přikryla bych ho, ale neměla jsem čím, nakonec jsem se rozhodla mu dát aspoň jeho mikinu a já si nechala džísku.
Snažila jsem si vyčistit hlavu, tak jsem zavřela oči a uvolnila se. Mohla jsem tak v klidu relaxovat a věděla jsem, že Dylan bude v pořádku, teď se jen potřebuje vyspat a vše bude jako dříve. Jen jsem měla strach o nás.
Co když nás nenajdou?
To tu jako umřeme?
Já ale nechci.
Chci zpátky domů, chci k mámě a Brianovi.
Chci být zase doma daleko od tohohle ostrova.

Seděla jsem na kameni a dívala se na západ slunce. Myslím, že bylo kolem sedmé večer. Už jsem se to naučila i odhadnout. Nepršelo, ale i tak bylo trochu zataženo. Nevadilo mi to líbilo se mi, jak se slunce odráželo od hladiny moře a povzdechla jsem si.
Slyšela jsem za mnou pohyb, tak jsem pootočila hlavu a pak se mírně pousmála.
Dokulhal za mnou a posadil se vedle mě.
„Jak ti je?" zeptala jsem se ho.
„Lépe, děkuji," slyšela jsem, jak se pousmál. Byla jsem ráda, že je mu lépe, ale šlo to na něm poznat. Jen jsme seděli a sledovali, ale já si nemohla pomoct, tak jsem se mu na tu nohu podívala. Uslyšela jsem, jak se uchechtl. „Je to dobrý Niky," položil mi ruku na tu mou a já se na ně podívala. „Musím se ujistit," řekla jsem potichu. Zvedl mi bradu abych se mu dívala do očí. Ztrácela jsem se v nich, jako ostatně vždy a teď mi to vůbec nevadilo. „Jsem už v pořádku, díky tobě," řekl potichu. Přiblížil se blíže ke mně a pak se těsně u mých rtů zastavil. Připomnělo mi to, jak jsme spolu kdysi běhali a stalo se něco podobného. Tehdy mě nepolíbil a dnes to bylo stejné. Chtěl se odtáhnout, ale já si ho sama a dobrovolně přitáhla k sobě a políbila ho.