Hra s osudem✔️

25. kapitola

Nikita

Seděla jsem na posteli a přemýšlela, co se svým životem mám udělat. Tolik pocitů se ve mně mísí a já nevím, jak se chovat. Všechna ta tíha na mě dopadá a já už nemůžu. Nezvládám to.
Ten moment, když mi třídní řekla, ať se držím od Dylana dál, protože jsou asi spolu, když si užili pěknou noc.
V ten moment se mi opět zhroutil svět. Vždyť mi říkal, jak mě miluje a pak udělá tohle?
Ale teď jsem ještě více zmatená z toho, že prý si to třídní vymyslela a já nevěděla, komu mám věřit.
Přece jen, on mi už lhal.
Jenže když se mi díval včera do těch oči a říkal, že mě miluje a už by mi nikdy nelhal, nevěděla jsem, co dělat. Poznala bych lež, kdyby mi ji teď řekl, ale v očích jsem žádnou neviděla. Byl upřímný, ale já byla mimo. Pořád jsem slyšela hlas učitelky, co mi řekla a teď? Teď jsem ho ztratila. Jenže co když mi lhal a vyspal se s ní. Nebylo by poprvé, co by lhal. Nebylo by ani poprvé, kdy si užíval s jinýma.
Má hlava je plná všelijakých myšlenek, pocitů a příběhů, které mohou být buď pravdivé, nebo ne.

„Niky?" uslyšela jsem tichý hlas od dveří, a tak jsem se podívala na Katt, která mě vyrušila.
Všichni tři z party to věděli. Všichni věděli, kdo je pro mě Dylan Barnes. Jenže to bylo to, co mě nejvíce štvalo. Prasklo to jen kvůli třídní. Teď si všichni na mě budou ukazovat, že spím s učiteli, a přitom neslyšeli celý můj příběh. Celý náš příběh. „Půjdeš s námi nebo budeš tady?" zeptala se mě opatrně. Nadechla jsem se a vydechla. „Půjdu s vámi," odpověděla jsem ji jednoduše a bezduše. Neměla jsem sice náladu, ale i tak jsem se musela zapojit do kolektivu. Už se nemůžu stranit, musím být ve společnosti, protože jen tak se zbavím deprese, která na mě v posledních dnech padá. To že tu chodím jako tělo bez duše, na to si všichni zvykli, ale i tak bych asi měla změnit to, co se se mnou děje. Začala jsem se oblékat do kraťas, tílka a nějaké džísky. Nevím, kam chtěli jít a bylo mi to upřímně jedno, hlavně, že jsem šla s nimi a oni mě už nebudou otravovat s tím, co mi je, když už to aspoň ví. Myslím, že budu mít nějakou dobu klid od školy, ale i od všech kluků, co na školu chodí. Bude to paráda dodělat třeťák v depresi, které jsem se chtěla vyhnout, a proto jsem tu odjela, ale k čemu mi to sakra bylo, že ano? Stejně ji mám. Myslím si, že si ten osud ze mě dělá prdel nebo co. Ještě chvíli a zblázním se z něj. Přísahám, že jeden z nás dvou to nepřežije a podle mě to nepřežiju asi já.

Vydala jsem se z pokoje pryč rovnou do obyváku, kde už byla celá má parta připravena a čekala jen na mě. Trochu jsem se na ně pousmála, ale hned se mi obličej dal do neutrálního výrazu, ze kterého nikdo neuměl vyčíst, teda kromě něj, ale toho tu teď řešit nebudu, toho dneska už bylo dost.

„Tak jo, chtěl jsem vám oznámit, že jdeme teď všichni do kina. Rezervoval jsem nám čtyři místa na jeden horor a doufám, že se vám bude líbit," oznámil nám Andy a já jen sledovala, jak se holky těší. Trochu jsem z té naší party dneska vyčnívala, ale mně to bylo jedno. „Já se tak těším, doufám, že to aspoň bude děsivé, a ne jako minule," ozvala se Katt a já se uchechtla. Minule byla tak znuděná, že se cestou domů, když šla dříve, šla radši opít. To nás samozřejmě pobavilo, takže pokud si neověří, zda ten film je dobrý, neleze tam, ale teď neměla na výběr. Přímo jsem z ní cítila strach, ale i nadšení. Já jen doufala, že se to Andymu povede a je to nějaký super horor.
„Mělo by se vám to líbit, navíc, vybíral jsem mezi dvěma a myslím, že ten je lepší," mykl rameny.
Holly a Katt poskakovaly celé bez sebe celou cestu, co jsme šli do kina. Bylo to příšerné, lidé si na ně ukazovali a já jen protáčela očima. Byly jak malé holky.
„Jdeme na film."
„Jdeme na horor."
„Už tam skoro budeme."
„Pane bože já se těším!"
„Miluji tě, lásko."
„Niky, taky se tak těšíš?"

Myslela jsem, že je budu muset uškrtit. Bylo to příšerné, už jsem myslela, že to nevydržím, ale konečně jsme se objevili před kinem. Holky okamžitě vběhly dovnitř a já se podívala na Andyho. Povzbudivě se na mě pousmál a já myslela, že půjde pryč, ale nešel.
„Víš, když jsme byli ty zbývající dny na výletě, vypadala jsi šťastně. Teď ale je to, jako by si přijela znovu k nám s depresí," povzdechl si, ale já nad tím povytáhla obočí.
On si myslel, že jsem byla šťastná? Z čeho to odvodil? Znovu se nadechl, jako by mi četl myšlenky a zase začal.
„Tvůj výraz mluvil za vše, byla si šťastná a já to viděl i v tvých očích," řekl a já si povzdechla. Až tak jsem průhledná jo? Tak to, abych se to snažila zamaskovat.
„Pojďte, za chvíli to začíná," řekly najednou holky, které se objevily u nás a my se za nimi vydali.

Film nebyl nijak špatný, ale bohužel to nebyl můj šálek kávy. Mám radši víc akční a tohle bylo oproti některým hororům, které znám, jen slabý odvar. Nic jsem ale neříkala a dívala se dál. Katt to bavilo. Poznala jsem to podle toho, jak se na to dívala. Byla úplně zažraná do celého příběhu, co se jí zrcadlil v jejich očích.
Holly byla vystrašeně přilepená na Andym, který to taky moc neřešil. Oba jsme se na sebe ztraceně podívali a povzdechli si. Museli jsme to vydržet a já chtěla, aby mi ještě něco vysvětlil, ale nakonec jsem to nechala tak a sledovala film. Musela jsem to nějak přežít, ale mé myšlenky bohužel přeletěly k někomu jinému. Znovu jsem se zamyslela nad tím, co se dělo na ostrově a chtěla to všechno zpátky. Byla bych ráda, kdybychom byli spolu, ale poprvé mi lhal a podruhé to prasklo a nevím, jestli to, co řekl, byla pravda nebo lež. Nevěděla jsem, komu věřit.

Takhle jsem nad tím přemýšlela i po dobu cesty domů, takže jsem se vůbec nebavila a nevěděla, o čem se ti tři baví. Celkem mi to bylo jedno, ale zajímala mě jedna věc a to ta, co teď Dylan asi dělá. Nebo spíš, kde teď bude, když ne u nás ve škole.
„Hej Niky, tak co?" zeptal se mě Andy a já zatřepala hlavou. Neměla jsem páru, co mluví.
„Jestli zítra s námi půjdeš k jezeru," zvědavě se mě zeptal a já jen lehce kývla, aby věděl, že ještě nejsem rozhodnutá. „No tak budeme počítat, že jo. Jinak dobrou," pousmál se a zalezl si do pokoje. Byla jsem ráda že se mnou počítají, ale i tak to pro mě bylo něco těžkého.

Vydala jsem se do svého pokoje a vydechla po dopadu do měkkých peřin.
„Kéž bych věděla, jak se rozhodnout," povzdechla jsem si a protáhla se. Byla jsem unavená jako nikdy předtím, proto se mi to ani nelíbilo. Vždy jsem chodila pozdě spát a teď v poslední době spím už kolem 10hodiny večerní.
Celkem strašidelné. Nakonec jsme se převlékla do mého pyžama, a ještě si šla umýt zuby, abych mohla rychle spát. Bohužel jsme se podívala ještě na mobil a tam jsem měla zprávy. Dvě zprávy od jedné osoby.
Podívala jsem se na ně a trochu se mi začali tvořit slzy. Vždyť bych s neměla trápit, prostě na chvíli vypnu a nikdo mě nebude zdržovat a nikdo mi do toho nebude kecat.