Hra s osudem✔️

19. kapitola

11. den

Dylan

Ležel jsem pod přístřeškem s Niky, která měla hlavu na mé hrudi a oddechovala, mezitím co já jsem nemohl spát. Bylo kolem druhé hodiny večer a já nemohl spát. Bylo to tím, že se o mě bála, starala se o mě a...políbila mě.
Ona sama od sebe.
Proboha.
Ona mě políbila.
Můj mozek byl kaput a já vlastně taky, byl jsem úplně mimo.
No ale musel jsem přece spát, jenže jsem taky přemýšlel, zda nás někdo vůbec hledá.
Jsme tu pátý den a je to celkem těžké a ještě bude, když jsem si vyvrtl kotník a mám poškrábanou nohu.
Vše jsem nám to zkomplikoval. Kdybych nešel dál do lesa a zůstal jen tam, kde vždy chodíme, tak se nic z toho nestalo. Nemohl jsem tušit, že tam bude puma.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptala se mě potichu. Nevěděl jsem, že je vzhůru, nečekal jsem to.
„Uhm nad tím vším, co se děje," odpověděl jsem jí a povzdechl si. Bylo to tu sice pěkně, ale těžké.
Byl jsem rád, že to tu přežíváme.
„A na co jsi přišel?" zvědavě se zeptala znovu.
„Pořád jsi taková zvědavá, že," zasmál jsem se a ona se jen trochu uchechtla.
„Pořád." odpověděla v pobavení.
Nijak mi to nevadilo, bylo to roztomilé.
Zvedla ke mně hlavu, a bradu opřela o mou hruď.
Prostě mě sledovala z očí, do očí. Něco ji muselo fascinovat, když se na mě tak dívala.
Zřejmě ji to moc bavilo a asi mě tím chtěla vyvést z míry. Jako vždy to uměla.
Sama se natáhla ke mně, ale byl jsem to já, co spojil naše rty. Začali jsme se líbat a já si to užíval, co nejvíce jsem mohl. Bylo to jako kdysi, když jsme byli spolu. A to se mi na tom líbilo. Najednou se ode mě odtáhla a zase se mi podívala do očí.
Měla v nich otázku, kterou jsem rozluštil.
„Nikdy už ti nebudu lhát a vše ti řeknu hned," řekl jsem pro jistotu hned, před tou její otázkou.
Jen opatrně kývla a já se pousmál. Otevřela pusu, ale radši ji hned zavřela.
Nic nekomentovala, jen se chvíli na mě dívala a pak se zvedla.
„Půjdu najít jídlo a ty rozdělej oheň, nic víc, pak už jen odpočívej," nařídila mi a já si povzdechl, že ji nemůžu nijak odporovat, protože s tou nohou nic nezvládnu.
Posadil jsem se a jen se natáhl, abych zkusil nějak rozdělat oheň, ale potřeboval jsem trochu suché větve, takže jsem se pod přístřešek natáhl pro poslední kusy a šel to teda zkusit.

Bylo tak trochu sychravo a bohužel taky počasí má špatnou náladu maximálně, což nebylo moc dobré, já jen doufal, že se to zlepší. Chtěl jsem tu mít pěkně, když už jsme ztroskotali.
Sledoval jsem plápolající oheň přede mnou, než přišla i s nějakým jídlem a posadila se vedle mě.
„Tak co, vše v pořádku? Nic tě neboli?" zeptala se zvědavě a prohlédla si mě.
„V pohodě," pousmál jsem se na ni. Chvíli byla ticho, ale pak zase otevřela pusu.
„Co když nás nehledají?" zašeptala.
Nechápavě jsem se na ni podíval, protože jsem nečekal, že ona něco takového řekne.
„Jistě, že nás hledají, nepřemýšlej nad tím," řekl jsem a objal ji kolem ramen. Ona si o mě opřela hlavu a povzdechla si.
Pátý den tady a nic se nedělo. Neviděl jsem jediný náznak, že nás někdo hledá.
Celou dobu jsme tu v jednom oblečení a mě to štve. Mám chuť se převléct, ale nemůžu.
Začal jsem prostě přemýšlet, co se bude dít, kdyby nás nenašli, ale v hloubi duše jsem prostě věřil, že se jim to podaří.

***

Dneska to bylo takové divné. Nevím, něco asi mezi námi ve vzduchu viselo. Prostě jako bychom si neřekli vše.
Za tu dobu, co jsme tady, jsme se zase sblížili.
To byla pro mě výhoda, konečně jsem vnikl do její zóny "přátelství" a teď už stačilo jen do zóny "její přítel", což asi nemělo být tak lehké, podle toho, jak se ke mně celou dobu chovala.
No i přes to dnešní zvláštní, co se dělo, jsem se snažil navázat konverzaci, ale ona byla jaksi trochu zasněná. Nechal jsem ji teda tak a chtěl se jít projít, bohužel mi to moje noha nedovolila.
Tak jsem si zase zpátky sedl na zem a povzdechl si.
„Nenamáhej se," ozvala se a já se na ni podíval. „Chci se jít projít, nebaví mě pořád jen sedět," odpověděl jsem ji, tak se ke mně vydala a začala mi pomáhat vstát.
S její pomocí se mi to povedlo a já se chtěl teda projít. Ona mě ale podepírala, což jsem nepotřeboval, tak jsem se snažil od ní odtáhnout, ale ona se na mě jen podívala. „Nech si pomoct, sakra, nebuď tvrdohlavý," zamračila se na mě, tak jsem ji nechal. Měla nějakou zvláštní náladu. Nechápal jsem to. Dneska se se mnou nechtěla bavit nebo co. Nebo byla taková odtažitá, a to už jsem si myslel, že jsem prolomil ledy.
Pomalu a trochu jsem našlapoval na moji bolavou nohu, a proto jsem se vždy tvářil, jako bych snědl citrón.
Jen jsem se zastavil a povzdechl si.
„Co se děje?" zeptal jsem se jí, když už dlouho mlčela. Pohlédla na mě se svým obvyklým kamenný výrazem. „Nic," mykla rameny.
„Nevěřím ti, dneska se se mnou nebavíš, jako bych něco špatného udělal," řekl jsem jí a čekal na odpověď se zvednutým obočím.
Najednou se nadechla a vydechla: „Dylane."
Pořád jsem čekal, co z ní vyjde, a to její kroucení nebylo moc dobré. „Celou dobu, co jsme byli od sebe, jsem prostě chtěla to, abych tě vůbec neviděla a zapomněla na tebe a teď ses mi opět připletl do cesty," odmlčela se a poodstoupila ode mě. „Už po třetí. Dvakrát to dopadlo špatně, pokud dobře počítám a ty se teď podle mě snažíš o další pokus," otočila hlavu na mě a dívala se mi zpříma do očí. Měla pravdu, ale já se jí nechci vzdát.
„Omlouvám se za to první i za tu sázku, Niky, moc rád bych to nějak odčinil," odpověděl jsem ji s ona zakroutila hlavou.
„Nešlo o sázku, o té jsem věděla, ale že jsi to byl ty, kvůli komu jsem měla ty sny, mě bolelo stokrát více," vydala ze sebe najednou a já zpozorněl.
„Věděla jsi o sázce?"
„Ano, seděla jsem před vámi, hluchá jsem nebyla," mykla rameny a já se pro sebe pousmál.
Bylo aspoň vědět, za co se jí mám omlouvat a možná mi trochu i pomohlo v tom, jak se jí omluvit.
„Ale nechci, aby ses mi omlouval, nespraví se to tím, chtěla jsem jen vztah, který by byl postaven na vzájemné důvěře a pravdě, ne na lžích a podvodu," řekla potichu, jako by nechtěla, ať to slyším.
Teď jsem nevěděl, co dělat, měl jsem chuť se rozběhnout a trochu o tom popřemýšlet sám, ale nešlo to, tak jsem natáhl ruku a stáhl na ni.
„Zkusil bych to, já vím, že bych to zvládl," řekl jsem jí, na což se na mě opět podívala, akorát kroutila hlavou. Trochu jsem se zamračil, protože jsem nevěděl, co teda po mně chce.
„Jsi učitel a já tvá studentka, nemůžeme spolu být." řekla a odešla ode mě.
„Takže kdybych nebyl učitel, dáš mi šanci?" zeptal jsem se jí ještě rychle, ale na to už neodpověděla.
Chtěl jsem být sám?
Ne.
Teď určitě ne.
Po jedné noze jsem se snažil po písku doskákat až k ní, ale že to byla fuška. Písek se se mnou propadal a já několikrát hodil držku.
Chtěl jsem vědět, jak to teda vidí. Jestli mezi námi zase něco může být, nebo to byla jen planá naděje na náš společný vztah.
Doufal jsem teda, že to byla naděje, ale musel jsem si něco zjistit.
K tomu jsem, ale musel být u ní, abych to všechno zjistil
Jen co jsem k ní doskákal, tak jsem si sedl či spíše klekl za ní.
„Dala bys mi šanci?" zeptal jsem se a políbil ji na krk. Cítil jsem, jak najednou ztuhla.
Zopakoval to a čekal, až mi odpoví.
Každý dotek, kterým jsem mohl uskutečnit, byl ten nejlepší. Ona mě nechávala, protože jsem věděl, jak to má ráda. Vždyť to byla moje bývalá a doufám, že bude už jen má.
„Chci šanci," zopakoval jsem a zase ji políbil. Při tom jsem slyšel, jak vydechla. Pořád se jí to líbilo.
Ruce jsem položil na její boky pod džínsku, kterou na sobě měla. A užíval si doteky na její kůži, jako kdysi. Byl to tak úžasný pocit doprdele, že jsem musel zajít i dál. Ve mně to najednou hrklo a já prostě musel.