Hra s osudem✔️

5. kapitola

Budík, který dnes ráno oznamoval čas vstávání.
Vůbec mi nevadil, čemuž jsem se divila. No uvědomila jsem si proč. Protože jsem měla jeden větší, tmavooký, černovlasý problém, chodící po škole.
Co mám sakra dělat?
Nemůžu přece nechodit do školy.
Ale zase nezvládnu tam kolem něj jen tak chodit, aby se mi vše, co se stalo nevrátilo.

Už hned z rána jsem seděla na posteli s depresí a bezradný výrazem ve tváři.
„Niky vstáváš?" objevila se mi v pokoji Holly. Když mě zřejmě uviděla běžela ke mně a vyděšeně se na mě podívala. „Co se děje? Nějaký záchvat?" zeptala se mě, ale já se na ni ani nepodívala, protože jsem hypnotizovala pořád to samé místo. Nemohla jsem přestat na něj zírat, když se mi hlavou proháněly myšlenky na Dylana. Byla jsem z něj úplně v prdeli.
Seděla jsem tu ještě nějakou dobu, než jsem se pohla.
,,Vše je v pořádku," řekla jsem a konečně se podívala na Holly. Přeměřovala si mě pohledem jako bych udělala něco špatného, ale nakonec si jen povzdechla a vydala se ke dveřím.
„Byli bychom všichni rádi, kdyby si nám sakra řekla, co se děje," s tímhle odešla z pokoje a já si povzdechla.
Nakonec jsem se zvedla s tím, že bych se asi měla jít obléct do školy.
O sebe jsem dneska nedbala. Vzala jsem si jen jeany s roztrženými koleny, tričko a na to mikinu přes hlavu. Vlasy jsem si nechala jen tak, nijak jsem je neřešila, tak samo jako líčení. Dneska jsem prostě šla no, jak bych to řekla 'na bezďáka'.

U stolu dole bylo ticho. Nikdo nic neříkal, nikdo neprotestoval a já se neměla chuť hádat, takže jsem jen počkala až všichni půjdou do školy abych se k nim přidala.
Věděla jsem, že mezi námi je trochu dusno, ale nemohla jsem jim to říct. Nebyla jsem připravená někomu sdělit vše co se stalo.
Musela jsem, ale něco udělat, aby se se mnou zase bavili, ale aniž bych jim něco řekla o tom, co se stalo.
Věděla jsem, jak na každého z nich zapůsobit. Znala jsem je lépe než své boty.
Což bylo pro mě výhodou.
Věděla jsem, co každý z nich potřebuje, po čem touží atd...

„Katt potřebuji učebnici půjč mi ji?" vydal ze sebe Andy a natáhl ruku.
„Zase nemáš? Řekni Holly, vždyť spolu chodíte," povzdechla si Katt, ale učebnici mu dala. Ona byla známá svým milým chováním, ale Holly ta se mnou vždy dělala bordel.
„Ahoj Niky," pozdravil mě jeden kluk, tak jsem jen kývla.
„Čest Nikito," kývl na mě další, ale naštvalo mě jeho oslovení.
Jo někdy jsem neměla ráda popularitu na téhle škole. Všichni si mě pamatovali což bylo někdy nepříjemné.
Nějak jsem se vzdálila od party a šla ke své skříňce.
„Uh Niky nechtěla by si..."
„Ne Tobiasi, už jsem ti říkala, že nikam nechci, promiň, ale nemám náladu někam po odpolednech trajdat," řekla jsem otráveně a podívala se na něj.
,,Dobře, tak jestli někdy budeš chtít dej mi vědět," řekl a odešel. Vzala jsem si věci a šla na hodinu.

Matika klid, učitel mě nechal napokoji, dokonce neřešil to, že mám kapuci na hlavě.
Chemie, no děs učitelka si zase začala na mě vylévat zlost, což jsem nechápala, ale vyjela jsem po ní samozřejmě taky. Přece si nenechám srát na hlavu.
„Proč nedáváš pozor kolikrát ti mám říkat, že neodmaturuješ," Zabručel učitel historie.
„Bla bla bla," protočila jsem očima mezitím co se ostatní smáli.
,,Nebuď drzá Nikito!" zamračil se a já se na něj znechuceně podívala.
„Pane profesore, všichni víme, kdo tuhle hádku vyhraje a vy to nejste, tak mě sakra nechte dožít školu po svém a vy si zase hleďte svého ano," vydala jsem ze sebe na což se všichni tlumeně začali smát.
Nechápala jsem proč nic špatného jsem neřekla.
„Myslíš, že se se mnou tak můžeš bavit?! To jsi vedle, my takové chování už netolerujeme, takže být tebou poslouchám a neodmlouvám!" zabručel nepříjemně. Viděla jsem, jak na mě holky zepředu házejí pohledy ve stylu 'nech to být' 'stejně to skončí blbě' 'zase se stará Niky vrací'.
Bohužel to bych nebyla já abych si nerýpla.
„Promiňte, ale to nemůžu, já vám naposledy říkám, že mě nezajímá, co říkáte, takže mě nechte být a neřvěte po mě," klidně jsem odpověděla, a ještě mykla rameny. Učitel vypadal v jednu chvíli jako rajče a v druhé jako skoro vybuchlá sopka.
„Lorenzz okamžitě padej do ředitelny!" vybuchl celý vzteky a já si povzdechla.
„Hurá ředitelna," zakašlal jsem naoko, abych ho ještě více naštvala a povedlo se.

„Takže opět v ředitelně," vzdychl si ředitel a já se jako vandrák posadila do křesla naproti němu a mykla rameny. „To jste rád, že mě vidíte co," prohodila jsem ironicky a uchechtla se.
Vše probíhalo v pohodě. Měla jsem je všechny...no prostě jak se říká v piči.
Nikoho jsem neposlouchala, všechny jen ignorovala a byla ráda, že žiju. Bohužel mi to moc dlouho nevydrželo.
„Luku já..." ,lezl do ředitelny...Dylan!
„Pane Barnesi, co potřebujete?" zeptal se ho ředitel a já dělala, že tu nejsem.
„No potřeboval jsem něco probrat, ale jak vidím máš tu jednu studentku," uchechtl se. Nehýbala jsem se, nemohla jsem se ani pohnout, protože jsem měla divný pocit.
Cítila jsem ten vánek, když kolem mě přešel a zastavil se kousek ode mě.
Přesně náš dělilo asi 135 cm, které mě doopravdy ničily.
„No Nikita je jedna z těch problémových žáků, myslím, že její třídu máš na tělocvik, tak si dej na ni pozor," řekl ředitel klidně, a ještě k tomu s úsměvem.
„To si piš, že si dám na ni pozor, přesně vím, jaká ona je," řekl Dylan a díval se mi do očí.
Naskákala mi z toho husí kůže a všechny pocity se mi vrátily.
Nenávist, bolest, možná trochu štěstí že ho vidím, ale pak zase jen opovržení a další takové pěkné věci.
Ale ty jeho černé oči.
Opět jsem z nich nemohla odtrhnout zrak.
Byla jsem jimi hypnotizována.
,,Uhm...tak to je dobře," prolomil ticho ředitel a já si jen tak pro sebe zakroutila hlavou abych přestala myslet nad jeho tělem, očima a tím vším co on uměl.
A že toho nebylo málo.