Hra s osudem✔️

15. kapitola

7. den

Když Niky usla, mohl jsem se pokusit trochu člun popohnat ke břehu tím, že jsem pádloval, bohužel jsem neměl ponětí, kde pádlovat. Musel jsem ale zkusit nějaký směr. Museli jsem se prostě dostat na břeh a já se o to chtěl postarat. Byla tma, moře se bouřilo a chvílemi to vypadalo, že ještě bude pršet, ale já doufal že ne. Neměli jsme nic teplého na oblečení a Niky byla promočená. Ještě u sebe měla menší kabelku, ale do ní jsem se nedíval. Já měl jen mikinu a tričko, které bylo narozdíl od toho jejího suché tak jsem ji chtěl převléct, aby ji aspoň trochu bylo teplo. Sundal jsem si mikinu a pomalu jsem ji zvedl a sundal ji džísku i s tílkem. Hned jsem ji dal mikinu a ty mokré věci jsem ji dal za ní.
Všiml jsem si, jak se více zachumlala a spokojeně vydechla. Chvíli jsem ji jen tak sledoval a přemýšlel, jak jsem mohl být, tak blbý a ublížit dvakrát téhle bytosti.
Pohladil jsem ji po tváři a dal jí pusu na čelo.
Teď jsem se šel soustředit na to abych nás dostal co nejrychleji na pevninu, protože bez vody a jídla moc dlouho nevydržíme.

Ať to bylo dlouho co jsem hledal nějakou pevninu nebo ne, našel jsem ji. Ona pořád spala a já konečně mohl upevnit člun a vylézt z něj. Niky jsem zatím nechal tam, aby se prospala a já šel připravit něco, kde bychom mohli spát. Bohužel jsem nic moc neviděl, takže jsem začal dělat něco blízko pobřeží a pak když jsem to měl hotové, tak jsem sem přenesl Niky.

Nikita

Když jsem se probudila bylo už ráno. První asi byla bolest hlavy kvůli včerejšího večera, tak jsem se snažila vzpomenout co se dělo a pak mi to došlo.
Hádala jsem se s Dylanem a pak jsem přepadla...
Sakra.
Rychle jsem se posadila a rozkoukávala se kolem sebe, když jsem si uvědomila, že nejsem v hotelu, ale na pláži někde, kde to neznám.
Vedle mě ale oddechoval Dylan jen v tričku a kraťasích. Až teď jsem si uvědomila, že mám na sobě mikinu a moje věci se suší na větvi. Rychle jsem se od něj ale posunula pryč a šla hledat moji kabelku. Měla jsem v ní mít mobil, ale ten byl kaput po tom pádu do vody, pak už jsem tam nic moc neměla. Zvedla jsem se a šla se trochu porozhlédnout kde to jsme. Šla jsem po pláži, když jsem si uvědomila, že to je nějaký ostrov. Nic tu nebylo jen pláž a nějaká džungle či co. Ještě ke všemu jsem tu s ním. „Mám hlad," povzdechla jsem si. Rozhlédla jsem se po něčem a šla hlouběji do lesa. Musela jsem něco najít, jinak tu umřu hlady.

Procházela jsem mezi stromy a zdálo se mi, že už jsem u nich byla, Najednou jsem nevěděla, jak jsem se sem dostala a jak se dostanu zpět. Našla jsem něco málo k jídlu, ale to bych musela najít cestu zpět. Snažila jsem se otočit a tou cestou jít zpět, ale já jsem během cesty tolikrát odbočila že už nevím, kde jsem. Najednou jsem ale něco uslyšela, tak jsem se zastavila a zaposlouchala se. „Niky!" uslyšela jsem mé jméno odněkud. Snažila jsem se jít za hlasem, ale ten jsem slyšela jen párkrát na to abych se dostala z lesa. „Dylane!" zakřičela jsem a rozeběhla se. Proč já musím být tak blbá a lézt někam, kde to neznám?
Aspoň jsem si mohla značit cestu.
Ale Nikita nepřemýšlí.
Jak moc musím být blbá?
„Niky, kde jsi!" uslyšela jsem ho blíž, a tak jsem změnila směr. „Tady," křikla jsem. Chvíli jsem ještě běžela, ale pak jsem se s ním srazila. On mě pevně chytl a tiskl mě k sobě. „Bože, bál jsem se, že se ti něco stalo," vydechl a já se pro sebe pousmála, ale pak jsem se od něj odtáhla. „Šla jsem hledat jídlo," ukázala jsem mu ruce, ve kterých jsem měla kvůli nárazu rozmačkané maliny a ostružiny. On se uchechtl a já se mu podívala do očí. Zase ty jeho jiskřičky, které měl vždy v očích. „Kde to vlastně jsme?" zeptala jsem se ho.

„Nevím, musíme si postavit nějaký přístřešek."

„Dylane, já tu nechci být, chci zpátky na hotel," zabručela jsem.

„A jak se tam chceš dostat? Nemáme jak, člun je zničený a nemáme se, jak spojit," křikl na mě.

„Nekřič po mě, já za to nemůžu!" zavrčela jsem na něj a zamračila se.

„Ne? A kdo byl na té lodi?"

„Kdyby si nás nesledoval nic se nestalo!"

„Kdybych vás nesledoval, když jsem vás viděl, tak byste z toho měli větší problém!"

„Mě je to jedno chápeš, já chci pryč ano, chci pryč od tebe," křikla jsem naštvaně a hodila po něm to jídlo.

„Tak si běž, nedržím tě tu," rozhodil rukama a já si odfrkla.

„Tak já jdu!"

Naštvaným krokem jsem se od něj vzdalovala. Nechtěla jsem s ním být. Absolutně mi bylo jedno že mě zachránil, já se o to neprosila. Já tady přežiju i bez něj, zvládnu se o sebe postarat zase tak blbá nejsem abych si něco neuměla postarat. Pomalu jsem se snažila si vyrobit nějaký přístřešek, ale bohužel mi to moc nešlo a jídlo jsem taky moc neměla. Za celou dobu jsem měla minimum jídla. Ale když už jsem ho našla byla jsem nadšená. Přinesla jsem si to na moje místo a usmívala se, že mám konečně nějaké jídlo. Otočila jsem hlavu a úsměv mi zmizel ze rtů. Dylan stál ve vodě s klackem v ruce, bez trička a čekal. Chvíli opravdu jen stál, ale pak udělal rychlý pohyb a klacek vytáhl z vody i s rybou na něm. Zavrčela jsem si pro sebe a snědla si to jídlo.

Když už se stmívalo, tak byla u pobřeží zima, takže jsem seděla v klubíčku a snažila se zahřát, pak mě ale zase něco naštvalo. Byl to opět on, když se mu povedlo rozdělat oheň. Měl přístřešek, tedy spíš nějakou menší chatku, která ho kryla z obou stran, měl jídlo a oheň. Co jsem měla já? Tak maximálně zase hlad, žízeň a byla mi zima. Začala jsem trochu přemýšlet nad tím, že bych se mu i měla omluvit a měla bych mu i poděkovat. Možná jsem to dneska přehnala, měla jsem být milá. Bál se o mě a já byla hnusná. Povzdechla jsem si a sledovala, jak je mu dobře a já tu mrznu. No radši jsem se šla uvelebit a šla spát.