Hra s osudem✔️

4. kapitola

Nikita

Čuměla jsem se na NAŠEHO nového učitele tělocviku a myslela si, že mě asi omyje. Tohle bylo horší než nějaká kocovina, a to jsem si kurva myslela, že mám halucinace, když jsem dneska procházela školou. „Co se děje Niky?" zeptala se mě potichu Katt. Nedokázala jsem odpovědět, když se mi ten kretén díval do očí. „Jsem Dylan Barnes a jsem váš nový učitel. Takže bych byl moc rád, kdybyste se vyvarovali sprostým slovům," řekl klidným tónem a díval se mi do očí jako by z nich nemohl spustit pohled. Nesnášela jsem ty vzpomínky, co se mi vybavily. Proto jsem se rozeběhla pryč z tělocvičny. Ani jsem se nepřevlékla a posbírala si věci ze šatny. Tohle je jako zlý sen. Jakto že se tohle stává jen mě sakra. Co jsem komu udělala. Ano říkala jsem, že ho miluji, ale nenávidím ho víc, ještě ke všemu už s ním nechci mít nic společného. Zase si jen zkazím náladu a život už mám zkažený, takže na něm se nedá nic pokazit.

Rozeběhla jsem se pryč ze školy, protože jsem na tohle neměla. Nechtěla jsem ho vidět, vlastně ano, ale ne teď. Je to moc brzo. Všechny myšlenky na něj jsou ještě čerstvé jako rány, které způsobil a já už nechci brečet. Chci se tomu vyhnout. Bohužel jestli je vážně náš učitel, tak jsem v pěkný prdeli, protože nemůžu chybět na každý tělocvik, to bych pak dělala opraváky, a to vážně nechci. Vše, co jsem chtěla bylo přežít půlrok v klidu bez stresu, ale teď to bude kurva moc těžké, s ním ve škole. Opět vypadal sexy. Opět měl neupravené vlasy tak jako vždy, když vstával z postele. Když vstával z mé postele, nebo prostě byl se mnou. To není fér. Proč mi to udělal.

Doběhla jsem na nějakou lavičku, na které jsem se posadil a předklonila se. Zhluboka jsem dýchala a nasávala čerstvý vzduch. „Proboha," vydechla jsem ztraceně. Rozhodila jsem rukama a povzdechla si. „Co teď jako mám dělat?" bavila jsem se sama ze sebou. Co jsem teď vážně měla dělat jsem nevěděla. Na mobilu jsem objevila asi 4 zprávy od Katt, 2 od Holly a taky jejich zmeškané hovory. Nebrala jsem to, neodepisovala, protože jsem potřebovala klid, abych si vše promyslela.
Nechtělo se mi vracet do školy za ním, měla jsem strach, že zase se o něco pokusí.
Že mě bude otravovat s tím jeho omlouváním, jako když jsem odjížděla.
Musela jsem si zavolat, proto jsem vzala mobil a našla jeden kontakt, který jsem potřebovala.

Ano?

Briane? Potřebuji tě slyšet.

Niky bože, rád tě slyším ségra.

Já tebe taky ale mám problém.

Jaký?

Opět se chce dostat do mého života Briane, je tady, je to můj učitel tělocviku.

Cože? Dylan je tam?

Ano, dneska jsem ho poprvé viděla a bolí to, všechny ty vzpomínky bolí. Nevím, co dělat.

Niky to bude dobrý hlavně klid.

Rozhovor se protáhl a já si s ním povídala celkem dlouho. Dokonce jsem slyšela i Chloe.
Byla jsem tak ráda, že jsem je slyšela, ale zároveň mě ničila představa toho, že Dylan je se mnou ve městě. Nenáviděla jsem ho. Nechtěla jsem ho ani vidět, bohužel teď ho budu vídat často.

Došla jsem nakonec do mého prozatímního domu a rozplácla se na mé posteli.
Takhle jsem ležela, dívala se do stropu asi dobrou půl hodinu, než se ve dveřích objevila Holly, Andy a Katt taky.
„Niky, báli jsem se o tebe," řekl Andy.
Já na to jen mykla rameny.
„Proč si tak utekla?" zeptala se mě Katt.
Nechtělo se mi odpovídat, takže jsem pěkně mlčela a jen se dívala do stropu.
,,Ten tělocvikář je pěkný kus chlapa. Je děsně sexy," pronesla Katt a já se na ni podívala.
Už to zase začíná. Všechny holky po něm půjdou, ale on bude ničit život mě.
Jak šlechetné.
„Niky povíš nám něco?" zeptala se najednou Holly trochu odevzdaným hlasem.
„Nechte mě chvíli samotnou," pípla jsem a otočila se na bok.
,,Dobře," povzdechli si všichni a odešli.
Jen co se zaklaply dveře moje slzy se spustily a já začala nekontrolovatelně brečet.
Jestli jsem si myslela, že to špatné se mě už vyhne, tak to bylo teda naivní, protože to nejhorší se děje jenom mě.

Do obýváku za všemi jsem dorazila asi o hodinu a půl později, a ještě jsem měla trochu červené oči. Katrin seděla s nimi na sedačce a já se k nim jen přidala.
Už jsem viděla, jak se chystají se mě na něco zeptat, ale já jsem jen zakroutila hlavou.
„Prosím nechci to řešit," řekla jsem jim hned ze začátku.
„Dobře a řekneš nám to někdy?" zeptala se Holly. „Možná časem," Mykla jsem rameny a přitáhla si polštář i s koleny k tělu.
Dívali jsme se na nějaký romantický film.
Nic moc pro mě.
Nesnášela jsem to, protože bylo samé pěkné věci, ale v reálu si to musíš dobýt sám, není to tak lehké, pořád se hádáte, křičíte po sobě, usmíří te se, ale najít někoho, kdo to s tebou tak dlouho vydrží je celkem obtíž.
Nebo věříte nesprávnému, který vám s chutí zlomí srdce nebo ti ho jen rozdupe na zemi, když mu ho dáš.
No prostě slaďárny nejsou můj šálek kávy.
Přežila jsem to s nimi, ale pak se zvedla, že udělám radši večeři. Měla jsem v plánu je dneska už umlčet mými palačinkami, tak jsem se do toho pustila.
Dala jsem si sluchátka a začala dělat těsto.
Mezitím jsem si připravila talíře, pánev a jak jsem měla těsto začala jsem smažit.

„Večeře," křikla jsem na ně. Všichni včetně Katrin tady přišli natěšení s toho, co viděli.
„Jsi úžasná!" vydala ze sebe Katt nadšeně a čapla jeden talíř, se kterým běžela ke stolu. To samé udělali i ostatní, tak jsem uklidila a pak se přidala k nim.
Pak už jsem jen večer doufala, že to vše přežiju.