Hra s osudem✔️

22. kapitola

15. den

Ležela jsem v posteli a nemohla už spát, bylo teprve kolem 5 ráno a já měla problém spát na posteli.
Za ten týden jsem si zvykla spát na zemi a teď na té posteli to bylo takové no, jak bych to popsala...prostě se mi špatně spalo. Navíc jsem tam usínala na Dylanově hrudi a teď už zase nic.
Holky ještě spaly, tak jsem se rychle oblékla a vydala se potichu z pokoje pryč, abych se mohla projít po pláži jako jsem to dělala na ostrově.
Bylo to vážně divné. Celá tahle civilizace.
Nevím, co se stalo, ale pro mě to najednou nemělo význam. Možná bych i chtěla s Dylanem zůstat na ostrově. Nikdo by nás nerušil, nikdo by neříkal, co máme a nemáme dělat a taky by už se nic nemohlo stát. Například by mi ho žádná nepřebrala nebo on by mě nepodvedl.

Seděla jsem v písku a hrála si s ním a také pozorovala, jak vychází slunce. Byla to nádhera.
Povzdechla jsem si a nechala jsem písek z mé ruky stékat z ní zase zpátky do písku.
Vždy jsem si nabrala hrst a nechala to tak.
Bylo to poměrně uklidňující narozdíl od těch aut, co už v tuhle hodinu jezdili po městě a dělaly hluk. „Taky nemůžeš spát," řekl hlas za mnou a já se podívala na Dylana, který si sedal vedle mě.
Sklopila jsem hlavu a kývla.
„Nevím proč, ale tam to bylo klidnější než tady, nechápu, jak jsem mohla chtít pryč z ostrova, když teď chci zase zpátky," potichu jsem pronesla a trochu se na něj podívala. Vypadal zamyšleně, když se díval na to vycházející slunce. Najednou otevřel pusu a podíval se na mě. „Taky bych se tam vrátil, už jen protože...no tady nemůžeme být teď spolu," povzdechl si a já přikývla. To byla ta hlavní část, která mi chyběla jen několik hodin poté, co jsme zase v Miami.
„Niky, já to nevydržím...nevydržím se na tebe dívat a nemoct se tě dotknout jako na ostrově, nevydržím být daleko od tvých rtů, když je máš kousek od těch mých. Já...miluji tě," řekne najednou a já se na něj dojemně dívám. Všechno to bylo pěkné, ale vážně nic z toho nemohl.
„Když tě vidím s těmi jiskřičkami v očích, tak si vzpomenu na tu chvíli, kdy si patřila jen mě," zašeptá a mě se zatají dech.
To vše jsem si dokázala představit, ta chvíle mi celkem chybí. Asi bych si ji zopakovala.
„Zopakujeme si to, schováme se jim jen pro kousek hezké chvíle spolu," pronesu, na což se na mě překvapeně podívá, jako by nevěděl, že jsem něco takového schopná říct.
„Ale..." „Dylane, ty to nechceš? Nechtěl si náhodou po mě, abych ti odpustila?" zeptal sem se ho, na což si povzdechl. „Chtěl, jenže nemůžu mít nic se studentkami, co když se to provalí? Vyhodí mě a už ti nebudu moct být nablízku," řekl a měl pravdu. Bylo to trochu složitější, než jsem si myslela, ale vše se dá zvládnout.

Jen co jsem se dobelhala do pokoje, zastavily mě holky. „Kde, s kým, a proč jsi byla?" zeptala se mě podezřele Holly a já se zasmála. „No tak, co to jako děláte?" zasmála jsem se a podívala se na ty dvě detektivky přede mnou.
„Myslely jsme, že ses zase ztratila," mykla rameny Katt a já jsem pobaveně pokroutila hlavou. „Co kdybyste mě dneska provedly po všech těch památkách, které jsem tu nebyla?" zeptala jsem se na což se rozzářily. „Bereme Andyho," vyjekla Holly a já kývla. „To je samozřejmé."

Vydaly jsme se na snídani, kde jsme měli švédské stoly. Bylo to to nejlepší v mém životě, zase jsme se dobře najedla a holky se divily, proč tak moc jím. „Týden jsem jedla pořád to samé, tak se nedivte," odpověděla jsem jim, na což se začali všichni tři smát. Nemohla jsem za to, prostě jsem měla hlad a měla jsem možnost se pořádně najíst, aniž bych byla omezena nějakým počtem na den. Bylo to něco úžasného.
„My se nedivíme ty jsi vždy jedla jako by si týden nejedla," zasmál se Andy a pak jsem se s holkami přidaly k němu.
Možná trochu měli pravdu, vlastně ano měli, ale no a co, když mám možnost, tak se radši pořádně najím, než abych byla o hladu, no nemyslíte?
Jen co jsme se najedli, nebo spíš až jsem snědla vše, co jsem si na ten talíř nabrala, jsme konečně mohli i s povolením učitelky na procházku po Miami a její krásách, co tu ukrývala.
Samozřejmě, že to byla veliká ironie, ale musela jsem se dneska nějak zabavit.
„Učitelka řekla, že jedeme už za dva dny domů, asi kvůli té párty," nadhodila Katt a já se na ni podívala. Vypadala provinile stejně jako Holly.
„Neměli jsme tam chodit," ozval se Andy a já chtěla souhlasit, ale pak mi došlo, o co vše bych přišla. „Ale no tak lidi, vždyť jsme věděli, že něco porušíme, vždy to tak je a my se nezměníme, tak nevěšte hlavu a usměje se, aspoň jsme si to užili," pousmála jsem se a tím je snažila povzbudit. Všichni se ale na mě podívali svými pohledy, které naznačovaly, že jim je líto, že jsem byla na tom ostrově. „Dost, přestaňte se na mě tak dívat," zakroutila jsem hlavou a čekala, že se konečně usmějí. Bohužel nic, takže jsme chodili po památkách jako těla bez duší, ale mluvit jsme, jen to bylo takové...no, o ničem.
Jen tak mi v klidu říkali, co vše se tu stalo, co se jen líbí, ale moc se teda neusmívali a mně to celkem štvalo. Radši jsem se pak rozhodla jít s nimi na oběd, abychom se trochu najedli a pak jsme šli zpátky na hotel.
Pořád se mi omlouvali, že mě měli hlídat, a že zase zklamali a já už to vážně nedávala. Nebavilo mě, že se mi pořád omlouvali.
„Už jsem vám řekla, že jsem v pořádku, nic mi není, přežila jsem to," řekla jsem konečně a zamračila se. „Dobře," souhlasili a objali mě, když už jsme stáli u pokojů.
„Mám vás všechny ráda, tak se usmějte, aspoň kvůli mně," řekla jsem, na což se všichni aspoň trochu usmáli. „Hned lepší," mrkla jsem na ně. „Dobře, tak já už půjdu spát nebo aspoň na pokoj," řekl Andy a šel. „Jdu s tebou, zlato," křikla Holly a běžela za ním. Hodila jsem pohled po Katt, která se usmála. „Já se chtěla projít Katt," řekla jsem a ona kývla: „Půjdu." „Chci sama," řekla jsem jí a ona chápavé přikývla.
„Tak dobře," zalezla si do pokoje a já si povzdechla. Měla jsem teď plnou hlavu takových zbytečných věcí, že jsem je potřebovala nějak vyhodit z hlavy a ani jsem nemusela přemýšlet jak. Chodba byla tichá a já už se chytala vejít do výtahu, ale někoho jsem uslyšela. Otočila jsem hlavu a spatřila Dylana, s hlavou venku z jeho pokoje. Rukou mi naznačoval, ať jdu za ním, tak jsem se nejistě za ním vydala, ale rozhlížela jsem se, aby nás nikdo neviděl.
„Co to děláš?" zeptala jsem se ho potichu. „Chci mít kousek hezké chvíle s tebou," odpověděl mi a stáhl mě do pokoje k němu.
Chvíli jsme jen na sebe koukali, ale to, co přišlo pak, bylo snad ještě lepší než na ostrově. Tak dobře jsem si to neužila snad ani jednou, až teď.
Snažil se být lepší a celkem dobře se mu to vedlo.