Hra s osudem✔️

36. kapitola

Den D

Tak jsem mu říkala, protože to byl poslední den, co jsem tu a jedu zpátky do Austrálie. Samozřejmě spolu s Dylanem. Musela jsem se se svými věcmi dostat do domu tety a strýce Dylana, takže jsem teď stála v předsíni, kde se se mnou přišli rozloučit všichni z party a Katrin.
Tak moc jsem je nerada znovu opouštěla, ale musela jsem, na druhou stranu jsem se těšila na Chloé, Loru, Briana, Zacka i Taylera. To je tak, když máš dvě party.

„No tak, nemůžeš nám zase odcestovat," začala fňukat Katt a rychle mě objala. Bylo mi to líto.
„Budete mi všichni chybět," pronesla jsem a všichni se vážně na mě nalepili a nehodlali mě pustit. Tak pevné objetí jsem zažila od nich podruhé. Děsně moc mi budou chybět. „Prdelko, vážně nám budeš chybět," zašeptal Andy a podíval se mi do očí. Věnovala jsem mu taky jeden z mých smutných výrazů. Ničilo mě je tak vidět, jenže byla potřeba se vrátit domů. Ještě jsem každého objala zvlášť, i Katrin. „Děkuji, že jsem tu mohla být," pousmála jsem se na ni. „Není zač, vždy si tu vítána. Někdy zase přijeď," navrhla mi, a ještě mě objala. „Někdy určitě," ještě jsem řekla, ale pak už si jen posbírala tašky a šla ven. S tím vším mi pomohl Andy a naskládal to do kufru, aby mě mohl odvést k Dylanovi. Holly s Katt se ještě jednou rozloučili, ale my už se vydali na cestu.

Cesta byla tichá, protože jsem si všimla, že byl Andy celou dobu zamyšlený. Věděla jsem, že ho to úplně zničilo, že odjíždím, věděla jsem, že on to ze všech bere nejhůř, i když to na sobě nadává znát. Pohladila jsem ho po ruce a pousmála se na něj. Oplatil mi to, ale bohužel to nebylo dost přesvědčivé, aspoň pro mě ne. Najednou jsme se ocitli před barákem strýce a tety Dylana, kde už je čekal. Mezitím, co Andy přistavil, jsem se odpoutala a vyšla rychle z auta, abych Dylana objala. „Ahoj," dala jsem mu rychlou pusu. „Ahoj," usmál se. Začal mi brát věci a odnášet je k autu od jeho strýce, který nás má vyhodit na letišti. Podívala jsem se ještě naposledy na Andyho a povzdechla si. V ten moment mě tak rychle a pevně objal, že jsem málem dýchat nemohla, ale bylo mi to jedno, teď jsem měla naposledy v objetí Andyho. Když už se to prodlužovalo, tak si vedle nás někdo odkašlal.
„Za chvíli jedeme," řekl Dylan a já si povzdechla.

„Postarej se o holky," podívala jsem se rychle na Andyho, který sedal do auta.
„To je jasná věc. Ty zase dávej pozor na sebe, a ty se mi o ní starej," řekl pak směrem k Dylanovi, který automaticky kývl hlavou.

Sledovala jsem, jak se jeho auto ztrácí v dáli, dokud se neztratilo úplně, pak jsme s Dylanem šli do domu.
Pro ni, co bylo, tedy co se mi vybavilo při pohledu na strýce čili ředitele, bylo to, jak vypadal den před tím. Měla jsem tendenci se zase smát, ale odolala jsem tomu a jen se pousmála.
„Nikito," vydechl Dylanův strýc, na což jsem se jen podívala na Dylana, který protočil očima.
„Promiňte, víte, že to tak zakončuji každý rok," mykla jsem rameny. Jen si povzdechl, protože věděl, že mám pravdu. Poté se můj pohled přetočil na jeho manželku, která se na mě pobaveně usmívala. Moc dobře věděla, co se stalo, ale i přes to se na mě ani trochu nezlobila.
„Ahoj," usmála se na mě a přišla mě obejmout.
„Dobrý," řekla jsem na oplátku, a taky se musela usmát.
Hned jsme se šli posadit a dát si kávu. Potřebovala jsem ji. Musela jsem se trochu probudit a neusnout někde po cestě, jak to zatím vypadala že to dopadne. Ani jsem nemusela nic říkat, protože to na mě viděla teta a okamžitě mi ji šla uvařit mezitím co jsem seděla u Dylana opřená o jeho rameno. Povídali jsme si o tom, jak to teď mezi sebou máme, jak to bude pokračovat a co budeme dělat o prázdninách. Tak ohledně našeho vztahu.
No řekla bych, že se asi budeme snažit. Nechci se moc hádat, budeme muset komunikovat a pak to bude dobrý. Takže si nesmíme lhát a já budu v pohodě. Ale co budu dělat o prázdninách jsem vážně nevěděla. To zřejmě nebylo jasné ani Dylanovi.

Najednou jsme měli po kávě, Dylan si odnesl věci a my se dali k odjezdu na letiště. Ještě rychle jsem se objala s paní Barnesovou a šla rychle do auta. Byla jsem natěšená ale i zklamaná. Musela jsem to hodit za hlavu a prostě cestou na letiště jsem vypla.
„Ať dobře doletíte a prosím dejte nám vědět," řekl strýc a pak se podíval spíš na mě jako by mi v tom více věřil. „Nebojte, dáme vědět," pousmála jsem se a nechala se obejmout od Dylana který se usmál. „Strýčku rád jsem tě viděl, promiň za ty problémy a někdy zase přijedu," mrkl na něj. Chvíli jsem si myslela že se s ním pořádně nerozloučí, ale nakonec ho objal na což ho strýc poplácal po zádech.
„To už je jedno," mávl rukou nakonec.
„Na shledanou," řekla jsem na což se se mnou taky rozloučil. Dylan mi pobral věci a my se vydali k odbavení.

Můj výraz se trochu měnil každým krokem, co jsme se blížili k letadlu a k hodině kdy jsme měli letět. Nevím, čím to bylo. Jako by se mi dělalo zle z letadla už teď.
„Děje se něco?" uslyšela jsem starostlivý hlas vedle sebe. Pohlédla jsem na něj. „Ne," zakroutila jsem hlavou a chtěla jít prostě dál ale on mě zastavil a podíval se mi do mých očí. On se nikdy nenechal odbýt, vždy chtěl vědět co se děje. „Co se děje princezno?" znovu se mě zeptal jako by mi dával na výběr, ale na výběr byla jen jedna možnost, a to byla ta říct mu to.
„Jen mám strach Dylane," odpověděla jsem mu a minula si ruce. „Z čeho?" zvedl zvědavě obočí jenže já mu nedokázala odpovědět, takže jsem jen mykla rameny. Pořád čekal jenže jsem zakroutila hlavou a povzdechla si. „Nevím."

Neptal se dál a místo toho se mě snažil rozptýlit, když jsme šli k letadlu. Přestala jsem nad tím blbým pocitem přemýšlet a posadila se na sedadlo vedle okna. Měla jsem ráda výhled na krajinu, a proto mě Dylan nechal u okna. Před odletem jsem ještě napsala bráchovi, že už letím, aby byl připravený, a navíc to chtěl vědět, takže jsem ho jen informovala. Všechny mé obavy byly kvůli Dylana. Brácha s mámou zřejmě budou překvapení, když uvidí se mnou i Dylana. Nevím, jak zareagují, neříkala jsem jim o nás což mě trochu znervózňuje.