Hra s osudem✔️

28. kapitola

Dylan

O týden později

Celou dobu, co jsem byl sám, mimo školu, pryč od Niky, jsem měl jedinečnou možnost přemýšlet o svém životě a o tom, co vše jsem dokázal posrat během pár měsíců. Mezitím, co jsem doufal, že mi dá konečně vědět, jak to je, tak jsem si našel práci. Kupodivu mě přijali v baru a vůbec jim nevadilo mé tetování. Byl jsem tedy po většinu času v nové práci, kde jsem i tak přemýšlel nad ní. Potřeboval jsem, aby přišla. Tím bych měl aspoň malou šanci si to ještě u ní vyžehlit, jenže po tom týdnu se moje naděje ztenčují. Teta je jediná, co se se mnou ještě baví. Strýc je na mě pořád za to naštvaný, ale co mám dělat? Vždyť si to ani nenechá pořádně vysvětlit, a když už ano, tak mi nevěří. Teta mi říká, ať ho neřeším, a tak jsem to tak udělal. Jediné, co řeším, je můj život bez ní.

„Barnesi, bože, aspoň pracuj, když za to dostáváš zaplaceno," křikl na mě spolupracovník Robert. Protočil jsem očima a povzdechl si. „Vždyť pracuji," zabručel jsem. Neměl jsem rád, když mi někdo říká, co mám, a co nemám dělat, tak jako jsem neměl rád, když mě někdo poučoval. Tohle jsem přímo nenáviděl. Jako by se ten dotyčný povyšoval nade mnou. No fuj. Umyl jsem sklenice a postavil se za bar. Pořád jsem přemýšlel, ale pak mi do mého zorného pole spadla jedna bloncka, která se opřela o barový pult a pousmála se na mě.

„Dvě deci vína, a dvakrát, prosím," řekla mi a já si povzdechl. „Hned to bude," odpověděl jsem jí a začal nalévat. Nebyl jsem moc příjemný na to, že jsem stál za barem a naléval takovým nádherným holkám, co tu chodily, bohužel to bylo, protože jsem byl nervózní a taky, protože už mám tuhle svou princeznu, kterou potřebuji k životu.
„Tady to máte," pokusil jsem se pousmát a podal jí to. „Děkuji," uculila se, jako by čekala, že ji někam pozvu ale já se otočil a šel na chvíli dozadu, abych si oddechl a napil se. Podíval jsem se na mobil, zda mi někdo nenapsal. Bohužel ani jedna zpráva, což bylo blbý. Ještě jednou jsem si povzdechl a napil se. Chvíli jsem svůj pohled upíral na zeď, ale ten jsem zpět přesměroval na mobil, jako by mi někdo napsal, ale zase nic.
Bohužel jsem musel pracovat dál, tak jsem se zpátky vydal na směnu.

Jen co jsem si stoupl za bar jsem se rozhlédl kolem sebe. Byla tu spousta dalších lidí a já se nedokázal divit. Měl jsem toho celkem dost a ještě více, když se v klubu objevila její parta s ní. Myslel jsem, že se každou chvíli za ní vydám, ale moje druhá stránka mi to prostě zakazovala. Sledoval jsem ji. Celou dobu, co se bavila s kamarády jsem ji sledoval, i když šla na chvíli tancovat. Vždy, když se otočila mým směrem, tak jsem se otočil a dělal, že tu nejsem. Začal jsem přijímat další a další objednávky, dokud si k baru nepřišel Andy. Jen co mě uviděl, tak se trochu zarazil.

„Uhm, čtyři piva," řekl tak jedovatě, až odměřeně. Jen jsem kývl a začal to čepovat. Všiml jsem si, jak se nervózně ohlíží. Radši jsem se soustředil na čepování, ale v tom se vše posralo.
„Andy, tak kde jsou ty..." uslyšel jsem její hlas, který se uprostřed věty zastavil. Zvedl jsem hlavu a dal na pult dvě piva. „Za chvíli to bude," odpověděl jsem. „Víš co, Andy, myslím, že mě to přešlo, jdu domů," řekla mu najednou a začala odcházet. Nevěděl jsem, co dělat, neslyšela by mě a bylo by to stejně ještě horší než teď.
„Sakra, Niky, vrať se!" křikl na ni, ale ona jen zakroutila hlavou, stále se mi dívajíc do mých očí, jako by z nich pořád nemohla spustit zrak. To mě trochu povzbudilo, ale pak se ode mě odtrhla a odcházela pryč.
„Díky, chlape, tohle jsem dneska potřeboval," zabručel Andy se zamračeným výrazem ve tváři.

„Andy, já nic neudělal," řekl jsem mu. „Jenže vše komplikuješ," odpověděl mi a sedl si na barovou židli. Zvedl jsem nechápavě obočí a dočepoval třetí a asi už poslední pivo.
„Komplikuješ její život...vím, co se stalo, konečně mi to řekla a myslím, že bys ji měl nechat," mykl rameny a já si povzdechl.
„Nemůžu, miluju ji a chci..." „Je jedno, co ty chceš, jde o to, co chce ona a ona má sice asi problém s přímým vyjadřováním, ale myslím, že když za ní řeknu, ať už ji necháš, tak se mnou bude souhlasit," řekl celkem vážně. Vypadal odhodlaně, jako by se se mnou chtěl hádat. Nechtěl jsem od Niky upustit a nikdo nemůže mluvit za ní. „Promiň, ale dokud mi do očí neřekne, že mě opravdu nechce vidět v životě, tak pak ji nechám, ale dokud mi to neřekla, tak o ni pořád budu bojovat," řekl jsem tentokrát rázně já a sledoval Andyho výraz ve tváři. Nebyl nadšený, byl děsně naštvaný, ale nakonec už to nekomentoval a dal mi prachy na pult a s pivy odešel pryč. Ten večer už jsem prostě všechno ignoroval. Potřeboval jsem domů, a tak moc jsem se těšil.

„Dylane, víš, že už na tu fotku zíráš celkem dlouho?" ozvala se má teta a já konečně odpoutal zrak z fotky, kde jsem s Niky.
„Čím déle se rozhoduje, tím menší mám u ní šanci, ale po dnešku si myslím, že je mizivá," zakňučel jsem a pohlédl na ni. Viděl jsem, že jí to mrzí, ale s tímhle nic nemohla udělat. Jen mě trochu povzbudit jako vždy.
„Nevzdávej to, dokud na tu schůzku nepřistoupí, pořád máš naději," řekla mi klidně, zatímco mě hladila po zádech. „Jenže dneska nevypadala, jako by nějaká schůzka měla vůbec být," lehl jsem si na postel a zůstal ležet.
Teta mi už nic neřekla a já tak mohl přemýšlet jako vždy. Jako celý tenhle týden. Zase jsem skončil v depresivní náladě a asi jsem se z toho nehodlal dostat. Prostě jsem si tím musel projít. Jestli mě Nikita nebude chtít mít v životě, tak se prostě zpátky sbalím a pojedu zpět do Austrálie.