Hra s osudem✔️

16. kapitola

8. den

Vzbudilo mě něco mokrého studeného, co mi spadlo na obličej a hned vzápětí za krk. Úplně mě otřepalo, tak jsem se posadila.
Zase jsem se trochu rozkoukala a povzdechla si.
„Dobré ráno, Nikito, doufám, že další den na ostrově přežiješ," řekla jsem si pro sebe.
Postavila jsem se a protáhla se. Když už tu bylo moře, mohla jsem se aspoň okoupat.
Sundala jsem ze sebe věci a v plavkách, které jsem měla na sobě jsem se šla vykoupat. Musela jsem pomalu, ale pak jsem si zvykala a celá se ponořila do vody. Prostě jsem se celá uvolnila a vyčistila si hlavu. Prostě jsem si plavala, jak jsem chtěla. Voda byla průzračná a nádherně čistá. Viděla jsem, jak tam plavou ryby a pousmála se. Nebylo to tu tak špatné, ale bylo by lepší, kdybych měla čistou vodu a nějaké jídlo v zásobě.

Vylezla jsem z vody a vydala se na své místo, když jsem si všimla, že mě sleduje s otevřenou pusou. Radši jsem se podívala jinam a šla se osušit tak, že jsem se šla projít dále po pláži, ale vzala jsem si džísku sebou. Brouzdala jsem bosýma nohama v písku. Bylo to děsně příjemné. Nakonec jsem se vydala hledat nějakou další vodu, protože jsem doufala, že tu opravdu něco je. Musela jsem si ale trochu značit cestu. Když jsem se prodírala celým tím lesem, objevovala jsem nové a nové věci. Bylo to tu nádherné, až jsem se divila. Šla jsem nějakou dobu, když jsem něco uslyšela. „Proboha!" vyjekla jsem nadšeně. Začala jsem rychle utíkat, dokud jsem nenarazila na vodopád. Užasle jsem otevřela pusu dokořán a chytla se pak za pusu. „Tohle je úžasné!" vyjekla jsem tak nadšeně, jako nikdy dříve. Najednou moji pozornost upoutalo něco jiného. Bylo to oranžovo zelené ovoce. Běžela jsem pro to a nadšeně si poskočila. Bylo tu toho hodně. „Mango," vydechla jsem užasle a začala sbírat co nejvíce do džísky. Kousek jsem zahlédla ještě něco. „Bože, banány, já tu neumřu," šla jsem rychle pro ně. Džísku s mangy jsem položila na zem a snažila se vylézt pro banán. Povedlo se mi vzít dva trsy a byla jsem maximálně spokojená. Vše jsem to zavázala a běžela s tím zpátky na pláž. Měla jsem takovou radost.

„Dylane! Dylane!" křičela jsem na něj už z dálky. Jen co si mě všiml, vyděšeně běžel za mnou. „Děje se něco? Neublížila sis?" zeptal se mě a já zakroutila hlavou. Když jsem nabrala dech, tak jsem shodila džísku na zem a objala ho. „Promiň mi to chování, a děkuji za záchranu," vydechla jsem mu do hrudi. Pohladil mě po vlasech a chytl mi tvář. „Taky se omlouvám," vydal se zebe a pousmál se. „Počkej, podívej se," zvedla jsem prst a rozvázala džísku. „Proboha kde...kde jsi to našla? To je mango a banány?" to jeho nadšení v obličeji nešlo přehlédnout. Takového jsem ho vídala jen...jen se mnou. Uvědomila jsem si to a můj úsměv trochu povadl. Trochu mě zabolelo u srdce z toho, co jsme spolu oba prožili a teď je to mezi námi takové špatné.
Jenže tohle jsem si vybrala vlastně já.
„Ty nejsi ráda, že máme jídlo?" zeptal se mě.
Zatřepala jsem hlavou a prohrábla si rukou ve vlasech. „Jsem, strašně moc," pousmála jsem se na něj ale uhla pohledem.
Věděla jsem, že ví, co se mi teď honí hlavou. On to na mě vždy poznal. Proto jsem ho milovala, protože dokázal rychle vyřešit můj problém. Jen se stačilo podívat do jeho očí, ale teď jsem nemohla.
Musela jsem přestat nad ním takhle přemýšlet.
„Copak se ti honí hlavou, princezno?" zašeptal ke mně a mně zamrazilo z toho hlasu, jakým to řekl.
„Nic," pípla jsem potichu.
„Tak pojď aspoň k ohni," chytl mě za ruku a i s jídlem mě tahal k ohni a jeho malému přístřešku.

***

Odpoledne mi to přišlo jako oťukávání. Jako bychom se úplně od začátku seznamovali s tím druhým. Pomalu ale jistě jsem mu začala důvěřovat a šla jsem s ním k tomu vodopádu. Taky se mu to líbilo.
On mě začal učit chytat ryby, zatímco já mu ukázala, kde je další jídlo.
Našli jsme i kokos, čímž jsme získali misky, do kterých jsme nabrali nějakou vodu a mohli jsme pít.
Choval se ke mně jako kdysi. Byl milý, snažil se mi pomáhat a pořád se usmíval.
Když jsme se bavili normálně, bez hádek, bylo to lepší. Vše jsme si pomalu vyříkali a on mi vše vysvětlil.
Sice mi připomenul vše, ale já se ho snažila pochopit, ano, bolelo mě to. Všechny vzpomínky na ty společné časy, i na ten sex.
Samozřejmě, že jsem si pamatovala vše.
Začátkem jsem byla prostě rozhodnutá, že mu už nikdy šanci nedám, i když mi vše vysvětlí, bohužel můj mozek dělal pravý opak. Začal mi prostě komplikovat život.
Dylan mě přiváděl do rozpaků, ostatně jako vždy, a já viděla, jak si to užíval. Věděl moc dobře, co to se mnou dělá.
Bavili jsme se jako stáří dobří kamarádi.

„Niky, ještě jednou," zasmál se a já se pokusila znovu čekat na tu rybu. Opět jsem se nestrefila a on se parádně bavil. „Přestaň se smát, nejde mi to," zabručela jsem a klacek zapíchla jen tak do země. Založila jsem si ruce na hrudi a čekala až se uklidní. Smál se mi čím dál tím víc, tak jsem si něj žduchla a on spadl do vody.
Překvapeně se na mě podíval: „To jsi neudělala."
„Ale ano," odfrkla jsem si a během pár vteřin jsem byla ve vodě taky. Snažila jsem se ho přeprat, ale bohužel kluka nepřepereš.
Začala jsem se smát a snažila se ho ode mě dát pryč. „Snad si nemyslíš, že máš proti mně nějakou sílu," zasmál se a já taky. „Vím že ne, ale mám vodu," řekla jsem a chrstla mu vodu do očí.
V ten moment jsem měla jen chvíli na únik, a to mi stačilo na to, abych vyběhla z vody na pláž.
Netrvalo dlouho a byla jsem na zemi a on nade mnou. „No tak, Dylane, to už není vtipné," smála jsem se a snažila se ho odstrčit, ale on mi chytl ruce a dal mi je nad hlavu.
Zamrkala jsem na něj, když se obličejem přiblížil až k mému. Jeho dech byl teplý, dýchal velice pravidelně, ale jeho srdce bilo jako o život, stejně jako to mé.
Přivřel oči a přiblížil se tak, že jeho rty se dotýkaly trochu těch mých.
Tak mě polib!
Ne, opovaž se, to nemůžeš!
Ale ano, může a udělá to.
Neudělá.
Pane bože Nikito, co se děje?!
Můj mozek začal šílet. Jako vždy to bylo kvůli něj. Sevřel se mi žaludek, ve kterém se mi objevilo milión motýlů, které jsem měla vždy jen s ním.
„Vím, že nemůžu, ale ať víš, že bych to rád zase udělal," zašeptá mi u rtů a během chvíle je na nohou a snaží se zvednout i mě.
Já pořád vykolejená nevím, co se právě stalo.
Jen mi v hlavě rezonovala jeho věta.