Hra s osudem✔️

8. kapitola

Celá zdrcená jsem včera přišla domů, jen jsem si s sebou do pokoje vzala nějaké malé jídlo a řekla že jdu spát. Katrin mě viděla, tak mě trochu povzbudila, ale tohle taky nefungovalo.

Dylan se mi prostě musí do všeho starat, otravovat mi život a já to už nezvládám.
Jediné, co mě ještě více dostalo bylo, když nám to učitelka oznámila.
„Děcka, rozhodla jsem, že se si uděláme menší třídní výlet na Floridu," s úsměvem nám to oznámila a já se rozzářila.
Nemohla jsem uvěřit, že pojedu někam se třídou.
„Slyšíš to Niky!" vyjekla potichu Katt. Jen jsem kývla, protože učitelka chtěla pokračovat.
„No a jako druhý učitel s námi pojede pan Barnes," pokračovala, ale já strnula.
No to si ze mě děláte prdel!?
Proč mi to život dělá?!
Proč on!
Jak to sakra přežiju.
Bohužel mi nešlo do hlavy, proč mi pořád leze do života.
„...takže tam budeme pěkné tři týdny," dořekla a já si zase zakňučela pro sebe.
Tři týdny na Floridě, bohužel s ním taky, co sakra udělám. Maximálně nemusím jet, ale učit se nechci, takže budu muset.
Budu muset přežít tři týdny v hotelu, na pláži a všude kam se pohnu Dylana Barnese.
Za co měření život tak trestá.
„Kdo by chtěl příští týden jet, tak mi dá vědět do zítřka," nadhodila a pak ještě dodala. „Všechno je hrazené školou a peníze dostanete od školy, takže se nemusíte nijak strachovat."

Tohle bylo jediné pozitivum tohoto dne, které taky rychle skončilo. Samozřejmě že jsme se domlouvali s Holly, Katt a Andym na tom, že teda pojedeme. Snažila jsem se být nadšená, ale prostě mi to kazila myšlenka na to, že on jede s námi.
Katt na mě mluvila, když jsme se domlouvali, jak to všechno bude, ale já vnímala jen na půl.
Nějak mi nešlo se soustředit. Jenže už jsem měla dost toho, jak mi leze už do mých myšlenek a mé hlavy.
Balila jsem si věci na další hodinu a odcházela od skříňky, když v tom do mě někdo narazil a já se začala mračit.
„Čum na cestu debile," sykla jsem naštvaně a zvedla pohled. Černá. Jediná barva, která mě dokáže rozechvět tak, že se mi třesou ruce, nemůžu mluvit a v břiše mám tak tisíc motýlů. To opět ve mě vyvolal on.
„Omluv se mu Niky," sykla ke mně Katt. Probudila jsem se z transu a odkašlala si.
„Sorry," řekla jsem a odešla od něj.
Katt mě dohnala a dotkla se mého ramene. „Co to?" zvedla na mě obočí a chtěla vysvětlení. „On do mě narazil, takže se v podstatě měl omluvit on," mykla jsem rameny a šla dál. Měli jsme už jen pár hodin do konce, ale mezi nimi byly bohužel francouzština, matika a chemie.
Už jsem chtěla domů. Chtěla jsem se zachumlat do peřiny, s kávou na stolečku a knihou v ruce.
Dneska jsem měla v plánu lenošit a max se podívat na nějaké to učení.

„Slečno Lorenzz zajímalo by mě, nad čím přemýšlíte, pochybuji že je to chemie," ozvala se protivná učitelka, na kterou jsem se nezaujatě podívala.
„No máte pravdu, chemie to není, protože je to jedna veliká blbost," odpověděla jsem klidně s myknutím rameny. Trochu jí to nakrklo, ale snažila se dál učit.
Jenže mi to nedalo, já si prostě musela rýpnout.
„Mohla bych se zeptat?" ozvala jsem se a ji to moc netěšilo, ale dala mi možnost. Všichni mě bedlivě pozorovali a čekali co řeknu nebo udělám.
„Proč nás takové blbosti učíte, když vás stejně nikdo neposlouchá?" zaujatě jsem se zeptala a čekala až mi odpoví, teď už v obličeji rudá učitelka.
„Nikito studenti, které nezajímá učení se ani neměli hlásit na tuhle školu, jestli máte problém stěžujte si někde jinde," odsekla mi a já se pousmála.
„Jenže já si stěžuji vám, to už musí být pro vás pocta."

„Lorenzz! Víte co? Vypadněte z mé hodiny!" prskla a já si posbírala věci.

To bylo to, co jsem chtěla. Prostě ji vyprovokovat, aby mě vyhodila a já mohla mít volno aspoň o trochu déle. Posadila jsem se do vestibulu na sedačky. Bylo tu ticho, klid a já na chvíli zavřela oči. Byla to jen chvilička a já úplně klidně relaxovala. Nikdo mi tu nežvanil u ucha, nikdo mi neříkal, co dělám špatně, nikdo mě neotravoval s tím, co mi je atd.
Najednou jsem na tváři ucítila lehký dotek. Jako by mě někdo hladil po tváři.
Nechala jsem si to líbit, protože to bylo příjemné ale nakonec jsem trochu pootevřela oči. Jen tak trochu abych viděla, kdo to je.
Infarkt.
V ten moment, co se nade mnou skláněl on.
S úsměvem mě sledoval a já měla chuť ho odehnat, bohužel moje pusa a ruce vyhlásily stávku a já ho nechala, aby se mě dotýkal.
Hlavně že nevěděl, že jsem se dívala.
Najednou ale zazvonilo a on se rychle vypařil.
Trochu mě zabolelo že odešel, ale nakonec jsem otevřela oči a vydala se zpátky k mojí partě.

„Niky nechceš se tak chovat ne? Vždyť tě pak nepustí na výlet," vydala ze sebe Holly a já si povzdechla. „Neboj já si to pohlídám a pojedu," mrkla jsem na ni a šla s nimi na poslední dvě hodiny.
Francouzština byla klidná, ale nudná, takže jsem dávala zase jen polovičně pozor. Nesměla jsem se hádat s učiteli, takže jsem si radši jen kreslila.
,,Hej, hej, hej!" žduchala do mě Katt a snažila se upoutat mou pozornost.
Ignorovala jsem ji, protože jsem teď nechtěla nic řešit, ale ona pořád otravovala. „Hej, hej Niky, no tak, hej!"
Přestala jsem nakonec kreslit a podívala se otráveně na ni. „Co chceš?" zeptala jsem se nezáživně.
„Chci jít nakupovat, jdeš se mnou, protože ti dva se dneska mají beztak v plánu muchlovat," mykla rameny a já si povzdechla.
„Jako bych měla na výběr," odpověděla jsem s mírným povzdechnutím.
„No právě že ne, takže jsem ti to jen oznamovala," mykla pobaveně rameny.
„Tak mi aspoň něco koupíš," řekla jsem a ona zatleskala. „To beru," nadšeně řekla a já pokroutila hlavou.